omlouvám se, že od této chvíle již budu hovořit v anglickém jazyce, ale moje němčina mě už dále nepustí.

Blahopřeji Vám všem k 30. výročí pádu Berlínské zdi!

Bohužel zde nejsem proto, abych vám poskytl nějaké předem připravené odpovědi, které by 100% zaručily naše vítězství. Vše je vlastně nyní ve vašich rukou.

Navrhnu vám místo toho několik tipů, nebo spíše principů, jak přemýšlet o osobní odpovědnosti, kterou máme každý sám za sebe, jeden za druhého i za lidstvo jako celek. Věřím, že jakmile tyto principy přijmeme, budeme mít šanci nejen výrazně zvýšit počet členů/členek a finanční prostředky na lidskoprávní činnost, ale co je důležitější, zvýšíme jimi dopad a legitimitu Amnesty jako globálního hnutí. Tím nakonec těmto Obráncům/kyním lidských práv ve všech výše zmíněných a jiných zemích pomůžeme nejvíc.

S některými z vás jsme se již setkali letos ve Stuttgartu, na vaší Valné hromadě. Byl to pro mě nezapomenutelný zážitek, přestože jsem kvůli jazykové bariéře většinu času nerozuměl, o čem jste hovořili. Měl jsem však možnost vtěsnat některé z těchto principů, v něž věřím a o kterých bych rád dnes mluvil, do mého 5-6 minutového projevu, který někteří z vás už možná slyšeli. Považujte, prosím, tento příspěvek za rozšířenou verzi mého projevu ze Stuttgartu, kde jsem se zejména snažil poukázat na rychle se měnící svět, ve kterém již nezáleží na tom, jaké kampani nebo happeningu dáte vzniknout tento víkend, jelikož v pondělí ráno už bude vše dva dny staré, vyčichlé a zbytečné. “Keynote” projev musí trochu provokovat, že ano? Je to samozřejmě velká nadsázka, ale pomůže vám to představit si, co myslím těmi zmíněnými principy.

Přijměte prosím ještě mou omluvu, protože než se dostaneme k jádru věci, může to chvíli trvat.

Já sám, jakožto učitel bez zvláštní jazykové či vědecké specializace, si troufám říci, že moje jediná odbornost, pokud tedy nějakou vůbec mám, spočívá ve vyprávění příběhů a síle, kterou v sobě mají. Pokud totiž chcete mít jako učitel ten správný vliv a pomáhat mladému člověku porozumět vlastní mysli, či modelovat jeho/její osobnost, fakta, data nebo různé definice nebudou patřit mezi pomůcky, po nichž sáhnete první. Sáhnete raději po příbězích, protože důležité myšlenky, hodnoty a principy jsou neodmyslitelně vestavěny do všech vzpomínek, legend a pohádek, které slyšíte nebo vyprávíte ostatním. Příběhy jsou tu proto, aby dávaly smysl světu kolem nás, nebo nám alespoň pomohly poznat naše místo v tomto světě, kterému z velké části vůbec nerozumíme. Byly zde dlouho předtím, než jsme náš vzdělávací system před nějakými 200 lety institucionalizovali. Dávno před tímto mezníkem jsme formovali osobnosti lidí, jejich postoje a chování pouze vyprávěním příběhů (samozřejmě kromě trestání, mučení, strachu ze smrti apod.), tedy bez knih, definic či reportů.

V příbězích najdeme všechno důležité: dobro, zlo a špetku té statečnosti, soucitu, pravdy a lásky k ostatním. Co je však podstatnější? Dobro, pravda a láska v těchto příbězích většinou vyhrávají, že? Alespoň tomu chceme věřit. Proč? Možná proto, že hluboko v srdci cítíme, že to má smysl. Obzvláště v České republice takovým věcem věříme. Musím vám prozradit, že jsme u nás na pohádky ujetí. Věříme tomu tak moc, že jsme dokonce kolem jedné z oněch ctností postavili národní motto: “Pravda zvítězí”. Během sametové revoluce dokonce Václav Havel zakončil jeden ze svých projevů, na jedné z největších demonstrací oněch dnů: „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“. Tato slova se bohužel v posledních letech obecně zdiskreditovala. Vypadá to, jako by lidé v tyto hodnoty přestali věřit. Jsou často příliš zaměstnaní, příliš unavení či příliš stresovaní na to, aby se zajímali o něco víc, než jak na konci měsíce vyjít s penězi.

Má to ale jeden háček!

Když se rozhlédnu kolem sebe, vidím místnost plnou lidí, kteří věřit nepřestali. Vždy mě to zarazí a s údivem se sám sebe ptám, co tady všichni v sobotu odpoledne děláte? Jak to, že ten úžasný příběh, který Amnesty International vypráví, k vám promlouvá tak, jak nepromlouvá k ostatním?

Mluvím zde o článku „Zapomenutí vězni“ od Petera Benensona, který ve zkratce vypadá takto: „Čau lidi, tohle je šest lidských bytostí, jako vy a já, jsou zbaveni svých základních lidských práv a zavřeni v base někde na druhém konci světa jen proto, aby tam zemřely. To je špatný. Napíšem dopis a zachráníme je.” 

A ONO TO FUNGOVALO!

Ptám se, proč děti dnes chtějí být čímkoli od Batmana až po Wonderwoman, dokud nevyrostou? Proč se pak tohoto snu buď vzdají nebo se za něj stydí? 

V roce 1961 byli lidé, kteří tomuto snu věřili, vzali pero a papír, napsali několik dopisů a zachránili jiné lidi, stejně jako hrdinové a hrdinky ve všech těch trhákových filmech, na které chodíme do kina. Jejich, vaší a také mojí jedinou superschopnosti bylo a stále ještě je čtení, psaní a vyprávění. Nic víc. Toto byla historicky pravděpodobně ta nejlepší kampaň, kterou Amnesty kdy měla. Hotový příběh Davida a Goliáše od prvního do posledního písmenka. Dvě obří supervelmoci (pozn. USA a SSSR) a stovky tisíc malých Davidů z celého světa. Byli svobodní, odvážní, možná naivní snílci, ale přemohli obry a vyhráli.Začali jsme uvědoměním, že vyprávění příběhů lidí žijících v příšerných podmínkách motivuje ostatní, aby jim pomáhali. Je to v samotném srdci toho co Amnesty International je a dělá. Čeho se obávám, že v těchto dnech trochu působí proti nám, je nerovnovážná povaha příběhů, které vyprávíme. Jsme největší organizací, která kontroluje, analyzuje a vykresluje svět v tom nejhorším světle. Prosím, neberte to jako něco špatného, je to velice důležitá věc, která musí být vykonávána a my jsme v tom nejlepší. Nicméně poté jen velmi obtížně hledáme cesty jak vyprávět pozitivnější stránky naší práce a tím nemyslím jen příběhy zachráněných lidí. Je to pochopitelné, svět je stále plný hrůz a naše úspěchy jsou oproti nim v menšině. I přesto je těch úspěchů hodně. Bohužel je moc nepřipomínáme, a pokud ano, může to být možná jen můj pocit, všechna naše vyprávění jsou zacílena převážně směrem ven: “Podívejte se na nás, na Amnesty, udělali jsme toto a zachránili jsme tamty.” Jako organizace.

Co zde tvrdím je, že v našem evropském kontextu zoufale potřebujeme nasměrovat všechny tyto příběhy úspěchů dovnitř, k lidem. Směrem na každého, kdo stále věří v étos Amnesty a je hrdinou/ hrdinkou našeho hnutí a nebojím se říci, rovněž naší doby. Na lidi, jako jsi ty, já a jiní, kteří tu nejsou s námi, ale sbírají podpisy pod petice, píšou dopisy, pořádají akce, vedou kampaň nebo mluví s veřejností na ulici, tedy lidé, kteří jsou ve skutečnosti ruce, nohy, mozky a srdce našeho hnutí. K těmto lidem musíme mluvit a tyto lidi musíme motivovat. Věřím, že právě oni jsou tou nejlepší kampaní, jakou dnes Amnesty International má nebo v dohledné době mít bude. A my, na této úrovni, se o ně musíme starat a motivovat je, aby se mohli stát tou nejlepší verzí sebe samých.

Motivace lidí je prvním principem, který bych vám chtěl navrhnout, abyste o něm tento víkend přemýšleli.

-  Setřást předsudky ze sebe a ostatních-  Taktika "Začít s díky"-  Uznání lidí a jejich přínosu-  Péče o lidi a budování společenství-  Setřást ze sebe a ostatních předsudky, například prostřednictvím lidskoprávního vzdělávání a konceptu Živých knihoven - mluvil jsem o tom, že naše HRE oddělení se ve velkém točí právě kolem ŽK. Je to koncept, který dává dětem, studentům i dospělým příležitost setkat se a mluvit s příslušníky menšin. Dovolte mi, abych vám oznámil, že po mém projevu ve Stuttgartu nás kontaktovali koordinátoři vzdělávání ze saského regionu, a právě dnes, v této chvíli, probíhá v Lipsku školení vašich vůbec prvních živých knížek, které pořádají zaměstnanci/kyně našeho HRE oddělení.-  Taktika "Začít s díky" je taková moje zkratka, která obecně znamená, že se neobracíme na „cizí osoby“, kteří o nás zatím nikdy neslyšeli. Dáváme možnost lidem, aby k nám nejprve přišli sami, ukázali motivaci a snad i obětavost (podepíší čtyři petice, účastní se naší akce, připojí se k našemu setkání aktivismu atd.). Až poté vyskočí v našem systému, který používáme pro fundraising, a my je kontaktujeme. Čím potom takový hovor začíná? „Děkuji za to, co jsi udělal/a“, „Děkuji za to, že jsi toho všeho součástí“, „Děkuji za to, že jsi tady pro ně byl/a“. Nedokážu si představit rozhovor, který začíná “Děkuji vám” a končí špatně. Jsem opravdu rád, že jsme se rozhodli přistupovat k našemu fundraisingu tímto způsobem.-  Uznání lidí a jejich přínosuJsem nesmírně rád, že jsme se shodli na tom, že začneme transformovat naše Valné hromady v jakousi oslavu členů/ek, aktivistů/ek a dobrovolníků/ic a jejich přispění našemu snažení. Zveme lidi nominované koordinátory/kami, lidmi z kanceláře a dalšími aktivisty/kami, abychom jim řekli “Děkujeme vám”.Je to výraz, který nikdy nepřichází vniveč a přesto se neříká dost často. Při této příležitosti jsme letos těmto lidem předali malou cenu a aktivistické členství. Nemusí to být nutně cena, která je s tím spojená, všechno je to zejména o poděkování a upřímném uznání. Avšak potlesk a uznání přínosu lidí jsou absolutně zásadní. „Děkujeme vám mnohokrát, vidíme, co děláte a nemůžeme být více hrdí na to, že jste součástí našeho hnutí.“-  Péče o lidi a budování společenství Péče o lidi spočívá ve skutečnosti, že mezi mezi námi existuje jistě mnoho tzv. přirozených vůdců, ale, věřte mi, že ve vašem okolí žije mnohem více těch, kteří cítí, jak mohou něco dokázat, ale příliš se obávají a mají strach, že by mohli selhat nebo někoho zklamat. Pokud ovšem těmto lidem pomůžete, motivujete je a dodáte jim odvahu, mohou se stát lídry také. Potřebují jen trochu popostrčit a podat pomocnou ruku. Jakmile si totiž uvědomí, že nejsou sami, ale jsou součástí něčeho většího, nějakého společenství, dokáží růst a vyvíjet se s pocitem, že prostředí, ve kterém se nacházejí, je pro takový duševní pohyb bezpečné a plné podpory.

Dovolte mi nyní vysvětlit, co si představuji pod pojmem společenství. Je to pocit a snad i uvědomění, že nejste sami, ale mezi lidmi, kteří vám rozumí a uznávají vás pro hodnoty, které máte a jež s nimi sdílíte.Ve Stuttgartu, na vaší valné hromadě, jsem se s vámi podělil o jeden ze svých snů. Snil jsem o velkém evropském setkání lidí dobré vůle pod záštitou Amnesty International. Mluvil jsem o shromáždění všech, nejen ředitelů/ek a členů/ek správních rad tak, jak se to děje dnes, ale o takovém, kde by všichni lidé spolu mohli mluvit, sdílet zkušenosti a učit se jeden od druhého. O pravidelných setkáváních, které by otevřeli cestu k existenci jakémusi společenství, jehož stavební kameny se ukrývají kdesi hluboko uvnitř každého z nás. S hrdostí bych vám chtěl oznámit, že spolu s polskými, slovenskými a maďarskými sekcemi jsme takové shromáždění uspořádali, zatím takto komorní, a byli bychom rádi, kdybyste se k nám příští rok připojili i vy a přivedli nás ještě trochu blíže ke splnění tohoto snu.Principy číslo dva a tři by tedy mohly být „podpora a péče o druhé“ a „budování společenství“, na hodnotách, které všichni sdílíme.

Zamyslíte-li se nad tím, opravdu my všichni tady sdílíme, i když někde hluboko uvnitř, stejný pohled na svět, stejné principy a hodnoty. Amnesty totiž není to, co děláte, ale to, kým jste.

Dobře, to vše zní velmi pěkně, aspoň doufám, funguje to ve skutečnosti?  Musím k vám být upřímný, protože se tu vlastně celou dobu snažím vyprávět můj vlastní Amnesty příběh.

Před pár lety jsem byl, říkejme tomu, gaučovým aktivistou, nic víc. Hodně jsem četl, sledoval zprávy, občas podepsal petici, ale nikdy jsem nepovažoval za nutné dělat cokoliv jiného. Poté jsem jednoho dne obdržel výše zmíněný “děkovný telefonát”, který pro mne spustil kaskádu událostí. Stal jsem se členem, podepisoval více petic, přispíval peníze, ale to bylo prozatím vše. Pak mě jednou navštívil můj kamarád David a řekl mi, že je členem správní rady (jako bych snad věděl co tím myslí) Mluvili jsme, on vysvětloval. Naštěstí pro mě neuběhli ani dva měsíce a správní radě chyběl pátý do party. A bylo to. Všichni mě nesmírně podporovali a jsem jim za to neskonale vděčný. Nestál bych zde bez Martiny Neradové, která mi před nějakými 6 lety zavolala a která dodnes pracuje v kanceláři, bez Davida Šebesty, který mne přesvědčil, že je to důležité, bez Honzíka Wosky, prvního předsedy SR, s nímž jsem pracoval a kdo byl také první osobou, která na mne delegovala nějaké povinnosti, a bez podpory dalších úžasných a báječných lidí, se kterými jsem se na své cestě Amnesty potkal.

Děkuji vám.

Stojím tu dnes před vámi, plný pokory a nervozity, i když to tak možná nevypadá. a vyprávím vám svůj Amnesty příběh z jednoho prostého důvodu. Jsem totiž absolutně nadšený, že vám mohu sdělit to nejpodstatnější:

To, co zde popisuji asi na první pohled nevypadá jako ten nejefektivnější způsob, jakým naše hnutí může v několika dnech strhnout davy lidí na svoji stranu. Tento individuální přístup si žádá velkou osobní odpovědnost, možná až příliš velkou, a dokonce i víru v určité společenství lidí, kteří budou činit totéž co vy, protože tomu věří. Mohu vám ale, tady a teď, zaručit, že tímto přístupem každý jeden z vás až po okraj naplníte své vlastní Amnesty poslání, které jste v sobě před lety objevili. 

Buďte proto lídrem, jakého jste vždycky chtěli mít.

A toto je, moji milí přátelé, naše “evropská” odpovědnost za ty, kdo dnes protestují proti tyranii, útlaku a bojují za svou lidskou důstojnost.

Princip číslo čtyři tedy zní “přijměte svou osobní zodpovědnost, staňte se lídrem a věřte, že váš vlastní Amnesty příběh je tou nejlepší kampaní, která existuje“.

Tento poslední princip je trochu kostrbatý, ale nedá se nic dělat. Abychom to tedy shrnuli:

1) Motivujte ostatní 

2) Starejte se o druhé, emancipujte a podporujte je 

3) Budujte společenství lidí dobré vůle a 

4) Veďte příkladem

Dovolte mi, abych na závěr připomněl děkovné dopisy, napsané všemi vězni svědomí, které jsme za dobu existence Amnesty zachránili. Všechny více či méně vypadají stejně: „Děkuji vám, že jste mi dali naději žít, když jsem si myslel/a, že se celý svět proti mně obrátil zády.“

Naději!

Vy a všichni ostatní, kteří přispívají k tomuto nesmírně důležitému úsilí, jste, pokud ne přímo hrdiny/kami pro tyto lidi, pak určitě nositeli/kami naděje. 

A protože letošní podzim všichni slavíme 30. výročí roku 1989, dovolte mi zakončit moji řeč opět slovy Václava Havla, který kdysi řekl: “Naděje není přesvědčení, že něco dopadne dobře, ale jistota, že něco dává smysl, bez ohledu na to, jak to dopadne.”

A já vám přeji, abyste ani vy sami nikdy neztratili naději. Velice vám děkuji za to, že jsem tu s vámi mohl být. Užijte si víkend. Moc vám děkuji.

(Pozn.: Přeloženo z angličtiny)