V minulých dvou týdnech jsem prožil dvě velmi zajímavá setkání, která, ač se to původně nezdálo, spolu velmi úzce souvisela…Prvním byla návštěva vedoucího kampaní ruské pobočky Amnesty Ivana Kondratěnka.

Naše kancelář s tou moskevskou hodně úzce spolupracuje, naposledy třeba na kampani k olympiádě v Soči nebo když jsme podporovali ruské aktivisty Kuchyňským protestem.

A ladíme noty i dál. Ivan totiž vyprávěl o stále se stupňujícím tlaku ruských úřadů proti obráncům lidských práv, kterých kvapem, i kvůli strachu, ubývá. Proto jsme byli potěšení tím, že o naší podpoře tamní aktivisté vědí a váží si jí, byť naše akce nemají vždy výsledek třeba v propuštění některého z vězňů svědomí. Poslední zprávy hovoří o nové vlně pronásledování lidí zvláště za psaní na internetu, takže na to se chceme do budoucna zaměřit.Určitým - a velmi milým - překvapením, byla schůzka se třemi vězni svědomí z Ázerbájdžánu. Šlo o vzácné setkání s těmi, komu přímo můžeme pomoci. A taky jsme to dělali  - prostřednictvím petice, jejíž tváří byl Shanin Novruzlu. A právě on a jeho dva přátele ze studentského hnutí NIDA si s námi v pražské kanceláři povídali.

Co spojovalo ona obě setkání? Překvapivě to bylo poděkování za solidaritu - v řadě zemí totiž daleko vice než apely za propuštění funguje přímá morální podpora vězňům svědomí. Dopisy třeba nevedou nutně k propuštění, ale přinášejí sílu a odvahu v dalším boji za lidská práva. Znovu jsem se tedy přesvědčil, že posílat výzvy k propuštění nebo dopisy odsouzeným má hluboký smysl a význam. A za to děkujeme především vám, kdo jste s námi.

PS: Za pár měsíců se vám znovu připomenu s Maratonem psaní dopisů. Zorganizovat malou akci se svými blízkými, známými i neznámými, napsat pár dopisů solidarity a následně je poslat do rukou těm, za jejichž lidská práva společně bojujeme, to je úžasný pocit. Vloni něco podobného zorganizovalo 144 z vás – kolik nás bude letos?