Omlouvám se, že je tento report tak šíleně dlouhý. Stalo se toho opravdu hodně a nemyslím si, že se mi i tak podařilo vše postihnout. První část tohoto reportu tvoří governance věci (rezoluce, strategie a branding Amnesty). V druhé části se potom budu snažit přiblížit vám dojmy a úžasnou atmosféru celé události. 

Governance část: 

Jsme zpátky! Letošní Global Assembly (Mezinárodní shormáždění), které se konalo o víkendu 2. - 4. srpna 2019 uzavřelo další rok práce Amnesty International. Rok neuvěřitelně dynamický. Rok, kdy jsme v jistém momentu spadli na dno a začali se pomalu, ale o to odhodlaněji, společně zvedat nahoru. Vzpomínali jsme, skládali účty, ptali se, kde jsme chybovali a snažili se z vlastních chyb poučit, ale hlavně jsme se dívali dopředu, do budoucna. Tam je naše místo, tam totiž žijí lidé, pro které je hořící svíčka první a poslední nadějí, kterou možná mají. 

Pokusím se vás nejprve informovat o tom, jak dopadla hlasování o jednotlivých rezolucí, pomalu přejdu k obsahu celého shromáždění a poté se vám pokusím shrnout mé vlastní dojmy z celé události, protože ty budou velmi subjektivní a pro některé možná i nezajímavé. Koho by snad takové povídání zajímalo, přejděte rovnou na část "Konec governance okénka". Zde je každopádně stručný výčet rezolucí, o kterých se hlasovalo včetně výsledku a našeho postoje: 

Zbytek víkendu nám vyplnily debaty o "wellbeingu", odpovědnostech každého jednotlivce, ale zejména ty o budoucnosti Amnesty International, jelikož se konzultace k budoucí strategii oficiálně rozjely na plné obrátky. S ohromnou radostí vám mohu říct, že vstupy, které jsme k 31. červenci za Amnesty ČR odevzdali měli při diskuzích v Johannesburgu obrovskou váhu. Povedlo se nám totiž celkem přesně vystihnout to dobré co děláme, kým jako hnutí jsme a kam bychom měli v budoucnu směřovat. Shrnul jsem je do příspěvku odeslaného před odletem a moc rád se s vámi o nich pobavím víc, budete-li mít zájem. Práce zatím není ani zdaleka hotová a my bychom měli mít další možnost vyjádřit se na přelomu prosince a ledna, kdy by měla být hotová první verze strategie 2021+. 

Závěrem mi dovolte zmínit, že generální tajemník Kumi Naidoo závěrem své úvodní řeči představil nový koncept značky Amnesty International. Co by měla naše žluto-černá hořící svíčka omotaná ostnatým drátem představovat. Dodnes všichni věříme, že svíčka znamená naději. Tu naději, která hoří v srdci všech, kterým se svět stal z jakýchkoliv důvodů nepřátelským místem, ale oni díky tomuto plamínku nezůstali sami. My, kteří jsme měli to štěstí a narodili se do více či méně svobodného a bezpečného světa, v ní také můžeme vidět jiskru v srdci každé/ho z nás, která představuje naději, že druhé/mu můžeme pomoci, ať už je kdekoliv. 

Věřte mi, že mě tato slova, včetně obrovského nápisu v plenární místnosti "BECAUSE WE'RE HUMAN" (protože jsme lidé), nesmírně dojala. Právě toto je totiž důvod, kvůli kterému jsem se rozhodl stát se součástí Amnesty rodiny a věřím, že jste na tom úplně stejně. 

Konec governance okénka (zážitky a pozvaní řečníci/e) 

Letošní Global Assembly bylo mj. velmi symbolické. Před několika lety jsme se rozhodli, že budeme blíže k centru dění, že budeme tam, kde dochází k nejflagrantnějšímu porušováním lidských práv, tam, kde je nás nejvíce potřeba, abychom mohli rychle a důsledně reagovat. Takové směřování nás vedlo na globální jih a letos jsme byli téměř nejjižněji, jak jsme mohli. Dalším krásným symbolem budiž fakt, že tři nejvyšší představitelé/ky našeho hnutí v loňském roce pocházeli s Afriky, dva z nich dokonce z Jihoafrické republiky: generální tajemník Kumi Naidoo, předsedkyně Valného shromáždění Ann Bourroughs a předsedkyně mezinárodní správní rady Mwikali Muthiani. Posledním a o to důležitějším symbolem budiž skutečnost, že v loňském roce jsme slavili 100. výročí od narození Nelsona Mandely. Tato symbolika hrála významnou roli při vyprávění příběhu afrického kontinentu, zejména pak samotné JAR, který celému setkání propůjčil elektrizující atmosféru. 

Když jsme po vyčerpávajících plus mínus 24 hodinách dorazili na místo konání, stihli jsme (naštěstí) s ředitelem Amnesty ČR Markem Martinem ještě "Welcome drink", který se tradičně koná den před zahájením oficiální části. Pozdravili jsme známé a poznali nové delegáty/ky a já se nachomýtl k debatě s jednou členkou přípravného výboru letošního GA. Když jsem se zeptal, jakým jedním slovem budu v neděli večer popisovat, oznámila mi, že s největší pravděpodobností řeknu "inspirující". Když jsem se s ní poté v neděli viděl, musel jsem nakonec použít slovíčka dvě, protože bych si s jedním nevystačil. Letošní Global Assembly bylo totiž SAKRA INSPIRUJÍCÍ! (vyměnil jsem přídavné jméno za to, které je v rámci korektnosti snesitelné). 

O "Because we're human" nápisu, který mě posadil na židli, jsem již mluvil, ale je nutné to připomenout. Dle mého se jedná o tu nejsilnější myšlenku, která je schovaná pod vším co děláme, ale často jí bereme jako samozřejmost. Tento víkend jsem jí slyšel ale ze všech stran a připadalo mi, že se vše právě kolem té úžasnosti člověčenství točí. Člověk si alespoň nemusí nepřipadat jako blázen, když o takových "jasných" věcech mluví přes dva roky. S čistým svědomím proto Kumiho v této vizi podporuji, protože mě jeho způsob přemýšlení a vystupování naplňuje nadějí, že se nám povede sdělit jí světu. 

V našich příspěvcích k budoucnosti Amnesty International pod hlavičkou "Co dělat lépe" jsme zdůrazňovali sílu, kterou v sobě nesou příběhy lidí. Příběhy těch lidí, kteří jednak trpí a je potřeba jim pomoci, ale zejména těch, kterým jsme pomoci dokázali. Právě takové příběhy jsou nositeli naděje, že svět lze změnit a že určité společenství lidí, kteří sice o sobě nevědí, ale sdílejí stejné hodnoty a principy, existuje. O víkendu jsme pocítili na vlastní kůži jak ohromnou sílu má slovo díky a jakou přináší vzájemnost mezi nás. Setkali jsme se a promluvil k nám Dikgang Moseneke, bývalý nejvyšší soudce JAR, člověk, kterého v patnácti letech společně s Nelsonem Mandelou a dalšími zatkli, ve vězení vystudoval a po skončení apartheidu napsal ústavu Jihoafrické republiky. Ve svém projevu mimo jiné řekl, že svět nezmění jednotlivci, ale hnutí, která dají těmto jednotlivcům hlas. Dalším z hostů, které nás v JAR přivítali byl Zambijský rapper pilAto, který byl v roce 2015 zatčen za své písně o  sociální nespravedlnosti. Poslední, vám dobře známou, hostkou, byla Nonhle Mbuthumaová, jihoafrická farmářka a průvodkyně, která bojuje za svou komunitu proti důlní společnosti, za níž jste se svými dopisy prezidentu JAR a pohlednicemi podpory prali během Maratonu psaní dopisů 2018.  

Všichni v první řadě hovořili o tom, jak moc pro ně vaše podpora znamenala. Jak ve chvílích, kdy se ocitli úplně sami, měli v zádech každého jednoho z vás a život se pro ně stal o trochu snesitelnějším. Comjudge (Comrade judge), jak se Mosenekemu familiérně říká, ve svých patnácti letech nedokázal pochopit, jak je možné, že jeho životní příběh někoho zajímá. pilAto si zase do vězení musel po svém propuštění přivézt kárku, aby všechny dopisy a pohledy odvezl a Nonhle jste všichni dodali sebevědomí a pocit bezpečí, se kterými dnes může hlasitěji bojovat za svou komunitu. Doufám, že vám při čtení těchto řádků připadá váš čas, který Amnesty věnujete, smysluplněji vyplněný. Pokud to zatím nezabralo, řeknu vám o posledním hostu, který nás v samotném závěru GA virtuálně pozdravil. Na posledních deset minut se k nám z Izraele přes skype připojil Taner Kiliç, bývalý (dnes čestný) předseda správní rady Amnesty Turecko, kterého před více než dvěma lety, společně s dalšími aktivisty/kami, zatkli. Díky ohromné vlně solidarity, mobilizace a nátlaku se nám jej podařilo před rokem dostat z vězení. Můžu vám říci, že ve chvíli, kdy se s námi loučil, vstal od počítače a měl na sobě tričko "I'm Taner Kiliç" (Já jsem Taner Kiliç), které jsme během kampaní používali, byl to jeden z nejsilnějších zážitků v mém životě, který jsem musel téměř dvě hodiny rozdýchávat na pokoji.  

Prosím vás, kdybyste snad někdy pochybovali, zda má to celé naše společné snažení smysl. Vzpomeňte si na nebo si rovnou přečtěte tyto poslední řádky. Věřím, že vám dodají sílu a energii, kterou dávají mě. 

Amnesty totiž není to, co děláme, ale to, kým jsme! 

S přátelským pozdravem, 

Petr 

PS: Kdybyste měli jakékoliv otázky ohledně čehokoliv nebo třeba i šílené nápady, které vám přijdou tak bláznivé, že nejdou realizovat, určitě mi napište: petr.benda@amnesty.cz 

Jsme tu pro vás.