Po prvních deseti dnech jeho působení ve funkci víme, že Trump a jeho tým to myslí velmi vážně s plněním svých kampaňových slibů, zejména zrušení Obamova zdravotního programu, uzavření amerických hranic a izolace amerických trhů. Do debaty o celé záležitosti bych chtěl přispět dvěma myšlenkami.

Ta první je, že nejdůležitější aktér v tom celém není vůbec Donald Trump. Důležitých je těch 63 milionů Američanů, kteří ho zvolili. Stanoviska a program Trumpa můžeme označit jako populistický, někdy i rasistický a xenofobní, ale půlka Ameriky se s tímto programem v tuto chvíli identifikuje a schvaluje ho. Kdyby kvůli převaze populárních hlasů volby vyhrála Clintonová, jistě by politická scéna v USA teď vypadala jinak. Nic by se ale nezměnilo na faktu, že více než 60 miliónů Američanů s Trumpovou vizí souhlasí. A ani bychom si neměli myslet, že tyto tendence jsou nějakou novinkou - vychází z amerického kontextu, který se tvoří už delší dobu. I vláda Baracka Obamy deportovala více než 2 miliony imigrantů, nestíhala bývalé vládní činitele za organizaci a řízení únosů, mučení a jiných porušení lidských práv, povolila větší export zbraní do Saúdské Arábie než kdokoliv jiný v historii USA nebo přihlížela největšímu útoku na právo na soukromí všech dob.

Tento americký jev se navíc odehrává v globálním kontextu, kde vidíme vznik a posílení autoritářských režimů mj. v Rusku, v Turecku, v Indii nebo na Filipínách. Populismus, protekcionismus, anti-uprchlictví a zneužití strachu pro politické účely vidíme ve Velké Británii, Maďarsku, České republice, na Slovensku, ve Francii i v Rakousku.

To vše znamená, že stav, na který upozorňuje Trumpovo vítězství, není příliš spojený s nějakou konkrétní osobou. Trump, Putin, LePenová a další jsou určitě nejviditelnější zástupci těchto myšlenek, ale o žádné individuální politiky vůbec nejde. Je to naopak jasná indicie, že desítky milionů lidí v USA a desítky nebo možná i stovky miliónů lidí v Evropě s trumpovskými nebo putinovskými myšlenkami a programem souhlasí. Soustředit se pouze na konkrétní politiky je podle mě nebezpečná záměna příznaku za příčinu.

Má druhá myšlenka se týká toho, že v tomto kontextu nám nezbývá, než problém brát osobně, tedy na osobní úrovni. Xenofobní, rasistické, misogynní nebo diskriminační tvrzení, činy, legislativu či politiku musíme vždy kategoricky a systematicky konfrontovat a odmítat. Konfrontace musí však být objektivní, na základě faktů a v souladu s mezinárodními lidskoprávními standardy. Nejtěžší část tohoto úkolu je, že nestačí přesvědčit přesvědčené, jak se tradičně dělá. Nesmíme se nechat omezit na stranické nebo hysterické výkřiky. Vyslovit naše obavy a pochybnosti je samozřejmě v pořádku, ale musíme nutně najít způsob, jak oslovit právě ty, kteří tu agendu podporují. Těchto lidí je hodně, známe je a jsou všude kolem nás - v našich rodinách, školách, zaměstnáních nebo vládních institucích.  

Klíč ke skutečnému řešení situace je vyhledat ty “na druhé straně” a vést s nimi dialog jazykem, který osloví ne nutně každého a každou z nás, ale hlavně každého a každou z nich. Berme to tedy opravdu osobně a pojďme všichni ten jazyk společně najít a zahájit diskurz.