Poněvadž je jednou z našich velkých priorit být regionálním leadrem ve střední Evropě, rozhodli jsme se aktivně tuto roli přijmout a zorganizovat setkání středoevropských sekcí pod veřejně tajným kódovým označením "Čučoriedková hora", které se uskutečnilo 13. října 2019 v Českém Těšíně a Cieszyně. Dovolte mi nyní představit vám vizi, na které jsme toto setkání, ve své podstatě první svého druhu, postavili (jelikož jsem se na vytváření této vize podílel, budu při jejím popisu trochu osobnější):

 

Amnesty International je geniální organizace. Je geniální, protože její síla, moc a legitimita pochází od každé členky a každého člena. Je to hnutí lidí, vytvářejících po celém světě síť, která vytahuje druhé z rozbouřených a nemilosrdných vod nenávisti.

 

Na tento fakt se často zapomíná a mě velmi překvapilo, jak si lidé málo uvědomují, co všechno mohou díky této organizaci (dokonce i v jejím rámci pro sebe) dokázat, a k jakým pozitivním změnám mohou přispět. Jsem si téměř jistý, že je tento stav způsoben především tím, jak se označujeme, a jak o sobě mluvíme. Často si vystačíme s pouhou frází "člen/ka organizace", ale to přece není přesný popis stavu věcí. Kdybych měl rozvést, čím se cítím být, řekl bych:

 

„Jsem součástí společenství lidí, kteří vnímají druhého člověka jako člověka, kteří sdílejí společný náhled na svět, společné hodnoty, principy a pravidla té hry, které se říká život. Pravidly jsou samozřejmě myšlena lidská práva, bez nichž se tato hra, které se musíme všichni na světě chtě nechtě alespoň nějakou dobu účastnit, hrát nedá."

 

Možná to všichni vnímáme podobně, ale já se například k podobnému náhledu na naše společenství musel propracovat. Povedlo se mi to právě díky mezinárodním setkáním, kde jsem pochopil, že mě s lidmi z celého světa spojuje neuvěřitelné množství věcí. Já ty lidi vlastně všechny znal, aniž bych je kdykoliv předtím v životě viděl. Naneštěstí se taková příležitost naskýtá pouze nejvyšším představitelům a představitelkám Amnesty International, ostatní mohou podobně důležitá setkání absolvovat maximálně na úrovni své vlastní sekce. Věřím, že je dnes čas tuto věc změnit. Tu změnu potřebuje Amnesty, ale potřebujeme jí zejména my, sami pro sebe, všichni.

 

Letos si připomínáme 30. výročí od roku 1989. Od roku, který v našich dějinách dělí svobodu od nesvobody, práva od bezpráví a světlo od stínu. Zcela záměrně jsem nedal do kontrastu se světlem tmu. Černočernou tmu tehdejšího východního bloku prosvěcovaly jiskry naděje těch, o nichž dnes mluvíme jako o odbojářích/odbojářkách a disidentkách/disidentech. Nebýt jich, neviděli bychom si v té tmě ani na špičku nosu. Světlo, do velké míry tvořené hořícími plamínky na svíčkách s ostnatým drátem, v tehdejším světě přicházelo hlavně od západu. Toto světlo přinášelo naději, že se jednou snad i my dočkáme světa svobody, lidských práv a tolerance. Stejně dokázalo také odehnat pocity zmaru, kdy se zdálo, že je člověk v té ohromné tmě na všechno sám, jenže sám nikdy ve skutečnosti nebyl. S touto zdánlivě drobnou pomocí "obyčejných" lidí žijících v tehdejším svobodném světě, kterým člověk na druhém konci planety připadal jako člen nebo členka větší, celosvětové rodiny, a proto ho/ji odmítali opustit, se podařilo disidentům a disidentkám přinést svobodu i k nám. Dnes tak můžeme i my pomáhat a přinášet naději těm, kteří ji potřebují.

 

Co je pro mě na celém tomhle příběhu zásadní, je kapitola, kterou píšeme dnes. Je totiž v něčem velmi silně podobná té, která měla vést k něčemu, čemu jsme kdysi naivně říkali Konec dějin. Objevují se v ní totiž tři stejná témata:

 

Univerzalita lidských práv, pocit odpovědnosti nejen za sebe, ale i za druhé a vědomí určitého společenství, které nás přesahuje.

 

Přesně na těchto třech tématech jsme postavili i naše setkání v Českém Těšíně/Cieszyně, které, jak věřím, nebylo poslední a vytvoří tradici setkávání společenství lidí dobré vůle navazující na úsilí těch, kteří se nebáli vyjádřit svůj postoj a názor v době, kdy se za takový myšlenkový pohyb platila vysoká cena. Selháváme-li totiž dnes někde, je to právě v nedostatečně silném vědomí nás přesahujícího společenství, jehož jsme součástí, poněvadž jsme do něj byli naším vlastním činěním tak nějak automaticky vrženi. Žádné společenství se nedá přivést k životu a udržet bez lidského kontaktu, přátelství, vzájemné podpory a sdílení myšlenek, nápadů a snů, kterým věříme.

 

Jaká původní tradice nás tedy inspirovala? Proč jsme začali letos a ne jindy? A proč jsme tomu mezi s sebou neustále říkali "Projekt Čučoriedková hora" si můžete přečíst ZDE.

 

Třebaže nás před samotným odjezdem decimovaly zdravotní problémy, nakonec se nás sešlo krásných 21 srdcařů a srdcařek z Česka, Slovenska a Polska. Do tohoto počtu se vměstnalo několik představitelů/ek správních rad, zástupců/kyň kanceláře, aktivistů/ek, živých knížek, členů/ek a pár podporovatelů/ek. Tedy lidí napříč hnutím, což z celého setkání udělalo událost v Amnesty zcela jedinečnou.

 

Měli jsme celý den pro sebe. Věnovali jsme ho seznámení, procházkám, debatám o stavu lidských práv v Polsku, Česku a Maďarsku, ale také neplánované, avšak o to milejší, přednášce o historii Českého Těšína a místní kavárny AVION stojící hned vedle Mostu Přátelství (hranice mezi Českou republikou a Polskem). Tu nám přednesla ředitelka Městské knihovny paní Jana Galášová, které bych chtěl z celého srdce poděkovat, protože speciálně kvůli naší výpravě kavárnu otevřela i v neděli. 

 

Věřím, že jsme se na podobném mezinárodním setkání s jasným poselstvím sounáležitosti a přátelství, ale hlavně v tak pestrém složení obohacujícím debaty a úměrně zvyšujícím energii, kterou si každý/á z nás odváží zpět domů, nesešli naposledy, ale položili jsme základy něčeho většího, něčeho, co se vznáší kolem, a co nás všechny přesahuje.

 

A jestli se pletu, tak sním svoji Amnesťáckou legitimaci!

 

Nuže, ale zpět na zem. Čeká nás velmi náročný, ale o to důležitější podzim plný zajímavých akcí, na kterých lidé v kanceláři intenzivně pracují, a věřte mi, že se máte na co těšit! Budu-li mluvit za správní radu, máme naplánováno několik akcí a priorit, o které bychom se s vámi chtěli podělit a trochu vás i motivovat, abyste se do debat, které se budou pravidelně konat, zapojili, něco se dozvěděli a zároveň nám svou aktivní názorovou a expertní špetkou do mlýna pomohli otočit kormidlem právě tím směrem, kterým budeme nejvíce prospěšní a nápomocní jak lidem po celém světě, tak sobě navzájem.

 

Krom tradiční podzimní a zimní agendy, je pro nás v současnosti zásadní otázka členství v Amnesty, které se budeme věnovat. A věřím, že se nám podaří představit nový koncept potírající rozdíl mezi financemi a časem, jenž člověk našemu snažení věnuje, už na příští valné hromadě (2020). Zároveň přichází čas, který nás tlačí přesně, jasně a srozumitelně definovat horizont, jemuž vykročíme vstříc nejen na mezinárodní úrovni. V lednu nás totiž čeká další kolo debat, tentokrát o první verzi nové strategie 2021+, do které se intenzivně a doufám, že i v co největším počtu, zapojíme. Sledujte tedy prosím e-mailovou komunikaci, facebookovou skupinu nebo mi teď hned napište e-mail, že byste se rádi do debat připojili, abyste/abychom o nic nepřišli.

 

Piva se správní radou, které jsme vytvořili jako jakési fórum pro sdílení myšlenek napříč hnutím, budou samozřejmě pokračovat a v případě zájmu z vaší strany není problém scházet se častěji a přemýšlet, sdílet, pomáhat si a učit se. Jsme tu jeden/jedna pro druhého/ou. Věřím, že se nám povede dovést správní radu i pivo také mimo Prahu, což se zatím z časových důvodů nepodařilo. Moc mě to mrzí. Vězte ale, že pečlivě na své flexibilitě pracujeme!

 

Jsem velmi rád, že jsme byli pozvaní německou sekcí Amnesty International jako hlavní řečníci na konferenci koordinátorů/ek skupin, která se bude konat v listopadu v Hannoveru. Hlavním tématem jejich setkání bude hledání cest, jak znovu udělat lidská práva sexy a pomoci lidem, aby za svá práva mohli bojovat sami bez přílišné intervence Amnesty. To vše se děje zejména díky skvělé práci lidí z kanceláře a vás, ať už pro Amnesty děláte cokoliv. Nám už stačilo pouze seznámit se s nimi a čekat, kdy si všimnou, jak parádně tu "makáme" (velice moderní slovo a prý funguje, tak si ho vypůjčím :-)).

Jsem nesmírně hrdý na to, že se nám daří být vidět a můžeme tak pomáhat myšlenkami a nápady druhým. Děkuji vám za to.

 

Tímto bych se s vámi také zároveň rozloučil a budu se těšit, až se při nějaké nejbližší příležitost uvidíme. Nezapomeňte, že Amnesty není to, co děláte, ale to, kým jste!

 

Děkuji a přeji vám krásný a svobodný podzim.

 

Petr Benda, předseda Správní rady Amnesty International Česká republika

petr.benda@amnesty.cz