Chci vám dnes napsat dobrou zprávu – propustili čínského bloggera Drukla a podle všeho zbavili obvinění i polského novináře Tomasze Piateka. My vám za podpisy pod petice na jejich podporu moc děkujeme. Slavme! Jen dovolte malé doplnění.

Vězňů a vězeňkyň svědomí jsou po světě stovky a odhaduji, že každé 3 dny je někdo propuštěn. Ne vše jako česká pobočka dáváme cíleně vědět, snažíme se zjišťovat detaily a informovat hlavně o těch případech, na kterých v Česku a v češtině pracujeme – vydáváme petice, překládáme zprávy, sledujeme případy. I tak je dobrých zpráv hodně. Nicméně když takovou dobrou zprávu dostanu interně z naší centrály Amnesty, většinou nezačnu jásat. Jak je to možné? Většinou o ní totiž už vím z otevřených zdrojů.

Amnesty paradoxně ohlašuje dobré zprávy o propuštění, ukončení stíhání nebo zlepšení podmínek vězňů svědomí, za které bojuje, paradoxně sportovně řečeno „na konci pelotonu“. Má to ale velmi zásadní a dobrý důvod.  Samo propuštění je v mnoha případech doprovázeno různými „ale“. Těch čistých, ryzích situací, kdy je člověk i díky velké mezinárodní solidaritě propuštěn, je spíše méně. Velmi často jsou provázené dalšími omezeními, zákazy, pokutami. Uvedu pár příkladů:

Evdokia Romanovová – ruská aktivistka za práva lidí s LGBT orientací. Nu, odsouzena do vězení nebyla, dostala však místo toho tučnou pokutu. Výhra? Nevýhra? Slavit? Neslavit? Sestavte ta slova, jak chcete, ve všem je pravda. Amnesty při takovém propuštění nejásá, nevydáváme zprávu hned první den, sledujeme případ, mluvíme s propuštěnými a bavíme se i s nimi nebo jejich právníky o tom, co trest znamená – pro ně i pro společnost.

Jiný případ.

A do třetice. Slavíme dnes to, že 19. března ukončilo Krajské státní zastupitelství ve Varšavě vyšetřování Tomasze Piateka za vydání knihy, kde přinesl fakta o zapojení ministra obrany na ruské zpravodajské služby. Skvělé, to jsou dobré zprávy, které obletěly svět. Jen je třeba vyčkat na možnost, že se úřady odvolají a být obezřetní, zda nebude Tomasz nadále sledován. Prostě pro Amnesty práce propuštěním nekončí.Dnes již zmíněný Druklo – ano, podle všech světových serverů je propuštěn, tedy skvělý úspěch. Amnesty také slaví, jen jsme velmi opatrní, protože podle všech informací zůstává Druklo pod velmi silným policejním dohledem. To je vážné, sice předvídatelné, ale ptáme se a ptát se budeme – co znamená takové sledování? Je to důvod k radosti nebo naopak k obavám? Jistý je fakt, který zopakuji. Může se zdát jako klišé, ale není – Amnesty sleduje a bude situaci Drukla sledovat, i když už se nad ním ve světových denících zavře voda.

A mohl bych tu vypsat další desítky situací, kdy jsou lidé volní, přesto často svázaní různými omezeními. Zvláště poslední dobou vidíme tendenci trestat peněžitými pokutami (například v Polsku), kdy vlády tolik neriskují tlak ze strany jiných států či aktivistů, protože pokutování není jednoduše tolik vidět.

Dovolte mi osobní poznámku: Pracuji v Amnesty šestý rok a zdrojem mé největší frustrace je právě fakt, že jsme „pomalejší“, že nám někdy věci trvají, že nejdeme s prohlášeními ven hned první den. Čekáte to od nás vy, novináři, veřejnost. Amnesty se snaží každou zprávu ověřit ne jednou, ale vždy víckrát, nemůžeme si dovolit přinášet zmatené či nepřesné zprávy. Kromě rychlosti je totiž třeba vzít v úvahu, že lidem, kterým pomáháme, se většinou propuštěním či změnou zákonů nemění situace z černé na bílou, je v tom spousta malých „ale“. A my budeme vždy sledovat, co ta „ale“ znamenají ať už pro ně, jejich blízké či společnost.

Zapojujte se prosím do práce Amnesty i nadále – podepisujte petice, organizujte a navštěvujte shromáždění, podporujte hnutí finančně. Amnesty je totiž vaše hnutí. Děkuji.