„Spím na matraci na podlaze v cele s dalšími pěti lidmi,“ řekl mi Noori minulý prosinec, když jsem se s ním setkala na policejní stanici na řeckém ostrově Lesbos, kde je posledních šest měsíců držen v detenčním zařízení. „Nemám nic ke čtení v mém jazyce. Od svého zadržení jsem nedostal čistou přikrývku.“

O tři měsíce později je Noori, žadatel o azyl a bývalý student zdravotnické školy ze Sýrie, stále na tomtéž místě. Mohlo by to vypadat, že svět na tohoto 21letého mladíka zapomněl. Avšak jeho případ si nalezl cestu až k nejvyššímu správnímu soudu Řecka. Rozsudek, očekávaný během příštích dvou měsíců, rozhodne nejen o jeho osudu, ale také o budoucnosti dohody o migraci mezi EU a Tureckem jako takové.

Přesně před rokem vstoupila dohoda mezi EU a Tureckem v platnost. Dva dny předtím se  evropští lídři setkali v Bruselu, odvrátili se od svých mezinárodních závazků a dohodli se, že každý člověk, který se dopraví na řecké ostrovy ilegálně – včetně žadatelů o azyl – bude vrácen do Turecka.

Na oplátku dostane Turecko, které již hostí miliony uprchlíků, dostat 6 miliard euro, dále měl být tureckým občanům povolen bezvízový volný pohyb po Evropě, a poté, co by se začal snižovat počet nelegálních příchodů, by začal „dobrovolný“ humanitární projekt na přesídlování Syřanů z Turecka do dalších evropských zemí.

Avšak předpoklad, na základě kterého byla tato dohoda postavena – tedy že Turecko je pro uprchlíky bezpečným místem – byl chybný. V měsících po podepsání dohody rozhodly řecké odvolací výbory proti neudělení azylu v mnoha případech tak, že Turecko neposkytuje efektivní ochranu pro uprchlíky.

Na místo toho musely být všechny žádosti o azyl posouzeny v Řecku a uprchlíci byli na řeckých ostrovech nuceni žít v otřesných a nebezpečných podmínkách.

V červnu 2016 však nové řecké odvolací výbory rozhodly, že Turecko už nadále není pro navrátilce „nebezpečné“. Zda je tento posudek oprávněný, je jádrem soudního sporu Nooriho.

Během loňského roku se evropští lídři snažili prezentovat dohodu mezi EU a Tureckem jako úspěch; někteří ji dokonce nabízí jako model, který by měl být kopírován i jinde. Jediné, co je pro ně však důležité je fakt, že počet ilegálních příchodů do Evropy drasticky klesl, byť jen krátkodobě.

Další části dohody, jako například příslib smysluplné, bezpečné a legální cesty z Turecka, zůstávají z velké části nenaplněné. K datu 27. února 2017 byl počet syrských uprchlíků přesídlených z Turecka do států EU 3 565 – tedy číslo, které vypadá ještě více zanedbatelně, když ho porovnáme s 2,8 miliony Syřanů, kteří jsou nyní v Turecku.

Na řeckých ostrovech je krutá lidská cena dohody naprosto zřetelná. Tisícům žadatelů o azyl není dovoleno odejít a žijí tak v trýznivém limbu. Ženy, muži a děti trpí v nelidských podmínkách, spí v chatrných stanech, vzdorují sněhu a někdy se stávají i obětmi násilných činů z nenávisti.

Pět uprchlíků na ostrově Lesbos, včetně jednoho dítěte, v těchto podmínkách zemřeli. Po smrti tří mužů v táboře Moria v lednu 2017, sdělil jeden muž, žijící v táboře, Amnesty International: „Toto je hrob pro lidstvo. Je to peklo.“

Během posledních 12 měsíců zaznamenala Amnesty International, jak byli někteří syrští žadatelé o azyl přinuceni k návratu do Turecka aniž by dostali možnost požádat o azyl či se odvolat proti nucenému návratu, což je porušení mezinárodního práva, který jim tato práva garantuje. Jiní se do Turecka vrátili „dobrovolně“, aby unikli utrpení  na řeckých ostrovech.

V Turecku získávají uprchlíci dočasnou ochranu, musí se však o sebe postarat sami. Turecko neposkytuje ne-Evropanům plný status uprchlíka a tudíž ani práva s tím spojená. Podmínky v zemi ukázaly, že Turecko není schopné zajistit efektivní ochranu, jak je definována mezinárodním právem. To znamená, že tři miliony uprchlíků v zemi, z nichž prakticky nikdo není z Evropy, nemají šanci stát se soběstačnými (problém je se zajištěním bydlení, vzdělání, přístupu na legální trh práce či ke zdravotní péči). Turecké úřady mají problémy naplnit i základní lidské potřeby a nezvládají uprchlíkům a žadatelům zajistit důstojné životní podmínky. Amnesty International zdokumentovala případy, kdy Turecko násilně navracelo žadatele o azyl a uprchlíky do zemí, kde hrozí porušování lidských práv či ohrožení života, jako je Sýrie, Irák a Afghánistán.

Je jasné, že místo snahy vrátit žadatele o azyl a uprchlíky do Turecka, by EU měla spolupracovat s řeckými úřady, aby byli co nejdříve přesunuti do pevninského Řecka, kde budou jejich případy zpracovány. Vlády EU by měly pro žadatele o azyl jako je Noori poskytovat bezpečné a legální cesty do dalších evropských států, tedy cesty jako je relokace, sloučení rodin či humanitární víza.

Pokud soud zamítne Nooriho žádost, hrozil by jeho návrat do Turecka a byl by založen precedent, který může otevřít stavidla pro další neuvážené návraty.

Avšak dohoda mezi EU a Tureckem může jít ke dnu i dříve. Minulé léto uznal prezident Evropské komise, že dohoda je křehká a může se zhroutit. Tento víkend pohrozil turecký ministr zahraničních věcí Mevlüt Çavuşoğlu, že kvůli diplomatickým roztržkám s Nizozemskem dohodu jednostranně ukončí.

Noori, který má diagnostikovanou posttraumatickou stresovou poruchu a kvůli hrozným podmínkám detenčního zařízení trpí svrabem, se proti své vůli stal historickou postavu v uprchlické krizi. To však pro něj má v izolaci své cely na Lesbu  jen malý význam.

„Pokud bych byl propuštěn, rád bych se dále vzdělával a zjistil, jak se má moje matka.“

Publikováno / Zveřejněno v/ dne:Migrace