Zákon o národnostních menšinách a v podstatě celý koncept ochrany menšin je zoufale vzdálený skutečným potřebám chudých Romů v sociálně vyloučených lokalitách. Stejně tak je, pomineme-li úřad Veřejného ochránce práv, naprosto mizerně zajištěna jejich ochrana před institucionální diskriminací. Afirmativní akce, umělé vytváření pozitivních vzorů a adorace úspěšných Romů se míjí účinkem. Kde je chyba?
Národní scéna, osoby a obsazení
Všechno jsou to důsledky dlouhodobého selhávání integračních politik, které jsou založeny na národnostním principu a více než skutečnou integrační politikou státu jsou dlouhodobě vytvářenou kulisou na jevišti lidskoprávního divadelního představení o romské mentalitě, emancipaci, participaci a o tom, jak Romům mohou rozumět, a tedy jim i pomoci, pouze Romové. Žánr této hry se pohybuje na tenké hranici mezi dramatem a komedií. Výsledkem je absurdní drama mezinárodních rozměrů. Představení, které lze vždy zahrát, když se někdo zeptá, jak samotní Romové participují na změně své nepříznivé situace.
Národnostní politika integrace Romů má rozhodující postavení v celém integračním procesu a jeho institucionálním zabezpečení, na jehož vrcholu je Rada vlády pro záležitosti romské menšiny a na samotném konci tzv. romský poradce.
Funkce romského poradce byla zřízena na základě usnesení vlády ze dne 29. 10. 1997. Samotné usnesení bylo vydáno jako reakce na Zprávu o situaci romské komunity a k současné situaci v romské komunitě (tzv. Bratinkova zpráva) v období, kdy Romové ve větším počtu emigrovali do Kanady a začala být tématizována jejich integrace a problémy s ní spojené. Toto usnesení vlády sehrálo důležitou roli ve volbě národnostního přístupu v integraci Romů do společnosti. Mimo to, že ukládá určité povinnosti všem tehdejším resortům, včetně povinnosti vytvořit při okresních úřadech pracovní pozice romský asistent a romský poradce, vyzývá ve své příloze samotné Romy (ke kterým se taková výzva nejspíš ani neměla jak dostat) a vlivné představitele romských organizací, aby neprodleně navrhli své zástupce do Meziresortní komise pro záležitosti pro romské komunity. Integrace Romů tak od roku 1997 v podstatě dodnes probíhá primárně prostřednictvím vlivných romských představitelů a “romských” organizací.
Zmiňovaná meziresortní komise se posléze transformovala do Rady vlády pro záležitosti romské menšiny a podstatnou část občanských členů tohoto poradního orgánu vlády tvoří právě vlivní představitelé Romů a “jejich” organizací, tedy tzv. romská reprezentace.
Je otázkou, do jaké míry reprezentují nehomogenní etnickou menšinu Romů. Bohužel otázkou není, jak k takovému zastupování získávají mandát. Tito členové romské reprezentace jsou navrženi, schváleni a jmenováni Odborem lidských práv Úřadu vlády ČR, zejména úředníky z Kanceláře Rady vlády pro záležitosti romské menšiny. Někteří Romové se v této funkci osvědčili natolik, že jsou do poradního orgánu vlády nominováni a voleni s každou novou vládou.
Vlády ČR tak od roku 1997 integrují Romy primárně prostřednictvím romské reprezentace, jejíž část je zastoupena v poradním orgánu vlády. V posledních letech můžeme sledovat vývoj určitého sporu mezi tímto principem národnostní politiky, který podmiňuje začleňování Romů účastí jejich reprezentace, a principem sociálním, který spočívá v zodpovědných veřejných politikách sociálního začleňování. Ačkoli může národnostní princip budit dojem participace Romů na jejich začleňování, skutečná participace Romů při řešení problémů na lokální úrovni zůstává stále stranou. Více než Rada vlády prosazuje participaci Romů na lokální úrovni Agentura pro sociální začleňování, která se v posledních letech snaží určité modely participace rozvíjet.
Rada vlády pro záležitosti romské menšiny se setkává průměrně čtyřikrát za rok. Stěžejními body jednání bývá schválení dotací na podporu romské menšiny,[1] projednání Zprávy o činnosti Agentury pro sociální začleňování a Zprávy o stavu romské menšiny,[2] jejichž obsah je ve své podstatě již dlouhodobě neměnný.
Kraje, obce, neziskovky a jejich přístup k Romům
Nejen v poradním orgánu vlády je poměrně početná a heterogenní etnická menšina zastupována “romskými lídry” s mandátem získaným jednostrannou volbou úředníků. Z integrace a emancipace Romů se tak na jedné straně stal klub romských elit a na straně druhé perfektní alibi každé národní, ale i regionální či místní vlády pro vykázání participace Romů samotných na řešení jejich nepříznivé situace. Integrační politika státu založená na národnostním principu ve skutečnosti na lokální úroveň ani zasahovat nemůže.
V obcích nějaký čas opravdu působili tzv. romští poradci. Dle původních záměrů měl být romský poradce spojnicí mezi romskou menšinou a samosprávou a jako kvalifikační požadavek pro výkon této pozice byl doporučován romský původ. V řadě měst se však do této pozice rekrutovali někteří Romové, kteří dokázali poměrně negativně zasahovat do dění ve vyloučených lokalitách, a to i bez nově získané autority úředníka okresního úřadu. V některých případech šlo například o lichváře. Často byla veškerá pomoc směřována především vlastním rodinám těchto poradců. V jiných městech se naopak podařilo najít takového poradce, který skutečně vyvíjel aktivity pro zlepšení situace ve vyloučených lokalitách a mezi romskými rodinami, ale ani ze své pozice nedokázal zajistit, že se k nim samospráva zachová dle jeho doporučení.
Po zrušení okresních úřadů nebyl realizován systematický přechod této agendy na obce a v současné době obce nemají povinnost tuto pozici zřizovat.[3] Institucionální zajištění integrace Romů na lokální úrovni je tedy v současné době mizivé. Otázkou však je, zda je opravdu nutné a vhodné (principiálně integrační), mít pokaždé, kdy se jedná o přístup samosprávy k romské menšině, konkrétní nástroj či pracovní pozici s přívlastkem romský, vykonávanou lidmi s romským původem. Nebo zda je opravdu nutné mít svého „lokálního romského lídra“, který zprostředkovává samosprávě potřeby romské menšiny na území obce a zda je to vůbec v případě různorodé etnické menšiny možné. Praxe totiž ukazuje, že možné to je pouze za určitou část romské menšiny, kterou takový lídr „zastupuje“. Nezřídka se stává, že zastupuje především své vlastní partikulární zájmy či zájmy určité části této skupiny, kterou lze rozklíčovat na základě vlastních příbuzenských vazeb „romského lídra“. Čest výjimkám.
Dalším prvkem mezi centrální a lokální úrovní v institucionálním zabezpečení romské integrace jsou koordinátoři pro romské záležitosti. Jejich pozice je legislativně ukotvena zákonem č. 129/2000 Sb., o krajích. Původně měli krajští koordinátoři koordinovat činnost romských poradců. V současné době je jejich agenda velmi široká a jejich pozice kumulovaná a rozšířená o oblast cizinců a menšin obecně. Jejich úkolem je poskytovat metodickou podporu romským poradcům a dalším subjektům za účelem zlepšení kulturní, sociální a politické situace Romů. Často však nahrazují roli absentujících romských poradců.
Tam, kde není romský poradce zřízen, je práce se sociálně vyloučenými obyvateli v lepším případě zcela běžnou agendou odborů sociálních věcí v rámci výkonu sociální práce na obcích. V některých místech ale stále není tato agenda nahrazena ničím, co by na situaci lidí v sociálně vyloučených lokalitách jakkoli reagovalo.
Stejně tak prošel určitým vývojem i romský asistent na školách. V současné době máme pedagogické asistenty, kteří nemají primárně etnické zaměření, ale zaměřují se obecně na žáky, kteří asistenci ve vzdělávání potřebují. S přívlastkem „romský“ se zrovna nešetří. Původně doporučovaný požadavek na romský původ takového pracovníka jako jedno z kvalifikačních kritérií pro jeho výběr, který při současné právní úpravě již můžeme považovat za nadbytečný, zcela zapadá do konceptu národnostní politiky integrace.
Obecně se při uvažování o romské integraci na místní a regionální úrovni nešetří ani výrazem romská komunita. Ani na lokální úrovni však není romská menšina tvořena homogenní komunitou, kterou by snad šlo zastupovat v rámci vytvořené pozice romského asistenta či poradce, který je vybrán zástupci samosprávy.
Národnostní princip lze vysledovat i z poměrně zvláštního zmatku v neziskovém sektoru, který se zcela nesmyslně (a bez opory v zákonných normách) dělí na romské, proromské a neromské organizace. Takové označování je často i podmínkou pro žádosti o dotace na jejich činnost, kdy oprávněným žadatelem v některých případech může být pouze organizace romská či proromská, tedy s daným procentuálním zastoupením Romů ve vedení organizace.
Past konceptu pomáhání Romům Romy
V institucionálním zabezpečení romské integrace v České republice hraje národnostní princip první housle. Máme Romské muzeum, oslavy Mezinárodního dne Romů, romské výstavy, romské piety, romské mentory, romské studenty s romskými stipendii a exkluzivní romská školení pro úředníky o mentalitě Romů, placená z veřejných peněz a realizovaná romskými neziskovými organizacemi. Jistá část Romů se tak může díky tomuto principu emancipovat a rozvíjet své „romské“ aktivity emancipace. Vedle toho však také máme tisíce chudých Romů, kteří se potýkají se sociálními problémy a na které národnostní princip začleňování nestačí. Tento přístup totiž vyčleňuje Romy jako specifickou menšinu, která jako by nutně potřebovala specifická (romská) opatření k začlenění do společnosti.
Národnostní integrační politika se na lokální úrovni spíše snaží vylučovat Romy jako občany, ale staví je na úroveň velmi specifické etnické menšiny, která potřebuje specifické nástroje a pozice v samosprávě nejen proto, aby dokázala nabídnout efektivní pomoc při řešení problémů spojených spíše s chudobou a sociálním vyloučením, ale i proto, aby s nimi vůbec mohla komunikovat. Principiálně tak vytváří spíše nástroje na prohlubování jejich exkluze a na druhé straně opět vytváří dojem, že samosprávy začleňují a spolupracují. Je to výhodné jak pro některé „romské lídry“, kteří si tím rozšiřují svůj vlastní vliv, tak pro některé samosprávy, které tak mohou část zodpovědnosti za řešení přenášet v duchu národnostních principů na „vlivné romské představitele“ a různá specifika této etnické menšiny, se kterými si dokáží poradit jen Romové samotní.
Je minimálně načase tento dosavadní a dlouhodobě uplatňovaný princip ve vztahu k sociálně vyloučeným Romům přehodnotit.
Zdroje:
[1] www.vlada.cz/scripts/detail.php?pgid=476
[2] www.vlada.cz/cz/ppov/zalezitosti-romske-komunity/dokumenty/zprava-o-stavu-romske-mensiny-za-rok-2015-146576/
[3] Dle ustanovení § 6 odst. 8 zákona č. 273/2001 Sb., o právech příslušníků národnostních menšin má jen obecní úřad obce s rozšířenou působností ve svém správním obvodu plnit úkoly napomáhající výkonu práv příslušníků romské komunity a integraci příslušníků romské komunity do společnosti.