9. října 2016 se dostala loď převážející 91 lidí různých národností, včetně Syřanů, Afgánců a Iráčanů, na cestě z Turecka do Itálie do potíží. Byla zachráněna u řeckého ostrova Milos. Mezi pasažéry byl i Syřan Haji se svou ženou a čtyřmi dětmi. Rodina prchala před konfliktem v Sýrii a od roku 2012 žila v Erbílu (Irák). Rodina se však necítila v bezpečí ani v Iráku, jelikož se v jejich regionu objevila ozbrojená skupina Islámský stát. Rozhodli se tak hledat ochranu v Evropě – navzdory tomu, že věděli, že cesta do Evropy je velmi nebezpečná. 

„Poté, co výbuch bomby v autě roztříštil i okna našeho domova v Iráku, jsem se rozhodl sbalit,“ řekl Haji Amnesty International. 14. října, pět dní po záchraně na moři, byl Haji se svou rodinou převezen z ostrova Milos na ostrov Leros, kde proběhla jejich registrace a identifikace. Rodina zde podala žádost o mezinárodní ochranu. 19. října policie rodinu a sedm dalších lidí přesunula z tábora, kde přebývali, a převezla je na místní policejní stanici. Na policejní stanici jim bylo řečeno, že budou převezeni do Athén. Následujícího rána ale byli převezeni na řecký ostrov Kos. Haji řekl Amnesty International, že jim policie nedala žádné jídlo, ačkoli byly ve skupině i malé děti. Rodina připomínala svou žádost o převoz do Athén. Deset z nich nakonec nastoupilo do letadla s přesvědčením, že odlétají do Athén. O dvě hodiny později ale přistáli v Adaně, městě v jižním Turecku, a byli převezeni do nedalekého tábora Düziçi. Podle Hajiho bylo na palubě letadla asi 20 policejních příslušníků, včetně úředníků z pohraniční agentury Evropské unie Frontex. 

„Když jsem viděl tureckou vlajku, mé sny se rozplynuly,“ sdělil Amnesty International Haji. Amnesty International získala kopie dokumentů vydaných přijímacím a identifikačním centrem na ostrově Leros, které potvrzují, že v době pobytu v přijímacím centru na ostrově Leros 14. a 16. října 2016 nejméně 6 osob (včetně Hajiho a jeho rodiny) vyjádřilo rozhodnutí požádat o mezinárodní ochranu v Řecku. Tento požadavek byl ale - v rozporu s řeckým a mezinárodním právem - zcela ignorován. Po týdnu v detenčním táboře v Düziçi obdržela rodina registrační dokumenty a byla propuštěna. Po několika týdnech ale usoudili, že v Turecku je pro ně přežití nemožné, a dospěli k nelehkému rozhodnutí vrátit se do Iráku. 

„Můj syn má dýchací potíže. V Turecku jsem nemohl najít práci, a proto ani zaplatit nezbytné výdaje. Navíc jsme se zde necítili bezpečně,“  vysvětloval Haji. „To, jak se k nám Evropa zachovala, mne šokovalo. Mysleli jsme si, že nás Evropa přijme, protože utíkáme před válkou. Zažili jsme ale přesný opak. Už jsme trpěli příliš,“ řekl Haji Amnesty International z Erbílu. Zatímco řecké úřady a představitelé Evropské unie opakovaně trvali na tom, že žádosti všech syrských uprchlíků, kteří přijedou do Turecka, budou řádně přezkoumány a prošetřeny, důkazy v tomto příběhu poukazují na opak. Krátce po navrácení lidí řecké úřady ve veřejném prohlášení popřely jakékoli pochybení a trvaly na tom, že všem jednotlivcům byla opakovaně dána příležitost zažádat o azyl. Vyzdvihly také fakt, že jedna z rodin do letadla nenastoupila, protože na ostrově Kos požádala o azyl. Dále uvedly, že let proběhl pod dohledem Úřadu řeckého ombudsmana.

Zdroj: A Blueprint for Despair: Human Rights Impact of the EU-Turkey Deal, Amnesty International, 2017.