To jsem se tak jednoho zářijového týdne 2018 ocitla v nemocnici. A protože člověku po dvou týdnech příznačně začne "hrabat", vymýšlí, co by tak asi dělal. A já v tu dobu narazila na Amnesty. Už ani nevím, jestli jsem tuto organizaci znala delší dobu nebo ne, ale protože krom psaní slohové práce do školy na téma, jak vypadá můj nemocniční pokoj - jsem toho na práci nějak moc neměla, tak jsem si o Amnesty začala zjišťovat víc a shodou okolností mi přišel e-mail ohledně pořádání Maratonu psaní dopisů.

Dopisy z celého srdce miluju a možnost tím ještě pomoct dobrému záměru mě lákala. A tak jsem se dala do toho. Na základě YouTube videí jsem si vytvořila krátké poutavé medailonky na deset dní před spuštěním akce. Amnesty vytváří úžasné propagační materiály, které jsou každému k dispozici. Každý den jsem jeden přidávala na sociální sítě, respektive na Instagram. Tam jsem se domluvila i s oficiálním skautským účtem Instagramu o povolení sdílet můj záměr a odkázáním na mě. Během toho jsem napsala e-mail naší paní ředitelce, jestli by bylo možné akci uspořádat v rámci školy.

Moje vize byla taková, že na konci desetidenního upoutávání se mi lidé ozvou na e-mail a já jim pošlu nazpátek soubor s instrukcemi, co a jak dělat. Měla jsem to fakt promyšlený, nekecám! Úspěch se ale nějak nekonal. Lidi to přeskočili a ve výsledku se mi ozvali asi jen dva kluci. Podotýkám, že z nás jsou teď jedni z nejlepších kamarádů. Co dokáže internet, že? No, prostě se to nepovedlo a něco jsem udělala špatně. Zkrátka jsem zjistila, že nejdůležitější je ten přímý kontakt s lidmi. Dopisy může člověk napsat z domu s mamkou a taťkou, z klubovny s partou skautských roverů, nebo po domluvě ve své oblíbené kavárně. Já se rozhodla pro psaní dopisů ve škole. V den organizace mi pomohly tři kamarádky, se kterými jsme si ještě předešlý večer temperami tiskly na trička ruce jako jeden ze symbolů Amnesty, který jsme našly na internetu. Světýlka, hudba, vyrobené pokladničky, usměvavé slečny odhodlané bojovat za správnou věc. Má zkušenost je taková, že se do psaní zapojily spíše starší ročníky. Já tehdy byla ve druhém ročníku a prakticky za námi přišli spíše čtvrťáci a pár třeťáků. Ale bylo kouzelný vidět, že to ty lidi opravdu zajímá. Někdo opisoval předložený návrh, jiný jen podepsal vytištěný dopis a někdo napsal svůj vlastní text. Dokonce i učitelé. Spousta lidí přispělo na známku a my s holkami každou přestávku vyrážely s ještě větším úsměvem.

Nejvíce dopisů se podařilo nasbírat ve spojené hodině angličtiny, kterou jsem měla tu možnost celou vést. Být učitelem a motivátorem zároveň, mluvit o všem v angličtině. No byl to oříšek, to teda! Třídě jsem povyprávěla o základních pojmech jako “volunteering”, vytvořila pro ně pohybovou hru, kdy na chodbě hledaly schovaný rozstříhaný dopis. Ten slepili a nakonec přepisovali. Pověděla jsem jim o osudech daných lidí a za klidné atmosféry písniček v pozadí obcházela skupinky a mluvila s nimi.

Napsali jsme a odeslali okolo 50 dopisů, vše financovali z výtěžku darovaného lidmi ve škole. Doteď mám před očima obdiv a údiv mých spolužaček a spolužáků, když zjistili, co se ve světě děje a jak je možné s tím bojovat. Pomoc v rámci Maratonu psaní dopisů nic nestojí, možná trochu času a úsilí. Ale toho máme skoro každý v kapse schovaného tak akorát.

Hodně štěstí, budoucí Maratonci.

Lucie Kuňáková,

Střední pedagogická škola a Střední zdravotnická škola Krnov