Novoroční projev prezidenta Zemana poukázal mimo jiné na pozoruhodné umístění České republiky v žebříčkách Evropské unie, naznačující prosperující stav domácí ekonomiky z hlediska ekonomického růstu a nezaměstnanosti. Jako ekonomický partner je Česká republika atraktivní a kompetentní. Evropská unie si ale zároveň tradičně zakládá na normativních hodnotách a na takzvané ‘soft power’ a je současně poslem liberálního, progresivního a prozíravého myšlení. 

V posledních měsících ale dominují v českých médiích alarmující zprávy ohledně stoupajících bezpečnostních rizik, nejčastěji spojené se současnou uprchlickou krizí. Situace je bezpochybně komplikovaná a nevyhnutelně vyvolává celé spektrum emocí, reakcí a možných řešení. Postoj,kterého se ujala mainstreamová média a v poslední době i klíčoví politici, je ale převážně jednotný. 

Uprchlická krize je krizí humanitární, která se projevuje v době, kdy narůstá strach z šířícího se extremismu. Islámský extremismus je ale jeden z klíčových důvodů, proč lidé utíkají z míst, kde extremismus dále podlamuje stabilitu společnosti.

Na prvním místě je nutno si ujasnit, před čím uprchlíci utíkají a jak bychom se zachovali my na jejich místě. Integrace není jednoduchý proces, ale je především proces oboustranný, který potřebuje čas, trpělivost a tolerantní mysl. Jako hostitelé můžeme stanovit určitá pravidla, ale zároveň musíme akceptovat realitu měnícího se světa. Jako zodpovědný člen Evropské uniene můžeme pouze čerpat z ekonomických výhod, ale zároveň se musíme svědomitě podílet na nákladech a zodpovědnostech.

Bojíme se, že pokud přijmeme uprchlíky, vzniknou komunity, které se stanou kolíbkami pro extremisty. Vytváříme rétoriku, která podporuje sekuritizaci migrační politiky. Upozorňujeme na úděsné útoky v Paříží, na šokující události v Německu a zobecňujeme výjimky. Zapomínáme ale,že procento problematických jedinců je minimální a z velké části podpořeno hostilním,ignorantským přístupem, pro který čím dál tím více vytváříme půdu. Hledáme výmluvy, obětní beránky a pilíře zbavující nás zodpovědnosti se podílet na bezpříkladné krizi.

Musíme se naučit o problémech přemýšlet z více perspektiv a hledět dále než na zájmy nás a naší země. Chceme být ‘západní’, ale přehlížíme, že země, ke kterým vzhlížíme, jsou země multikulturální a progresivní. Napětí ve Francii, Nizozemsku či Anglii nelze zapřít, ale pramení ztouhy po zlepšení a z pozice dlouholeté zkušenosti.

Integrace v západní Evropě je hlubší - není bez tenzí a problémů, ale o snaze o její zlepšení není pochyb. Integrace v mladých, homogenních a převážně ateistických zemí jako je Česká republika nebude snadná ani rychlá. Ale hledat řešení ve schovávání se před realitou a odmítání rozšiřovat diverzitu společnosti je sporná.

Naše vnímání uprchlické krize a současného politicko-bezpečnostního vývoje podmiňuje vnímání nás samých. Spojování extremismu s uprchlickou vlnou ztělesňuje ignoranství, šíří paniku a pokrucuje veřejné mínění. Zeman nazval migrační vlnu temnou vlnou, ale takovýto popis je vhodnýspíše z důvodu, že dialog v médiích a na politické scéně je stísněný. Najít bohaté deliberativní platformy a zdroje vyžaduje vlastní iniciativu, kterou ne každý průměrný člověk disponuje.Prosperující demokracie je založená na zodpovědnosti vůči voličům a vnímavosti. Jako zodpovědný občan musí každý zvážit, co je ochoten tolerovat, podporovat a čeho se zúčastnit.

V komunitě britských muslimů probíhá hnutí s názvem #notinmyname [ne mým jménem], jehož prostřednictvím se tito jedinci jasně oddělují od extremistického hnutí ISIS a vysvětlují, co pro ně znamená být muslimem a proč extremisté nejsou reprezentanty jejich víry. My bychom si obdobně měli uvědomit, co budeme podporovat naším jménem. Žádná země nemůže být v praxi pro všechny, ale každá země má morální závazek udělat v případě humanitární krizi maximum. O to více země demokratická a solidární, kde by pravda měla vždy zvítězit.