Když jsme v sobotu dorazili s Alim a Magdou na Lesbos, měla jsem rozporuplné pocity. Bylo slunečno, teplota kolem 40 stupňů a všude klid a pohoda. Vracely se mi vzpomínky na dobu, kdy jsem zde na stejné akci byla před čtyřmi lety a která mě hluboce poznamenala, protože ačkoli to bylo ještě před vypuknutím tzv. uprchlické krize, na vlastní oči jsme se zde seznámili s hrubým porušováním lidských práv uprchlíků a nelidským zacházením s nimi.

Magda, Šárka a Ali (zleva)

Říkala jsem si, jaké to asi bude letos a jaké bude setkání s lidmi, kteří zde prožili nejtěžší období – měsíce roku 2015, kdy denně přijížděly tisíce lidí a úřady na tuto situaci nebyly absolutně připraveny a většinu základních lidských potřeb zajišťovaly neziskové organizace a především dobrovolníci z celého světa.

Nejdříve jsme se hned v neděli setkali s lidmi, kteří žijí v táboře Moria. Když 20. 3. 2016 začala platit dohoda mezi Tureckem a EU, mělo to na lidi přicházející žádat o mezinárodní ochranu fatální dopad. Přijímací zařízení se změnilo v detenční, které lidé nesměli opustit, aby se nemohli posunout na pevninu a byl usnadněn jejich návrat zpět do Turecka, které bylo označeno za bezpečnou zemi. Fakt, že na tureckém území jsou již 3 miliony uprchlíků, nezvládá jim zajistit přístup k základním věcem, jako je lékařská péče, legální práce, bydlení či vzdělání, a že máme zdokumentovány stovky případů, kdy deportuje uprchlíky násilně zpět do zemí, kde jim hrozí vážné nebezpečí (Sýrie, Irák, Afghánistán), na tomto označení za bezpečnou zemi nic nezměnil. Důsledkem je, že tisíce lidí uvízli na řeckých ostrovech v nejistotě, informačním vakuu a v nelidských podmínkách. Příběhy, které slyšíme od samotných žadatelů o azyl, jsou toho konkrétním důkazem. Měsíce čekají na první pohovor k azylovému řízení, kapacita je přeplněna, čelí ponižování, vyhrožování, přístup k lékařské péči je zoufalý (teď působí v celém táboře jen jeden lékař a paní doktorka z nemocnice uvedla, že lidé, kteří jsou přivezeni do nemocnice, jsou ve stavu, který způsobuje dlouhodobě zanedbaná péče). Toto spojené s nejistotou, co s lidmi bude, velmi omezeným přístupem k informacím a právnímu poradenství je koktejl, který způsobuje u mnoha již traumatizovaných lidí psychické potíže a četné pokusy o sebevraždu.

Lidé se však snaží svou situaci změnit, pořádají protesty, píší dopisy úřadům a evropským institucím. Odpovědi na ně však nikdy nepřicházejí. Špatné ubytovací podmínky a přeplněná kapacita Morie má na svědomí i několik lidských životů těch, kteří v zimě zemřeli podchlazením či těch, kteří zemřeli při požárech v táboře.

V Morii jsou lidé označeni čísly, jejich jména zde nikdo nezná ani nepoužívá.

Ironickým příkladem je příběh Syřana, který do Řecka přijel se svým psem. Jelikož se pejsek spřátelil s jednou z německých dobrovolnic, ta se mu rozhodla zařídit pas a převezla ho do Německa. Zatímco si tak užívá bezstarostného života v Německu, jeho páníček je i po mnoha měsících stále v Morii…

Další setkání jsme měli s lidmi, kteří se dobrovolníkům snaží pomáhat. Jsou to jak místní, tak lidé z nejrůznějších zemí světa, kteří se prostě rozhodli, že pomohou alespoň tak, jak je v jejich silách.

Takto jsme se setkali s paní, která šije boty, které pak uprchlíkům dává, a také pro ně pořádá workshopy zaměřené na šití. Je to Američanka a přijela sem s celou rodinou proto, že chtěla pomoci aspoň tím, co umí.

Španěl, který má syrské kořeny a na ostrov se vydal hned na začátku krize, byl prvním dobrovolníkem na ostrově a po mnoho měsíců pracoval téměř nepřetržitě, jen s minimem spánku, protože na ostrov přijížděly tisíce lidí a nebylo o ně absolutně postaráno, ubytování bylo většinou provizorní venku, bez hygienických zařízení, těm, kteří přišli o své blízké při ztroskotání člunů, nebyla poskytována žádná pomoc a podpora a vyděšení lidé se tísnili v přeplněných provizorních táborech v nejistotě, co s nimi bude dál. Jeho příběhy o ztroskotaných člunech, ignoraci úřadů, mrtvých tělech, truchlících lidech, dokumentované řadou fotek a videí, která natočil, nikdy nezapomenu.

Silným zážitkem byl také rozhovor s lidmi z organizace Sea Watch. Vznikla před 2,5 lety, získala prostředky od svých sympatizantů, koupila loď a vydala se zachraňovat životy na moře mezi Tureckem a Lesbosem. To, co za tu dobu viděli a zažili, je šílené a vše je možné nalézt na jejich facebooku. Snaží se dokumentovat porušování lidských práv a působení zbytečného utrpení a zastrašování lidí, kteří na člunech připlouvají ke břehům ostrova. Jejich prosba byla jediná: prosím, předávejte informace o tom, co se tu děje lidem v Evropě. Je potřeba to změnit a to se stane pouze tehdy, když se o to, co se tady děje, budou lidi zajímat.

Na závěr bych ráda vyzdvihla dojemnou podporu a pomoc, kterou uprchlíkům vyjadřují místní Řekové. Situace není jednoduchá, Řecko stále prochází vážnou ekonomickou krizí, lidé těžko hledají práci a mají omezený přístup k řadě služeb. Přes toto všechno je solidarita mnoha z nich ohromná a to je to, co zde ve mně přes všechny hrůzy zanechává nejsilnější dojem. Neskutečná solidarita a pomoc od místních a také zahraničních dobrovolníků, kteří se rozhodli, že nebudou k lidskému utrpení lhostejní.

A jaký měla celá akce vlastně dopad? 

Kromě toho, že zaměstnanci, aktivisté a uprchlíci spolupracující s Amnesty v osmi zemích Evropy získali silnou osobní zkušenost z pobytu na Lesbosu a z každodenní interakce s migranty, uprchlík y a dobrovolníky na ostrově a jsou nyní motivovaní tuto svou zkušenost sdílet a pořádat osvětové akce ve svých zemích, dopad měla naše přítomnost ve více oblastech.

BBC natočila reportáž o situaci na ostrově, v táboře Moria a o naší akci:

http://www.bbc.com/news/av/world-europe-40700880/europe-s-forgotten-migrant-crisis

Výzkumnice Amnesty International na Řecko přijela na ostrov a udělala rozhovory a výzkum mapující postup policie proti protestům v táboře Moria: https://www.amnesty.org/en/documents/eur25/6845/2017/en/

Ředitelka řecké pobočky Amnesty International byla na základě naší akce na Lesbosu pozvána v úterý 27. 7. na půdu řeckého parlamentu, aby zde promluvila o výzkumech AI, situaci a porušování lidských práv uprchlíků a migrantů.

Řecký ombudsman slíbil prošetření neadekvátního použití síly a týrání migrantů a uprchlíků při potlačení protestu v táboře Moria.

Neméně důležitým dopadem naší přítomnosti na ostrově bylo zviditelnění problému a podpora místních organizací a dobrovolníků, kteří s migranty a uprchlíky pracují, ale jsou frustrováni z bezvýchodnosti situace a z toho, že se zprávy o situaci na ostrově nedostávají za jeho hranice.

Šárka Antošová, migrační expertka AI ČR

---

Když jsme dorazili na Lesbos, byl jsem unesený - skvělá atmosféra a nadšení nás všech, kteří chceme pomáhat a se situací něco opravdu udělat, bylo všude kolem...Většina lidí  (uprchlíci a aktivisté a místní obyvatelé) vypadá jako velká rodina, která si navzájem pomáhá. Nicméně když jsme začali poslouchat příběhy lidí z tábora Moria, přepadl mě smutek a zděšení z toho, jak moc ponižujícím způsobem můžou být porušována lidská práva tady, v Evropě...

První den jsme se setkali s dvojčaty Danie a Ránií z Iráku, je jim 11 let. Přijely sem před několika měsíci. Z Iráku utekly do Turecka, kde byly 4 měsíce vězněny poté, co se pokoušeli přesunout do Evropy. Když přišly sem ,neuměly žádný cizí jazyk. Ale teď se naučily anglicky, španělsky a kurdsky tím, že mluví s dobrovolnými aktivisty v táboře. Další příběh, který mě zasáhl, je od sedmiletého Syřana. Jeho rodina před třemi lety uprchla ze Sýrie do Libanonu. Tam se setkávali s neskrývaným rasismem a libanonská vláda se je chystala deportovat zpět do Sýrie. I oni se rozhodli přes Turecko dostat do Evropy. A uvízli v Řecku.

Moc mě zasáhlo, když jsem slyšel, že v táborech se chovají k lidem odlišně na základě jejich původu. Sám jsem byl svědkem toho, že po posledním protestu policie zatýkala pouze lidi ze západní Afriky, přestože do protestů se zapojil celý tábor...

Ali Mansour, stážista AI ČR, Syřan studující v Praze

PODÍVEJTE SE NA REPORTÁŽ BBC Z AKCE NA LESBOSU!

---

Zástupci české Amnesty zdraví z Lesbosu. Z Lesbosu, který proslavila básnířka Sapfó, překrásná příroda a pohodová atmosféra zdejších měst. Zároveň však z Lesbosu s nelidským množství osob utíkajících před nehostinnými podmínkami svých zemí, momentálně zoufale uvízlých mezi Tureckem a EU. Z Lesbosu, ve kterém se proto tento týden sešlo na několik desítek evropských aktivistů – konkrétně v kempu PIKPA v hlavním městě, Mytilini. Kemp PIKPA, zřízen organizací Lesvos Solidarity, je místem naprosto jedinečným, místem, které se zřejmě navždy zarylo do mé paměti a srdce. Je ukázkovým příkladem toho, jak může provizorní řešení uprchlické,,krize“ vypadat. Po prvním dni v kempu stráveném - s pobíhajícími dětmi z různých zemí Afriky a Blízkého východu, s milými rezidenty všech věkových kategorií i enthusiastickými dobrovolníky, všemi vzájemně spolupracujícími a každodenně spolu žijícími - se před člověkem rozprostře zcela nový náhled na situaci, která v posledních letech obsazuje titulky novin. V kempu vládne solidarita a vzájemné porozumění, něco, co ve spoustě evropských zemích včetně České republiky schází; což je ovšem pochopitelné – nejprve bychom se museli ocitnout v bezprostřední blízkosti situaci a lidským bytostem, kterých se týká.

 

Tak, jako spousta místních obyvatel z Mytilini i přilehlých vesnic. Ti se, k mému překvapení, obdivu a inspiraci, do pomoci skutečně snaží zapojovat, jak jen to jde, často zcela novými vlastními projekty. Mediální prostor by si zasloužila každá a každý z nich, zmíním jich však jen pár: například dvojici, která žije na Lesbosu již sedmnáct let. Když před několika lety začalo přijíždět více a více člunů s prchajícími lidmi, než bylo obvyklé, tenhle pár se rozhodl něco dělat. Zmobilizovali dobrovolníky a monitorují bezpečnost na moři, činnost státu a činnost neziskových organizací. 

Je zde také skupina dobrovolnic, která nabízí ženám v táborech diskuze o svých právech, o možnostech se angažovat a jakoukoli jinou pomoc, které se jim nedostává, protože se se situací denně setkává a nechce jen přihlížet. Protože jsou v bezprostřední blízkosti této každodenní a zatím nekončící realitě, která umí být i krutá, a kterou nelze přehlížet. 

Bezmála sto metrů od kempu je moře. Lemuje cestu od tábora Moria, přes letiště až do hlavního města. Když člověk přijde k moři blíž, stoupne si na okraj kamenité pláže a chvíli sleduje hornatý protější břeh Turecka a vlnící se vodní hladinu tyto dvě země rozdělující, neubrání se ambivalentním pocitům. Uvědomuje si totiž, že možná právě tam, kde zrovna stojí, stále ještě den co den (přesněji noc co noc) připlouvá cca 60 lidí (v nejhorších momentech uplynulých let to bylo denně i několik tisíc), a že moře, které v tuto chvíli obdivuje, má na svědomí spoustu lidských životů. Uprchlík do moře vkládá naději. Už jen přeplutí lidskou bytost poznamená, tím to pro ni však zdaleka nekončí. Kvůli dohodě mezi EU a Tureckem jsou osoby, které na Lesbos připlují, buď deportovány do nejbližší bezpečné země, za kterou úřady určily Turecko, nebo zůstanou uvězněné na ostrově a nemohou pokračovat v cestě - ani dál, ani zpět. Turecko navíc bezpečné není, zvláště pro lidi, kteří hledají politický azyl. Čím je tento týden jedinečný, je možnost setkání a diskuze s člověkem, který si vším tímhle prošel. Debata s uprchlíky je neopakovatelnou příležitostí vytvořit si autentický názor na věc. Podmínky v táboře Moria, které z vlastní zkušenosti - mnohdy bohužel i rok dlouhé - popisují, jsou lidské bytosti nedůstojné a nedostačující. Nemožnost odejít a svůj osud změnit je pro ně nepředstavitelně skličující a demotivující. Přesto se snaží nevzdávat a iniciují debaty s autoritami. Bohužel bez výsledku. Což je nepochopitelné i vzhledem k tomu, že je v táboře spousta dětí. Těm se nedostává žádného, alespoň provizorního, vzdělávání, na které mají dle základních lidských práv nárok, nehledě na řadu dalších samozřejmých práv rozvíjejících dětskou osobnost - jako právo si hrát a být při tom v bezpečí. Tábor Moria je místem porušování lidských práv, čemuž by se nemělo pouze přihlížet.

Druhá polovina týdne byla ve znamení příprav na celé zakončení - akci, která měla být něčím neobyčejným v tamější realitě každodenního nelítostného dění, rozšířit zprávu co nejdál a zapojit aktivisty z celé Evropy, místní dobrovolníky i uprchlíky. Se všemi nabytými vědomostmi z vyčerpávajícího několikadenního školení a workshopování jsme v aktivisticko-dobrovolnicko-uprchlickém složení takovou akci vymysleli. 

Flashmob na jedné z přilehlých pláží. Jeho zpráva měla být stručná, ale jasná: EU-turecká dohoda chytá lidské bytosti do pasti již od roku 2016. Implementace měla proběhnout v pátek, předposlední den pobytu, a ve všech zúčastněných se do onoho dne mísily silné pocity nervozity, strachu, vzrušení a natěšení, které mohly opadnout jen až po zdárném dokončení akce. A toho jsme se skutečně dočkali, dokonce zdárnějšího, než v jaké jsme doufali. Zapojilo se přes sto lidí a na místo dorazili mezi místními novináři také reportéři z BBC. Dobrý pocit z úspěšné akce podpořil ještě enthusiasmus z integrity a solidarity, která na místě díky přítomnosti tolika rozličných osob vznikla a společnou věc pomohla dotvořit. Přece jen se člověku každý den nenaskytne příležitost vyjádřit svůj nesouhlas s politickými kroky takovýmto způsobem - patnáctiminutovým stáním ve vodě a na pláži v záchranných vestách a pod rybářskou sítí. Navíc vžití se, ač jen chvilkové a originálnímu prožitku dotyčných osob jen vzdálené, do situace stále denně připlouvajících lidí je něčím, co by si měl každý občan vyzkoušet.

Skutečné zakončení týdne plného nových zkušeností, informací, mezinárodních přátelství a rozličných emocí však teprve přijde, a to ve formě řetězu přednášek a debat po vysokých školách a veřejných institucích po celé republice, ke kterým jsme pilně sbírali podněty a se kterým začneme již tento podzim.

Magda Hajdučková, koordinátorka Ostravské místní skupiny AI ČR