^{© Getty}

Evropské vlády uvrhly tisíce Afgánců na nebezpečnou cestu, kdy je nuceně vrací do země, kde jim hrozí vážné nebezpečí mučení, únosu a jiného porušování lidských práv včetně smrti. Zpráva upozorňuje, že v době, kdy jsou úmrtí civilistů na své nejvyšší úrovni, nutí evropské vlády v rozporu s mezinárodními zákony vzrůstající počet žadatelů o azyl k návratu do nebezpečí, ze kterého utekli.

 

Zpráva Nucený návrat do nebezpečí: Žadatelé o azyl vrácení z Evropy do Afghánistánu přibližuje znepokojující případy Afgánců, kteří byli vráceni z Norska, Nizozemí, Švédska a Německa jen proto, aby byli zabiti, zraněni při bombovém útoku nebo žili v neustálém strachu, že budou postiženi za svou sexuální orientaci nebo konverzi ke křesťanství.

 

„Ve svém odhodlání zvýšit počet deportovaných, provádějí evropské vlády bezohlednou a nezákonnou politiku. Vlády jsou úmyslně slepé k důkazům, které dokládají, že počty zaznamenaných násilností jsou na vrcholu, a že žádná část Afganistánu není bezpečná. Vystavují lidi možnému týrání, únosu, smrti a jiným strašným hrozbám,“ sdělila Anna Sheová, výzkumnice Amnesty International pro oblast uprchlíků a práv migrantů.

 

Mezi Afgánci, kteří se museli nuceně vrátit z Evropy, jsou i děti bez doprovodu a mladiství, kteří byli dětmi, když do Evropy přijeli. Někteří lidé, se kterými Amnesty International vedla pro účely zprávy rozhovory, byli posláni do částí Afganistánu, kde nikdy předtím nebyli, navzdory nebezpečné situaci a beztrestnosti za zločiny, jakými je například mučení a špatné zacházení.

 

„Tyto návraty porušují mezinárodní zákony a musí okamžitě přestat. Ty samé evropské země, které slibovaly podporovat lepší budoucnosti Afgánců, nyní ničí jejich naději a vracejí je do země, která je nyní nebezpečnější, než byla, když z ní utíkali,“ řekla Horia Mosadiqová, výzkumnice Amnesty International v Afganistánu.

 

Nucené návraty a úmrtí civilistů na prudkém vzestupu

 

Počet nucených návratů z Evropy prudce stoupl v době, kdy jsou dle záznamů OSN počty úmrtí civilního obyvatelstva na svém vrcholu. Podle oficiálních EU statistik nastal mezi lety 2015 a 2016 téměř 300% nárůst v počtu Afgánců poslaných z Evropy do Afganistánu: z 3 290 na 9 460. Počet navrácených koresponduje se zaznamenaným propadem v příjmu žadatelů o azyl, z 68% v září 2015 na 33% v prosinci 2016.

 

 

V té době podle statistik Pomocné mise OSN v Afganistánu (UNAMA) vzrostl počet usmrcených civilistů: Dle UNAMA v roce 2016 bylo zraněno či zabito 11 418 osob. Útoky na civilní obyvatelstvo se odehrávají ve všech částech země. Většinu mají na svědomí ozbrojené skupiny včetně Talibánu a tzv. Islámského státu. V prvním pololetí roku 2017 zdokumentovala UNAMA 5 243 úmrtí civilistů.

 

Při jednom z největších útoků v kábulské historii dne 31. května, kdy explodovala bomba nedaleko evropských ambasád, bylo zabito více než 150 osob a dvojnásobný počet byl zraněn.

 

Zabití, zranění a život ve strachu z pronásledování

 

Pracovníci Amnesty International vedli rozhovory s několika rodinami, které popisují své utrpení poté, co byly nuceně navráceny z Evropy. Ztratily své blízké, jen taktak přežily útoky na civilisty a žijí ve strachu z pronásledování v zemi, kterou sotva znají.

 

Sadeqa (nepravé jméno) a její rodina opustila Afganistán v roce 2015 poté, co byl její manžel unesen, zbit a byl propuštěn až za výkupné. Podstoupili riskantní, měsíce trvající cestu, aby se dostali do Norska s nadějí, že naleznou bezpečnější budoucnost. Norské úřady však neuznaly jejich žádost o azyl a daly jim na výběr: buď budou před deportací zadrženi, nebo jim úřady dají 10 700 eur na „dobrovolný“ návrat.

 

Několik měsíců po návratu do Afganistánu manžel opět zmizel. Dny míjely, aniž by rodina věděla, kde se nachází. Hadiho zabili. Sadeqa věří, že to udělali jeho únosci a teď se dokonce bojí navštěvovat jeho hrob.

 

Rodina Farhadi byla v říjnu 2016 rovněž násilně navrácena z Norska. Následující měsíc se nacházela v blízkosti mešity Baqir-ul-Uloom v Kábulu, v době, kdy byla bombardována. Zemřelo tam přinejmenším 27 osob. K odpovědnosti za útok se přihlásila ozbrojená skupina sama sebe nazývající Islámským státem. Síla detonace byla taková, že Subhan, v té době dvouletý, vypadl matce z náruče a zranil se. Když se rodina vrátila domů, Subhan začal krvácet z uší. Ještě několik měsíců po výbuchu stále trpěl bolestmi.

 

Farid (nepravé jméno) utekl z Afganistánu se svou rodinou, když byl ještě dítě. Nejdříve odešli do Íránu a pak utekl sám do Norska, kde konvertoval ke křesťanství. V květnu 2017 byl deportován do Kábulu – místa s nejvyšším stupněm násilí v Afganistánu (19% úmrtí civilistů v celé zemi za rok 2016).

Farid nemá na Afganistán žádné vzpomínky. Nyní žije ve strachu z pronásledování v zemi, kde ozbrojené skupiny včetně Tálibánu cílí na lidi, kteří přešli k jiné víře než je Islám. „Jsem vyděšený,“ řekl Amnesty International. „Afganistán neznám. Kam půjdu? Nemám prostředky, abych žil sám a s příbuznými nemohu žít, jelikož by viděli, že se nemodlím.“

 

Azad (nepravé jméno), který také vyrostl v Íránu, utekl do Nizozemí se svým bratrem. Do Afganistánu se vrátil v květnu roku 2017. Jelikož je homosexuál, obává se, že jeho sexuální orientace bude odhalena lidmi, kteří si přejí mu ublížit. Tak moc se obával deportace, že se pokusil spáchat

sebevraždu. „Snažím se zde být člověkem. Ztrácím rozum. V noci se opravdu hodně bojím – jsem opravdu vyděšený,“ sdělil Amnesty International.

 

Česká republika nestojí stranou

 

Navracení žadatelů o azyl i těch s  přiznanou doplňkovou ochranou hrozí i v České republice. Ministerstvo vnitra ČR rozhodlo v poslední době přibližně v 6 případech o neprodloužení doplňkové ochrany Afghánců a minimálně 3 lidem ji Česká republika odejmula. To vše navzdory tomu, že se bezpečnostní situace v Afganistanu trvale zhoršuje a lidem zde hrozí jak vážné porušování lidských práv, tak ohrožení života. V Česku jim pomáhají právníci z Organizace pro pomoc uprchlíkům (OPU).

 

Ministerstvo argumentuje ve věci navrácení lidí zpět do Afghánistánu tím, že se jedná o bezpečné oblasti a návrat pro ně riziko nepředstavuje. V několika rozhodnutích se dokonce odvolává na výroční zprávu o stavu lidských práv ve světě Amnesty International 2015/16. V té se ale rozhodně nepíše nic o tom, že by Afghánistán byl bezpečný – naopak. Hned v úvodu Amnesty upozorňuje mj. na to, že „První tři měsíce roku 2015 byly nejnásilnějším obdobím v historii země.“           I v současnosti výzkum Amnesty ukazuje, jakým nebezpečím mohou být vrácení lidé v zemi, která je nyní dokonce nebezpečnější, než když ji opouštěli, čelit.

 

„Otrávený pohár“ 

 

Evropské vlády nemohou být omluveny svou neznalostí míry nebezpečí v Afganistánu. Tu uznaly v momentě, kdy Evropská unie podepsala dokument „Joint Way Forward“ („Společná cesta vpřed“), ujednání o návratu afgánských žadatelů o azyl.

 

V uniklém dokumentu úřady Evropské unie přiznávají „zhoršující se situaci v Afganistánu a nebezpečí, kterým jsou lidé vystavěni,“ stejně jako „rekordní výši teroristických útoků a počtu civilních obětí“. I nadále však bezohledně trvají na tom, „že téměř 80 000 osob by mohlo být v blízké době vráceno zpět.“

 

Existují věrohodné důkazy, že tato „potřeba“ byla vyjádřena formou nátlaku na afgánskou vládu. Afgánský ministr financí Ekil Hakimi řekl parlamentu: „Pokud Afganistán nebude spolupracovat se zeměmi EU na zmírnění uprchlické krize, bude to mít negativní dopad na množství pomoci směřované Afganistánu.“ Obdobně to Amnesty International popsal důvěryhodný afgánský zdroj se znalostí dohody jako „otrávený pohár“, který musela afgánská vláda pod nátlakem vypít výměnou za pomoc.