Přiznám se, občas prokrastinuji. Místo své normální práce se mi čas od času podaří zabrousit k internetovým diskuzím ohledně inkluzivního vzdělávání*. Tušíte, co si o tom myslí česká internetová komunita?

Reakce jsou bohužel spíš nenávistné než podpůrné. Napříč diskuzními fóry narážím na vlnu kritiky a veskrze xenofobního verbálního „odpadu“. Romské děti jsou všechny házeny do jednoho pytle – podle diskutujících jsou nepřizpůsobivé, nepřipravené, neposlušné nebo dokonce hloupé. Obecně převažuje názor, že pokud jsou romské děti posílány do zvláštních škol, tak je to proto, že tam „prostě patří“. V normálních třídách by prý akorát „zpomalovaly výuku“ a brzdily „normální“ děti.

Jsem ráda, že diskuze na internetu nevystihují celou naši společnost, a že se najdou lidé, kteří jdou statečně proti proudu a investují nemalé úsilí a čas vstříc naději na vzdělání a budoucnost pro mnoho (nejen) romských dětí. Ráda se s Vámi podělím o pozitivní příklad neziskovky Vějíř Kladno. 

Vějíř je obdivuhodný projekt, který založili manželé Ivana a Jiří Čížkovi. Sami, z vlastní iniciativy a z vlastních soukromých prostředků. Jedná se o tzv. nultý ročník neboli přípravnou třídu základní školy pro děti ze sociálně vyloučeného prostředí, které byly odmítnuty u zápisů a poslány do praktické školy.

“Chceme dokázat, že ty děti jsou chytré a stejně jako v Anglii i v Česku tu základku zvládnou. Stačí je na zápis připravit, třeba naučit držet pastelku. Banalita, kterou bílé děti většinou trénují už od tří let. Taky se musí naučit odpovídat na otázky ve spisovné češtině, jinak je psycholog pošle na doživotí mezi mentálně postižené a stráví život jako kopáči nebo na sociálních dávkách,” říká Jiří Čížek.

První kladenské děti z tohoto projektu, původně předurčené jako potrava pro místní základní školu praktickou, před pár týdny prošly zápisem do klasické základní školy a - světe div se - byly přijaty! Zdá se to jako banalita, ale pro tyto děti to znamená naději na budoucnost - nyní mají příležitost ukázat, co v nich je, a vzdělávat se spolu s ostatními dětmi bez nálepky „problémové“. 

Těch několik dětí z nultého ročníku krásně dokládá to, co by nám všem měl říkat selský rozum. Problém není v nedostatečné mentální kapacitě a potenciálu těchto dětí, ale často v nedostatku přípravy, podpory v domácnosti a v nebo třeba jazykové bariéře. Všechny tyto věci se dají celkem jednoduše řešit - a to jinak než segregací a stigmatizací do konce jejich života.

Máme obrovskou radost, tento příklad je perfektní ukázkou toho, jak krásně spolu můžou organizace napříč neziskovým sektorem spolupracovat. Zatímco Amnesty dělá expertní výzkum a zasazuje se o legislativní změny, manželé Čížkovi využívají těchto informací a přetvářejí je v reálný dopad. A společný cíl - otevřená společnost, dodržování lidských práv a rovné šance pro každého - je zase o krok blíž.

* V lednu minulého roku jsme vydali výzkumnou zprávu s názvem „Chce to více snahy – Etnická diskriminace romských dětí v českých školách“. Zde jsme podrobně zdokumentovali, jak české úřady systematicky porušují lidská práva romských dětí ve školách po celé zemi. Romské děti jsou v rámci hlavního vzdělávacího proudu často segregovány v čistě romských třídách, oddělených budovách a mnohdy dokonce posílány do škol praktických čistě na základu svého etnického původu.  Tyto školy jsou přitom určeny pro děti s lehkým mentálním postižením a mnoho romských dětí je tam posíláno přes to, že takovou diagnózou netrpí. V etnicky smíšených školách se romským třídám nedostává dostatečné pozornosti ze strany učitelů a děti se často stávají obětmi šikany. 

Toto zacházení s romskými žáky bylo kritizováno i na mezinárodní úrovni a na českou republiku byla v roce 2007 podána žaloba Evropským soudem pro lidská práva známá jako kauza D.H vs. Česká republika. ČR bylo uloženo zjednat nápravu situace. Do roku 2014 se tak nicméně nestalo, a proto bylo v tomto roce Evropskou komisí zahájeno tzv.  řízení proti České republice o porušení povinnosti s podezřením, že Česká republika porušuje evropské antidiskriminační zákony, a to právě na poli rovného přístupu ke vzdělání. 

Ve své výsledné podobě totiž diskriminující přístup českého státu znemožňuje romským dětem vystoupit ze začarovaného kruhu. Nastoupí-li totiž již v ranném dětství cestu těch méně kvalifikovaných, málokdy se jim podaří bariéru v dospělosti prolomit. Jinými slovy, segregovaný přístup k malým školákům a školačkám vychovává další generace sociálně nezačleněných Romů a Romek.