„Bezskrupulózní náboráři profitují po celém Nepálu ničením životů – těm, kteří usilovně hledají zaměstnání, účtují nezákonně přemrštěné poplatky za zprostředkování práce v cizině, a když se situace nevyvíjí dobře, zanechávají je poté v zámoří,“ řekl James Lynch, zástupce ředitele programu pro řešení globálních problémů Amnesty International.

„Přistěhovalečtí pracovníci zjistí až po odchodu z Nepálu, že byli podvedeni ohledně všeho, od výše platu po pracovní podmínky. To je pak ale příliš pozdě a mnozí skončí s náborovými dluhy, které mohou splácet po zbytek svého produktivního života.

Přistěhovalečtí pracovníci přispívají v penězích, které posílají domů, téměř jednou třetinou k nepálskému HDP, přesto vláda utratí jen nepatrný zlomek svého rozpočtu na jejich potřeby. Je nejvyšší čas, aby se tato rovnice změnila a tito pracovníci získali ochranu, na kterou mají právo.“

Výzkumní pracovníci Amnesty International vedli v letech 2016 a 2017 rozhovory se 127 nepálskými migranty a desítkami vládních úředníků v osmi obvodech Nepálu pro zprávu Proměna lidí na zisk: nezákonný nábor zaměstnanců, nekalé obchodování a nucená práce nepálských přistěhovaleckých pracovníků. Téměř všichni, se kterými organizace hovořila, byli v rukou privátních náborářů vystaveni některé formě zneužívání.

Celoživotní dluhy

Suresh z oblasti Saptari vyprávěl Amnesty International, jak si od místního věřitele půjčil 250 000 nepálských rupií (2 416 USD) na 36% úrok, aby zaplatil náborovému agentu. Tímto agentem a náborovou agenturou byl ujištěn, že ze svých výdělků v cizině bude schopen dluh rychle splatit.

Ale v továrně na rukavice v Malajsii, kde byl Suresh umístěn, nedostal někdy výplatu až po dobu tří měsíců. Když obdržel své měsíční mzdy, byly o 354 USD nižší, než mu slíbila náborová agentura. Ze svého zaměstnání ani z Malajsie nemohl odejít, protože jeho zaměstnavatel mu při příjezdu zabavil pas a odmítnul ukončit smlouvu. Suresh opakovaně volal do své náborové agentury o pomoc, ale nikdy mu neodpověděli.

Když se mu nakonec po dvou letech podařilo odjet z Malajsie, nahromadil se mu ohromný dluh ve výši 550 000 nepálských rupií (5 317 USD). Zpět ve své vesnici v Nepálu vydělává asi 50 až 100 USD měsíčně – to znamená, že by mu mohlo trvat až 50 let, než splatí své migrační dluhy.

„Stanovisko náborářů je kupování a prodávání lidí. A naši lidé končí tak, že jsou zneužíváni, protože vláda je nechrání před tím, aby se s nimi obchodovalo jako s dobytkem,“ řekl Suresh.

Přistěhovalečtí pracovníci, kteří odešli do ciziny před rokem 2015, ohlásili, že v průměru platí náborovým agentům a agenturám za svou práci v cizině 1 346 USD (137 000 nepálských rupií). To je o 549 USD více, než je v současné době limit podle nepálského práva.

Žádná volba

Z nedostatku přiměřených pracovních příležitostí doma se rostoucí počet Nepálců domnívá, že nemají jinou volbu, než se poohlédnout po práci v cizině, přičemž více než 400 000 putuje každý rok za prací do zámoří.

Ti, kteří hledají práci, jsou vystaveni značnému zneužívání místními agenty a náborovými agenturami. Bývají často podvedeni ohledně charakteru a podmínek svého zaměstnání v cizině a jsou nuceni platit nezákonně vysoké náborové poplatky.

Náboráři jim často zabavují pasy a odmítají poskytnout jinou podstatnou dokumentaci, jako jsou smlouvy a stvrzenky. Jedna agentura řekla Amnesty International, že účtuje vysoké poplatky, protože v opačném případě by přistěhovalečtí pracovníci mohli odejít ze zaměstnání, které jim bylo opatřeno.

„Jestliže zaměstnanci utečou, ztrácí společnost svou investici. Pokud nebudou muset za své zaměstnání platit, budou si myslet, že jedou do ciziny na dovolenou a že se mohou vrátit do Nepálu, kdykoli se jim zachce.“

Jakmile se přestěhují do zahraničí – velká většina do Malajsie nebo zemí v Perském zálivu – jsou přistěhovalečtí pracovníci vystaveni vážnému riziku vykořisťovatelských pracovních podmínek, které se mohou rovnat nucené práci. Jejich víza jsou obecně vázána na zaměstnavatele, tzn. že pokud odejdou, riskují, že zůstanou bez dokumentů a ztratí právo pracovat nebo zůstat v zemi.

Pracovníci bez patřičných dokumentů se opět snadno stávají oběťmi vykořisťováni. Zatímco se snaží vydělat nebo si půjčit peníze, aby se mohli vrátit domů do Nepálu, čelí hrozbám uvěznění, zadržení a soudního stíhání za imigrační přečiny. Několik Nepálců, kteří se stali přistěhovaleckými pracovníky bez dokumentů, vyprávělo výzkumníkům Amnesty International, jak byli nuceni vyhledat vykořisťovatelské „repatriační agenty“ černého trhu, kteří si účtovali vysoké poplatky, aby je dostali domů.

Podle nepálského práva musejí náborové agentury zaplatit za repatriaci pracovníků, jejichž pracovní podmínky se liší od těch, které jsou uvedeny v původní smlouvě. Amnesty International však nezjistila jediný případ, kdy by náborová agentura splnila svou povinnost.

Dobré úmysly, špatná realizace

Nepálská vláda učinila některé potenciálně pozitivní kroky k řešení způsobu zneužívání, kterým trpí migranti, přičemž nejpozoruhodnější je zásada „Bezplatné vízum, bezplatná jízdenka“, která nabyla účinnosti v červenci 2015.

Předpokládá se značné snížení částky, kterou mohou náboroví agenti a agentury účtovat pracovníkům, tím, že budou požadovat od zahraničních zaměstnavatelů, aby hradili náklady na letenky a vyřízení víz, jakož i snížení poplatků za služby na 10 000 nepálských rupií (96 USD).

Ale nikdo ze 127 pracovníků, se kterými Amnesty International hovořila, nemohl najít náborovou agenturu, která by jim neúčtovala vízové a jízdní náklady nebo respektovala limit poplatků za služby, určený v zásadě „Bezplatné vízum, bezplatná jízdenka“. Mezitím se náborový průmysl důrazně postavil proti tomuto principu a na protest vstoupil dvakrát do stávky, aby přinutil vládu ke změně postoje.

„Navzdory některým slibným nápadům znamená nedostatek politické vůle spojený s byrokratickou netečností, že podnikům stále nic nebrání v účinném vykořisťování migrantů. Je zcela jasné, že zásada ‚Bezplatné vízum, bezplatná jízdenka‘ není zaváděna nebo vynucována důsledně,“ řekl James Lynch.

„Nepálská vláda musí plně investovat do ochrany přistěhovaleckých pracovníků, počínaje důkladným zaváděním klíčových zákonů a předpisů, které zabrání náborovým agenturám, aby rychle vydělaly peníze na úkor budoucnosti chudých lidí.“