Když jsem přemýšlela o předmětu, který mě pojí k Bělorusku, zjistila jsem, že vlastně žádný objekt nemám. Spíš není žádný, který by vystihoval, co k této zemi cítím. Bělorusko jsou pro mě ti lidé tam, moji blízcí, kamarádi a rodina. Moje pojítko s ním je můj počítač a mobil. Je to pro mě způsob, jak zůstat v kontaktu s těmi, na kterých mi záleží. 

Sledovat to odtud takhle z dálky je náročné. Samozřejmě na jednu stranu je to obrovská naděje a přirozeně pociťuji hrdost, ale je to také velmi emoční a člověk je mnohem zranitelnější. Čím více dobrých zpráv (ze kterých jsem šťastná) sleduji, tím intenzivnější je lítost, kterou cítím, když se ke mně dostávají informace o represi, o utrpení a nespravedlnosti, která se v Bělorusku děje. Ten kontrast je strašně vyčerpávající. 

Jako skoro každý člověk hrozně špatně nesu násilí. V jednu chvíli jsem zkrátka potřebovala přestat a musela jsem ta videa z Běloruska vypnout. Najednou to bylo sedm tisíc zadržených, počty zraněných a mučených pořád rostly, těch čísel bylo moc a já už jsem ani nevěřila, co se to děje. To je nejhorší zásah proti občanské společnosti v naší historii. Je hrozně těžké si uvědomit, že si toho režim dovolí tolik, že se už ani nesnaží předstírat, že tyhle represe spadají do nějakého právního rámce. Je těžké věřit, že se to takhle zvrhlo.

Člověk odtud vidí jen tu represi, pro média je jednodušší se zaměřovat jen na ty negativní zprávy. Skrz tyto zprávy mi přichází takový pokroucený obraz, na který je vážně těžké se dívat. Obraz plný neštěstí, utrpení, nespravedlnosti, násilí a mučení. Tím nechci říct, že to tak není, je to spíš takový odlidštěný obraz. Co já takhle z dálky nedostanu, je ten pocit pospolitosti a sounáležitosti, co lidé v Minsku na těch demonstracích prožívají. Obraz, který sleduji, je redukován na společensko-politické události, které pozbyly rozměr osobního a běžného života. Samozřejmě, že tam tenhle aspekt je, jen o něm člověk v médiích dost neslyší. Když máte k něčemu tak silný vztah, je tento obraz hrozně syrový a v určitém smyslu nelidský, nesnesitelný. Proto potřebuji zůstávat s lidmi v kontaktu, volat jim domů, abych věděla, že jejich život ještě nezmizel. 

Člověk vidí spoustu malých aktů dobra. Dvě stě, tři sta tisíc lidí na demonstraci v centru Minsku a lidé po sobě uklízejí odpadky. To je potom jako sněhová koule, lidé se dívají okolo sebe a pochopí že nejsou sami, že mají být na co pyšní. Předtím se zdálo, že jako Bělorus není být na co pyšný. Najednou vidím a vnímám ty hezké věci. Lidi si pomáhají a projevují solidaritu, věřím, že nám to dává sílu, pocit partnerství. Věřím, že v Bělorusku dlouhodobě chyběl pocit komunity, pocit sounáležitosti. Je zde hodně rodin, kterým chybí propojení s místem, kde žijí. To byl po válce sovětský projekt, jak rozbít národ, změnit je jen na nějaké jednotky žijící na stejném místě. V odpovědi na současné události se lidé najednou začínají bavit, zdravit, seznamovat se sousedy, stavět komunitu, dostávají se blíž. Sociální média zprostředkovala tento nárůst uvědomění. Vytvořila novou generaci. To je strašně důležité, a to už nezmizí. Jakkoliv to skončí, s Lukašenkem nebo bez něj, tenhle pocit sounáležitosti Bělorusům už nikdo nikdy nevezme.

Vedení rozhovoru, editace textu a foto: Jakub Laichter

Asistence: Šimon Peichl