Amir byl jeden z mála uprchlíků, kterým se podařilo získat lékařské zprávy celé rodiny. Stovky stran lékařských zpráv, které Amnesty International přečetla, vykreslují devastující obraz zdravé, šťastné rodiny, která doufala ve vybudování bezpečné budoucnosti v Austrálii, a její pomalý rozklad.

Amir, osmadvacetiletý muž z Iráku, pracoval jako kadeřník, a jeho žena Yasmin provozovala kosmetický salon. Amir uvedl, že pracoval také ve vězení, kde vězně učil kadeřnickému umu. Rodina se rozhodla uprchnout z Íránu a zamířit do Austrálie, kde doufali v nalezení svobody a bezpečí. Podle Amira jsou okolnosti, za kterých prchli, příliš traumatické na to, aby je mohl sdílet.

S tříletým synem Dariem se pár vydal do Indonésie, odkud se  přeplavil  na Vánoční ostrov. Tam strávili šest měsíců v detenčním centru. Jak řekl Amir, jednoho dne bez jakéhokoli vysvětlení přišli ve čtyři hodiny ráno dozorci a dovedli je k letadlu, které je přepravilo na ostrov Nauru.

V místním centru pro zpracování žádostí o azyl zůstali do října 2015, kdy získali uprchlický status a přesunuli se do komunitního ubytování. Než přijeli na Nauru, neměla podle Amira Yasmin žádné psychické potíže, po příjezdu a pobytu v detenci se jejich duševní zdraví začalo zhoršovat.

V listopadu 2014 podle Amira i lékařských zpráv podnikla Yasmin první pokus o sebepoškození, když vypila šampon a čisticí prostředek. Po tomto incidentu byla pod nepřetržitým dozorem. Zprávy ale přesto hodnotí riziko dalšího pokusu o sebepoškození jako nízké.Lékařské zprávy ukazují, že Yasmin pravidelně navštěvovala psychology. Ti jí předepisovali léky na nespavost. První zprávy také naznačují, že v daných podmínkách se rodina snažila dělat vše, co bylo v jejích silách. Yasmin je popsána jako zdravě vypadající žena, která o sebe dbá, nosí džíny a triko, je upovídaná, asertivní a aktivně se zapojuje do konverzace, ačkoli je napjatá a rozhořčená kvůli situaci své rodiny. Podle zpráv navštěvovala hodiny angličtiny a sama sebe vnímala jako silnou osobnost, která byla odhodlaná si sílu uchovat. Aktivně vyhledávala psychologickou pomoc a navštěvovala podpůrné skupiny.

V březnu 2015 byl pak tehdy pětiletý Darius napaden jednou z dozorkyň v táboře, která hodila kámen na skupinu dětí, které podle ní zlobily. Daria trefil kámen do obličeje a vyrazil mu zub. Incident je dobře zdokumentován a nedávno byla zpráva o něm zveřejněna v rámci Nauru Files, které vydal The Guardian (pozn. dostupné na internetu).

Amir uvedl, že když se o incidentu pokusil hovořit s dozorkyní, nijak ho nepopřela a řekla mu, že si musí děti hlídat. „Stěžoval jsem si policii na Nauru, u australského ombudsmana, u ochranky, u imigračních úřadů … každý týden. Ale nic se nestalo. Nakonec řekli, že už tam dozorkyně není. Z tábora ji přemístili.“

„Tento incident moji ženu ovlivnil ještě více a můj syn se od té doby také potýká s psychickými potížemi: začal se v noci pomočovat, a chová se od té doby téměř jako autista: téměř nemluví, má noční můry a panické ataky. Moje žena je úzkostná, bere více léků, ale nic se nezměnilo. V několika uplynulých měsících jen leží v posteli a lékaři se na ni přijdou podívat jednou za týden. V podstatě jsem se stal zdravotní sestrou pro svou ženu a syna.“

Lékařské zprávy jeho slova potvrzují. Jedna z nich, která se věnuje incidentu s Dariem, uvádí, že „zdravotní personál, věnující se psychickému zdraví, si je incidentu vědom, ale očividně nic nedělá (přišli a mluvili s matkou, ale s dítětem ne).“ Darius pak navštívil několik dalších lékařů, z nichž každý přišel s jinou diagnózou, a někteří dokonce zašli tak daleko, že označili jako příčinu jeho potíží nezájem rodičů.

Ačkoli zprávy z Yasmininých návštěv lékaře jasně ukazují, že její mentální zdraví upadalo (popisují ji jako uplakanou a navazující pouze omezený oční kontakt), zdají se být přezíravé k jejím obavám o  syna a rodinu. V jedné ze zpráv se píše: „Klientka pak požadovala přesun do SAA (speciální oddělení v imigračním centru, kam jsou umisťováni lidé s psychickými problémy), pisatel jí ale vysvětlil, že to nebude umožněno a že pro ni bude nejlepší zvládat situaci v současném prostředí [důrazně]“. „Pisatel klientce vysvětlil, že musí být pro svou rodinu silná a dosáhnout bodu přijetí situace, že je na Nauru a že dokud tak neučiní, bude sobě a své rodině působit jen větší bolest. Informoval ji o nutnosti začít se chovat jako matka, protože ji její rodina potřebuje.“ Zpráva uzavírá, že Yasmin „nechce přijmout odpovědnost, a tak viní ostatní.“

„Odvezli ji do nemocnice a poté do zdravotního oddělení v uprchlickém centru. Je tam sama v místnosti s malým větrákem. Na její situaci se nic nezměnilo. Můj syn a já žijeme v jiném oddělení ve stejném táboře. Má žena nechce, abych ji navštěvoval. Nehýbe se, nechce vidět syna. A on ji také ne. Každých deset dní ho za ní alespoň na minutu beru. Je to pro něj traumatické. Když má žena křičí, což se stává, když ji navštíví sestra, slyší to, a je pak smutný.“Podle Amira se Yasmin opakovaně pokoušela o sebevraždu – „jednou léky, jednou zapalovačem“ – ale naštěstí byl přítomen a podařilo se mu ji zachránit. Řekl, že prosil úřady, aby mu s Yasmin pomohly, ale „ony prostě neodpovídaly“. Uvedl: 22. nebo 23. května 2016, jsem šel se svým synem ven […], a když jsme se vrátili, viděl jsem svůj dům v plamenech. Dveře byly zamčené. Pracovník stavby, který byl nedaleko, dokázal dostat mou ženu ven oknem. Nebyla popálená, ale nadýchala se kouře.“

Detailní zprávy, které sestry v psychiatrickém zařízení pořizují každou hodinu, popisují ženu, která jen málo připomíná své předchozí já. Yasmin odmítá jídlo a léky, nesprchuje se, nečistí si zuby, nepřevléká se. Dny tráví v nohách postele, plačící či téměř nehybná, a nereaguje na zdravotnický personál. Stále se snaží ukončit svůj život. Zpráva ze 2. září 2016 popisuje, jak Yasmin zničehonic mrštně vyskočila na pračku a zavěsila se na železný trám, aby se dostala na vodní nádrž.“ „Tento pokus selhal“, říká zpráva, „a spadla na zem, na chodidla.“ Zpráva dodává: „Dříve naznačila, že chce vylézt na vysoké místo a skočit z něj, aby si přelámala kosti.“

Zničený Amir říká: „Nemám žádnou naději. Skončil tu čas. Den za dnem vidím svou ženu a syna uvadat.“