Dobrý den paní Felcmanová, jste velmi známou osobností českého školství, konkrétně pak místopředsedkyní České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání. Je zjevné, že Vás většina našich čtenářů zná, přesto bych Vás na úvod našeho rozhovoru požádal o krátké seznámení s Vaší osobou a rovněž s asociací, jíž zastupujete.

Česká odborná společnost pro inkluzivní vzdělávání je platformou jednotlivců a organizací podporujících rozvoj inkluzivního vzdělávání, které umožní každému žákovi maximálně rozvinout jeho vzdělávací potenciál, pokud možno v prostředí přirozené vrstevnické skupiny. Inkluzivní vzdělávání je pro nás synonymem kvalitního vzdělávání, které dokáže reagovat na různorodé vzdělávací potřeby žáků. Každý žák má jedinečné individuální vzdělávací potřeby, ve společnosti nenajdete dva lidi, kteří by je měli zcela identické. Metody a postupy inkluzivní pedagogiky umožňují potřebnou individualizaci a diferenciaci, která však nespočívá v tom, že se každému žákovi učitel musí ve třídě samostatně věnovat. To by samozřejmě nebylo možné. Naše organizace se různými způsoby snaží zavádění inkluzivního vzdělávání podpořit. Vzděláváme stávající a budoucí pedagogy, zpracováváme analýzy, návrhy a připomínky k nově vznikajícím legislativním a strategickým dokumentům, poskytujeme poradenství, pořádáme pravidelná setkání našich členů a partnerských organizací atd. Já zastávám pozici místopředsedkyně ČOSIV, dále také mimo jiné působím na Katedře speciální pedagogiky Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy.

Nyní již k samotným odborným tématům. Jelikož jste zástupkyní České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání, budou se tato témata týkat především oblasti inkluze a společného vzdělávání. Na úvod by nás zajímalo, jak se celkově díváte na příslušnou oblast v kontextu aplikace tzv. inkluzivní novely školského zákona. Postupuje Česká republika podle Vás správným směrem?

Přijetí novely školského zákona zajišťující nárok na bezplatné poskytování podpůrných opatření v roce 2016 byl nepochybně krok správným směrem. Podíl žáků se speciálními vzdělávacími potřebami ve školách posledních 10 let kontinuálně roste, bylo třeba zavést systém, který by pro jejich vzdělávání zajistil stabilní a předvídatelnou podporu. Novela zákona nenařizuje vzdělávání žáků se SVP v běžných školách, jak někteří milně tvrdí, o tom, kde se žáci se SVP vzdělávají, rozhodují již 15 let jejich rodiče, stejně jako v případě všech ostatních žáků. Novela školám přinesla potřebnou finanční podporu, která léta chyběla. Uměli bych si představit, že v souvislosti s poskytováním podpůrných opatření bude méně administrativy, která je celkově ve školství již velmi rozbujelá.

V současné době je v připomínkovém řízení novela tzv. inkluzivní vyhlášky. Mohla byste stručně našim čtenářům vysvětlit, co by mělo být jejím přínosem, případně v čem by uškodila?

Návrh vyhlášky ve znění předloženém do vnějšího připomínkového řízení podle nás poněkud nešťastně a v rozporu s principem zavedeným zákonem reaguje na skutečnost, že chybí jednotná metodika pro stanovování druhů a stupňů podpůrných opatření pro školská poradenská zařízení – speciálně pedagogická centra a pedagogicko-psychologické poradny. Návrh chce omezit personální podporu vzdělávání žáků se SVP tím, že taxativně stanovuje možnost využití pouze jednoho asistenta pedagoga na třídu, bez ohledu na to, jaká situace v dané třídě je. Existuje řada škol, kde v jedné třídě vzdělávají tři, čtyři žáky, kteří potřebují intenzivní podporu, kterou jeden asistent nemůže zvládnout. To pak může mít negativní dopad na všechny žáky ve třídě. Cestou, jak systém podpůrných opatření optimalizovat, je sjednocení přístupu poradenských zařízení, nikoliv paušální omezení poskytování tohoto podpůrného opatření bez ohledu na intenzitu podpory, kterou žáci potřebují. Další věcí, která vzbuzuje obavy, je snaha o zrušení zaměření speciálních škol na konkrétní druh postižení, jak tomu bylo doposud. To může výrazně ohrozit kvalitu vzdělávání v těchto školách a může to také vyústit v nedodržení mezinárodních závazků, které Česká republika má. Je nesporné, že je třeba speciální školství nějakým způsobem transformovat, aby bylo kontinuálně zajištěno kvalitní vzdělávání pro děti s nejtěžšími handicapy. Zároveň je ale třeba hledat nové cesty, které žákům se SVP zajistí intenzivnější speciálněpedagigickou podporu v běžných školách. Jednou z nich mohou být např. prostupné podpůrné třídy se speciálním pedagogem, kam budou moci žáci se SVP docházet v některých hodinách předmětů, ve kterých potřebují dočasně či trvale intenzivnější podporu.  Tento model se i u nás osvědčuje již řadu let.

U uvedené novely ještě zůstaneme. Příslušná novela tímto připomínkovým řízením probíhá již poměrně dlouhou dobu. Co způsobilo toto zpoždění? Jsou nějaké body v novele značně kontroverzní?

Jak už jsem zmínila v předchozí odpovědi, jsou tam určité body, které jsou rizikové a na ně směřovaly i připomínky v rámci vnějšího připomínkového řízení. Problémem může být i fakt, že vyhláška č. 27/2016 Sb. se v poměrně krátké době od přijetí již několikrát změnila, což také zrovna nepřispívá zajištění potřebné stability a předvídatelnosti v implementaci novely § 16 školského zákona.

Od příštího roku pak můžeme očekávat změnu ve financování regionálního školství. Řada politiků se však již nechala slyšet, že by si dokázali představit podstatné změny v této reformě, popřípadě celé její zrušení. Co si o tomto záměru myslíte? Jak se vůbec na samotnou reformu díváte?

S reformou souhlasíme, pokud bude implementována v zamýšleném pojetí, měla by základním školám přinést peníze na zkvalitnění výuky mimo jiné např. navýšením dělení hodin, nebyl by takový tlak na počty žáků ve třídě. Současný systém platby na žáka kvalitu výuky příliš nepodporuje. To by novém systému mohlo jít lépe. Velmi by se nám líbil příplatek za zvýšenou pedagogickou zátěž ve školách, kde se vzdělává více žáků se SVP, aby ti učitelé, kteří v takové škole působí, měli zvýšené pracovní nasazení promítnuté do své mzdy.

Také bychom si uměli představit, že by podpůrné profese jako je speciální pedagog, školní psycholog ale i asistent pedagoga byly v nějaké základní výši hrazeny již v rámci standardního financování škol. Snížila by se tak administrativní náročnost spojená se zajišťováním jejich služeb prostřednictvím podpůrných opatření a přineslo by to větší stabilitu těmto ve školách potřebným pracovníkům. Financování odvislé od přítomnosti žáka se SVP a doporučení školského poradenského zařízení jistotu dlouhodobého pracovního uplatnění příliš neposkytuje.

Společnost EDUIn pak nedávno zveřejnila materiál s názvem Společné vzdělávání je v Česku extrémně krátké a prohlubuje nerovnosti. Souhlasíte nejen s touto zprávou, ale i se samotným vyjádřením?

Je pravdou, že české školství je obecně značně selektivní, přičemž k rozdělování dětí nejčastěji podle socioekonomického postavení rodičů probíhá již od předškolního věku. Naším úsilím je proto podpora rozvoje kvalitního inkluzivního vzdělávání v každé škole, aby rodiče měli jistotu, že potenciál jejich dítěte dokáže dobře rozvinout i jejich spádová škola a nehledali jiné alternativy.

Množství učitelů je ke stávajícímu pojetí poněkud skeptických. Dokázala byste tyto učitele nějak navnadit, že inkluzivní přístup je správný? V čem je lepší (případně horší) než pojetí předchozí, zjednodušeně řečeno zařazování dětí se speciálními vzdělávacími potřebami do speciálních škol a tříd?

Jak jsem již zmínila, zařazování žáků se SVP do běžných škol nepřinesla novela zákona v roce 2016. Je to trend, který trvá od Sametové revoluce, jejíž třicetileté výročí letos slavíme. Povinnost přijmout všechny žáky ze své spádové oblasti mají školy již od roku 2004. Část žáků se SVP se i nadále vzdělává ve speciálních třídách nebo školách. Je fakt, že čím dál větší podíl rodičů dětí se SVP pro své dítě volí běžnou školu, což může v některých vzbuzovat pocit, že vzdělávání v běžné škole bylo plošně nařízeno, ale není to tak. Nedomníváme se, že by bylo správné rodičům dětí s postižením nařizovat volbu školy, to byla praxe komunistického režimu, že děti s postižením byly umísťované do ústavů nebo internátních speciálních škol bez ohledu na přání rodičů. Tato praxe je naštěstí minulostí, a myslím, že demokratická společnost by se k ní neměla vracet.

Všichni si musíme uvědomit, že rodičem či prarodičem dítěte s postižením se může stát každý. Není to jen vrozená záležitost, postižení může vzniknout důsledkem nemoci nebo úrazu, to by měli mít na paměti všichni, kteří nekriticky odmítají inkluzivní vzdělávání. Každý by si měl odpovědět na otázku, co by v takové situaci pro své dítě chtěl sám. Je nesporné, že jsou a budou v naší společnosti děti, pro které vzdělávání v klasické běžné třídě není přínosem. Alternativou ale může být speciální třída, kde děti budou mít zajištěnu nějakou formu interakce s vrstevníky bez postižení, např. v rámci projektů nebo společné výuky některých výchovných předmětů. Aby nebyly trvale izolované od ostatních. Společný kontakt je vždy vzájemně obohacující. Když se děti bez postižení budou učit empatii a poskytování podpory vůči dětem s postižením, je vyšší pravděpodobnost, že budou v dospělosti empatičtí ke svým stárnoucím rodičům a prarodičům.  To jsou přínosy inkluzivního vzdělávání, které bychom měli mít neustále na mysli. Je třeba hledat různé formy vzájemné interakce, které nemusejí a ani by neměly znamenat totální zrušení speciálního školství. Je také třeba poskytovat školám potřebnou podporu, která jim zajištění společného vzdělávání žáků s různou mírou potřeby podpory umožní.

Velká kritika se snáší především na vysoké finanční nároky, které sebou právě inkluze nese. Především pak v placení asistentů pedagoga. Je tomu skutečně takto?

Podpora škol při vzdělávání žáků se SVP byla dlouhá léta velmi podfinancovaná. Školy na jednu stranu měly povinnost těmto žákům pomoc poskytovat, na druhou stranu na to dostávaly jen omezené nebo v případě žáků se zdravotním a sociálním znevýhodněním vůbec žádné prostředky navíc. Novela zákona přinesla garanci toho, že podpůrná opatření pro žáka budou škole zaplacena, a to v celorepublikově stejné výši. Dříve se příspěvek na žáky se zdravotním postižením lišil v jednotlivých krajích i v řádu několika násobků. Výši příplatku si stanovoval každý kraj zvlášť, stejně tak financování asistentů pedagoga. Stávalo se tak, že v jednom kraji žák asistenta získal, po přestěhování do jiného kraje už ne. Školy také získaly finanční podporu pro vzdělávání již zmíněných žáků se sociálním a zdravotním znevýhodněním, což dříve nebylo. Je vysoce pravděpodobné, že se výdaje postupně stabilizují, velmi by tomu napomohl vznik již zmíněné jednotné metodiky pro stanovování druhů a stupňů podpůrných opatření pro školská poradenská zařízení.

Pokud byste byla ministryní školství, jak byste si představovala výsledný stav inkluze v pojetí českého školství?

Tak, že školy budou po všech stránkách připravené pro to, aby každému žákovi pomohly dosáhnout jeho vzdělávacího maxima a dokázaly každého žáka podpořit v rozvoji jeho talentu. Ten nespočívá jen v rozvinutých kognitivních dovednostech, někdo je nadaný manuálně, jiný má dar organizovat, někdo má dar bavit druhé. Školy by měly dětem více pomáhat zjistit, co jsou jejich silné stránky a podpořit je v jejich rozvoji. Školy budou mít   stabilně a předvídatelně nastavenou podporu při vzdělávání heterogenních kolektivů, učitelé budou akceptovat fakt, že žáci nedosahují shodných vzdělávacích výsledků ve shodný čas. Učitelé budou získávat potřebné dovednosti pro individualizaci výuky a management tříd již na vysokých školách a v průběhu jejich profesního působení budou mít zajištěný mentoring a pravidelnou supervizi. Rámcové vzdělávací programy budou nastavené tak, aby skutečně podporovaly rozvoj kompetencí potřebných pro život v 21. století, včetně kompetencí v oblasti emoční a sociální. Pro žáky s nejtěžšími handicapy budou zajištěné speciální třídy nebo menší školní jednotky poskytující vysoce odbornou péči a zároveň umožňující vhodnou formu jejich pravidelného kontaktu s vrstevníky bez postižení.

Zdroj: Vzdělávací služby