V posledních dnech panovaly napjaté vztahy mezi francouzskou a britskou vládou ohledně sporů o to, kdo má vlastně odpovědnost za děti v Calais.

Opakovaně se oběma vládám podařilo opustit je v situaci, která ohrožovala jejich zabezpečení a bezpečí.

Během několika posledních týdnů do Velké Británie dorazilo velké množství dětí, které se zde setkaly se svými rodinami. Takhle by mělo vypadat dodržování Dublinského systému - Dublin III – ke kterému se obě zmíněné země zavázaly. I přes to, že britské Ministerstvo vnitra a další místní úřady děti přivítaly, nedávný spor a jeho dopad na zabezpečení dětí je odsouzeníhodný.

Ještě před tím, než jednání ztroskotala, Amnesty International napsala oběma vládám a vyzvala je k tomu, aby respektovaly práva všech uprchlíků a migrantů, kteří žijí v Calais, zejména pak jejich práva na azylové řízení a sloučení rodin.

Přestože se politický diskurz ve Velké Británii soustředí hlavně na povinnost Francie postarat se o lidi na svém území, ve skutečnosti mají odpovědnost obě země. Jejich neochota tuto odpovědnost sdílet má však velmi negativní důsledky.

Z odpovědnosti ale nevyplývá pouze povinnost umožnit dětem a některým dospělým získat azyl nebo být sloučeni se svými rodinami. Všeobecná deklarace lidských práv (1948) a Úmluva OSN o uprchlících (1951) zavazuje členy mezinárodního společenství ke sdílení odpovědnosti při zajišťování bezpečí lidem, kteří prchají před válkou nebo pronásledováním. Francie i Velká Británie jsou signatáři obou těchto dokumentů.

Už několik let se Francie angažuje více než Británie. Ve Francii požádalo o azyl dvakrát více lidí než v Británii a přichází sem dvakrát více uprchlíků.

Přesto se ale počty uprchlíků v obou zemích ani zdaleka nerovnají jejich počtům v mnohem chudších a méně stabilních zemích, jako je např. Pákistán, Etiopie a Keňa nebo v zemích sousedící se Sýrií (Libanon má přes million jen syrských uprchlíků, Turecko již vice než 3 miliony).

A jak se Francie s Británií neustále dohadují o tom, kdo má vlastně odpovědnost, ochota a kapacity ostatních zemí přijímat uprchlíky se neustále snižují. Pákistán tlačí na stovky tisíc afgánských uprchlíků, aby se vrátili do své země, kde již roky probíhá konflikt.

Podobně je na tom Keňa, která hodlá uzavřít svůj tábor ve městě Dadaab, čímž by nebezpečí vystavila přes 300 000 somálských uprchlíků.

Nedávný rozpor mezi dvěma nejbohatšími národy na světě tak vysílá do světa signál pro ostatní země. Pokud se Francie s Británií vyhýbají své odpovědnosti za ochranu uprchlíků, nabádá to ostatní země k tomu, aby se chovaly stejně.

Není to racionální jednání. Neřeší to hlavní příčiny toho, proč uprchlíci prchají ze svých zemí, a proč jsou vystavováni zneužívání. Ve skutečnosti dochází k úplnému opaku.

Tím, jak se zmenšuje bezpečný prostor, kam se mohou uprchlíci uchýlit, roste tlak na jejich další pohyb. Toho využívají krminiální gangy i jednotliví zločinci.

Díky tomuto kolektivnímu selhání vlád nejvíce trpí právě lidé, kteří mezinárodní ochranu potřebují nejvíce - uprchlíci. Více jak polovina z nich jsou děti.

I přesto, že jejich počty neustále narůstají, nedostává se jim bezpečí, na které mají právo. Týká se to zejména těchto dětí, kterým francouzská ani britská vláda stále není schopná zajistit bezpečný úkryt, přístup k azylovému řízení a sloučení s rodinami. Pomoc se nedostává ani stovkám tisíc dětí v Turecku, které nechodí do školy, hodně z nich je navíc využíváno pro dětskou práci. Nedostává se jí ani dívkám, které jsou násilně provdávané v Libanonu nebo znásilňované v Libyi. Bez pomoci je mnoho dětí, které se v Evropě ztratily, nebo se staly předmětem zneužívání v Řecku.

Navzdory vládním i jiným protestům se těmto dětem - ale dost často ani dospělým uprchlíkům - nedostává bezpečí. Zásadním důvodem toho je neustálé odmítání britské a francouzské vlády sdílet odpovědnost. Toto odmítání představuje bezprostřední hrozbu pro každé jednotlivé dítě, které je ve Francii stále v nebezpečí.

Tato hrozba se ale netýká jen Francie nebo Británie, týká se potenciálně celého světa. Protože pokud dvě bohaté země odmítají nést odpovědnost za malé množství lidí usilující o azyl na jejich společných hranicích, je velmi málo pravděpodobné, že ostatní země se budou chovat jinak.

Dokud bohaté země nepřiznají svůj díl odpovědnosti, bude se globální krize nadále zhoršovat.