Většina z nich jsou mladí muži, zpravidla ve věku 20 až 30 let, kteří hledají nějakou práci nebo se snaží uniknout své současné společenské situaci. Pocházejí ze země, kde je ohromné množství střelných zbraní k dispozici prakticky každému, kdo je chce. Jejich společnost je pozoruhodně násilná, s mírou vražd téměř 5x větší než v České republice a horší než v Libérii a Libanonu a jen mírně pod tou jemenskou. Za posledních 100 let jejich armády napadly nebo obsadily více než 30 zemí, a to nepočítáme světové války nebo vyplenění domorodého obyvatelstva. Úroveň vzdělání je extrémně nízká, o čemž svědčí třeba fakt, že 40% populace věří, že Země byla stvořena před méně než 10 000 lety a neschvaluje teorii evoluce. V jejich zemi je velice omezená sociální síť na pomoc chudým a nemají žádnou smysluplnou vládní podporu vyššího vzdělání. Když dáme všechny tyto přistěhovalce, z nichž žádný neumí ani slovo česky, dohromady na jedno místo, podle slov pana prezidenta Zemana by se nejvíce podobali armádě útočníků a příživníků, nehledajících azyl nebo pomoc, ale ekonomický zisk ve formě bezplatného vzdělávání, zdravotní péče a důchodového pojištění.

Samozřejmě nemluvím o současné tzv. „migrační a uprchlické krizi“, ale o přílivu přistěhovalců ze Spojených států do Československa začátkem devadesátých let.

Žádný z těchto přistěhovalců, a já sám jsem jeden z nich, neprchal kvůli bombardování ve vlastní zemi jeho vlastní vládou, před protiútoky povstalců nebo útoky teroristických skupin. Nikdo neprchal kvůli ekonomickým podmínkám, tak drastickým, že by riskoval svůj vlastní život a životy svých nejbližších, aby se dostal na bezpečné místo s lepší ekonomickou příležitostí. Nikdo z nás nemusel zaplatit libyjskému pirátovi, aby nás převezl přes oceán, s tím, že musíme doufat v to, že nás bouře nebo jiní piráti nezabijí. Nikdo z nás se nebál o imigrační kvóty, protože jakmile padla železná opona, týkaly se pouze Čechů odcházejících do Států, ne naopak. Přesto všechno, Československo a později Česká republika přivítaly imigranty ze Spojených států ve velkém počtu a s otevřenou náručí. Já osobně jsem lidem z České republiky za toto vděčný, protože v posledních 25 letech jsem měl to štěstí zde docela šťastně žít, pracovat a založit rodinu.

A teď, co se stalo v důsledku invaze této armády nečesky mluvících mladých mužů hledajících ekonomickou příležitost, mezi kterým jsem byl kdysi i já sám? Po 25 letech si myslím, že mohu s jistotou říci, že prakticky nic. Mnoho z těch původních „vetřelců“ se vrátilo domů. Jiní zůstali a integrovali se do české společnosti ve větší či menší míře. Někteří z nich se oženili a měli děti. Dnes jsou nebo nejsou praktikující vyznavači svých náboženství. Pracují a přispívají k české společnosti. Přestože pochází z takové země, která násilným způsobem obrací lidi na víru, nepokusili se převzít školy, organizovat útoky nebo snižovat české nebo evropské hodnoty.

Přístup k přistěhovalcům té doby neměl nic společného s kolektivně ohrožující skupinou vetřelců, o které Česko nevědělo prakticky nic. Nicméně dnes, jak se zdá, naše pohodlná společnost označuje všechny, kteří jsou z určité oblasti světa, jako hrozbu pro naše hodnoty, naše sociální konvence a dokonce i pro naše životy. Náš prezident se obává zavedení práva šaría a ztráty ženské krásy. Jiní se bojí ještě něčeho horšího.

Cílem tohoto mého psaní je apelovat na všechny, abychom přestali masově hodnotit lidi, které neznáme a posuzovali ty, kteří žádají o naši pomoc individuálně, ne kolektivně. Všichni jsme někdy potřebovali pomoc. Prosím, navraťme Českou republiku k tomu, aby ochotně podávala pomocnou ruku, jak ji v minulosti podávala těm, kteří to potřebovali - ať to byli Američané, Kosované, Srbové, Chorvati nebo Ukrajinci. Hašteření o tom, zda přijmeme nebo nepřijmeme 15 nemocných syrských dětí a jejich rodiny nebo zda přijmeme „kvótu“ s 1500 nebo 5000 lidmi, jako kdyby lidé byli zboží podobné kukuřici nebo ječmeni, je nehodné jakékoli civilizované země. Ti, kteří prchají před válkou, pleněním, chudobou, zotročením a smrtí potřebují naši pomoc. Ne to, že budeme pečlivě počítat, jestli jsme náhodou neudělali něco víc, než bylo nezbytně nutné.