Rok 2016 byl pro české vzdělávání zajímavý. Podařilo se zavést legislativu podporující začleňování dětí se speciálními vzdělávacími potřebami do běžných škol, došlo k vládní dohodě na výraznějším zvýšení platů učitelů s perspektivou postupného navyšování v dalších letech, byl představen návrh na změnu financování regionálního školství.

Zkusme ale místo tradičního rozebírání jednotlivých událostí poodstoupit a pořídit plastický snímek českého vzdělávání z hlediska vnitřních vztahů, které ho utvářejí. Jak napsal ekonom Daniel Münich, jedním z největších problémů českého vzdělávání je, že nejsme schopni elementární dohody na tom, kam ve vzdělávání směřovat. To je žel pravda.

Byť jde nová legislativa podporující společné vzdělávání ruku v ruce s tím, kam už více než 20 let směřují rozvinuté euroamerické vzdělávací systémy, v české odborné i laické veřejnosti je patrné silné napětí, přecházející místy v hysterii.

Není málo těch, kdo jsou ochotni hrát smutnou roli v denunciační kampani Blesku a ještě si mnout ruce nad tím, jak skvěle se jim daří "vést kampaň" proti inkluzi. Eskalace sporu do fáze, v níž dochází na ­iracionální útoky a mediální zákopovou válku, nemůže ničemu prospět.

Zbývá vám ještě 60 % článku
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se