UPDATE 9. srpna

Postřehy Šárky Antošové, účastnice kempu z Amnesty Česká republika

Veškeré informace, které jsme do sebe během několika úvodních dnů nasáli, měly sloužit nejen jako základ pro naši další práci v domovských zemích, ale také pro akce, které jsme plánovali zorganizovat přímo na místě. Cílem bylo především informovat obyvatele Lesbosu, co přesně se s migranty děje, proč na ostrově jsme a co se snažíme změnit. Druhým cílem bylo také vytvoření materiálů a pracovních skupin, které by poté sloužily jako základ pro práci i dalších aktivistů – nejen těch, kteří se kempu zúčastnili.

První akci jsme naplánovali na středeční večer přímo ve vesnici Molyvos, poblíž které jsme byli ubytováni. Byla to výstava kreseb místních dětí na téma migrace a promítání filmu, který byl natočen jen o několik týdnů dříve a přináší svědectví tuniských žen, jejichž synové se utopili na cestě za vysněným lepším životem v Evropě. Ačkoli ani nejlepší film nedokáže plně vystihnout utrpení, které jim tato ztráta přinesla, pro názornou představu o stovkách lidských tragédií skrývajících se za osudy migrantů, kteří nikdy nedosáhli cíle, byl film naprosto dostatečný a všichni ho sledovali mlčky.

Návštěvníkům akce a kolemjdoucím jsme představovali problematiku „pushbacků“ (násilného navracení člunů s migranty zpět k břehům, ze kterých vypluli, aniž by dostali možnost řádně požádat o azyl a podstoupit řádnou azylovou proceduru, na kterou mají dle mezinárodního práva nárok) a nasbírali jsme desítky podpisů pod petici požadující okamžité ukončení této kruté praxe.

V pátek jsme pak nacvičili a zorganizovali pochod a „flash mob“ v centru hlavního města Mitilene, jehož cílem opět bylo upozornit na problematiku push-backů a porušování lidských práv migrantů v Řecku. Z této akce, která vyvolala mnoho pozitivních, ale i několik negativních reakcí u kolemjdoucích vzniklo VIDEO. Ukázalo se také, že mnoho lidí o běžné praxi push backů a špatného zacházení s migranty vůbec nevědělo.

Amnesty dlouhodobě monitoruje problematiku porušování lidských práv migrantů v Řecku a o celé situaci vydala v červenci ZPRÁVU, kterou si můžete přečíst v angličtině.

K iniciativě AI za ukončení praxe porušování lidských práv migrantů se můžete přidat podpisem PETICE

Šárčiny zážitky posledních dnů...

S víkendem se přiblížil i konec celé akce a náš odjezd z Lesbosu. V neděli odpoledne jsme měli odjet trajektem do Athén a odtamtud poté zpět do Prahy. Ráno po probuzení nás ale čekalo překvapení. U brány do kempu, ve kterém jsme po celou dobu pobývali, stála skupina asi třiceti migrantů – mužů, žen, mladistvých i malých dětí. Stáli a čekali. Nevěděli, kde jsou ani kam dál by měli jít. V noci připluli na malém člunu ke břehům ostrova, přímo na malou pláž, na které jsme se den předtím koupali. Byli znatelně unavení, zmatení a nejistí. Vedení kempu je pustilo dovnitř, nechali je se umýt a zavolali pobřežní policii. My jsme jim dali vodu a nakrájeli ovoce. Bylo to setkání s realitou, které jsme naprosto nečekali. Vše, o čem jsme slyšeli z vyprávění přítomných migrantů a od místních dobrovolníků se zhmotnilo v této skupince reálných lidí, kteří teď připluli s nadějí, že najdou pomoc. Všichni byli Afghánci. Policisté je posléze převezli do přístavu a část z nich nechali ve vesnici, ve stínu u silnice, jelikož jich bylo mnoho a nemohli zvládnout vstupní prohlídku všech. Do hlavního města Mytilene totiž to samé ráno dorazilo 70 dalších migrantů.

Migranti byli však na ulici ještě odpoledne a v přístavu pod stany ještě i přinejmenším následující den, kdy je tam viděl zbytek dobrovolníků, kteří opouštěli ostrov. Na Lesbosu totiž chybí adekvátní zařízení, kam by byli uprchlíci převezeni a poskytnuto jim jídlo, pití a základní hygiena. Zmatení a dezorientovaní lidé tak mohou čekat celé dny na ulici a jsou odkázáni na pomoc místních, kteří jim často nosí jídlo, pití nebo oblečení.

Je jim tak od samého počátku dáváno najevo, že v Řecku ani v Evropě rozhodně nejsou vítáni. Tihle lidé jsou však ti poslední, kteří by si takové zacházení zasloužili. Často nemají na výběr, prchají před válečnými konflikty (Afghánistán, Sýrie) a nejrůznějšího utrpení a špatného zacházení už za sebou mají více než dost. Evropu považují za kontinent, kde jsou dodržována lidská práva a předpokládají, že když vypoví své příběhy, dostanou pomoc a ochranu. Netuší, že se tady často setkají se špatným zacházením a ponižováním už ze strany policie a úřadů, že budou muset překonat mnoho překážek k tomu, aby vůbec mohli požádat o azyl, možná budou drženi ve vězení, ačkoli nespáchali žádný zločin a budou vystaveni vysokému riziku rasisticky motivovaných útoků ze strany místních sympatizantů s extremisty. Ze snu o lepší budoucnosti se tak, v mnoha případech, brzy stává spíš noční můra.

Poté, co byli migranti odvezeni, jsme se vydali na cestu do Athén. Po intenzivním týdnu a setkání z posledního dne jsme měli hodně o čem přemýšlet, ale byli jsme i plni nápadů, co a jak bychom mohli udělat ve svých zemích, aby se více lidí dozvědělo o tom, co se na evropských hranicích děje. V Athénách jsme zůstávali ještě jeden celý den a měli jsme tak trochu času projít si město. Myšlenky na to, co jsme během celého týdne prožili nás stále pronásledovaly, já jsem si říkala, pokaždé, když jsem viděla člověka tmavé pleti, jaký má za sebou asi příběh, a jak se vypořádal se všemi nástrahami, kterými musel projít, jestli se bojí chodit po ulici nebo má štěstí a s ničím podobným se nesetkal.

Když jsme přecházeli přes silnici v centru města, najednou se kolem nás vynořila skupina čítající asi 40 mladíků. Hned jsme si jich všimli, protože se jednalo pouze o chlapce ve věku tak 17-20 let a měli jeden společný znak - všichni na sobě měli černá trika. Zpočátku jsme jim nevěnovali více pozornosti, ale když přešli silnici, najednou se seřadili do trojstupů a v nich procházeli dál městem. To už naši pozornost upoutalo a v hlavě mi vyvstala vzpomínka na Salehův příběh o mladících v černých trikách, kteří ho napadli a zbili. Pomalu jsem si to začala dávat do souvislostí s podivným uskupením před námi. Kluci v trojstupech mířili k blízkému náměstíčku, kde bylo připravené plátno a židle. To nás ujistilo o tom, že se pravděpodobně jedná o některou z akcí pro mladé sympatizanty krajně pravicově orientované strany Golden-Down. Když jsme si toto uvědomili, zamrazilo nás. Někteří kolemjdoucí se zastavovali, jiní přecházeli bez většího zájmu o to, co se děje. Vše bylo doplněno energickou hudbou, která se řinula z reproduktorů a po všem, co jsme zažili na ostrově, to byla děsivá tečka potvrzující reálnost všeho, co jsme slyšeli.

Zkušenost z Lesbosu byla pro nás tedy možná až příliš intenzivní a reálná a my doufáme, že ji budeme schopni zprostředkovat i dalším proto, aby bylo možné dosáhnout změny současného stavu.

UPDATE 25. července

Giorgios – fotograf neviditelných

Hned po příjezdu na místo mě uvítal bodrý a akční Giorgios s tím, že je součást organizačního týmu jako náš hlavní fotograf. Hned mě zaujal svým zápalem a chutí zachytit hledáčkem foťáku tu pravou atmosféru každého momentu. Vysvětlení jeho vášně přišlo záhy s jeho vyprávěním, z něhož mě mrazilo. To on je autor těch silných fotografií z poslední zprávy Amnesty o tzv. „push-bacích“ – vytlačování migrantů v lodích zpět k protějším břehům.

Giorgios Moufatis je nezávislý fotograf, který se před několika lety rozhodl nepřetržitě mapovat migrační krizi na řeckých hranicích a pomoci potřebným. Snaží se tím skoncovat s neviditelností migrantů a poukázat na to, co se za branami Evropy děje, aby na mizející migranty a uprchlíky svět nezapomněl. Výběr z jeho díla je zde: http://www.whenyoudontexist.eu/the-darker-side-of-the-mediterranean-sea-photos-from-the-frontline-of-migration-to-europe-blog/

S místními se navíc rozhodl spustit několik iniciativ, které se na první pohled mohou zdát symbolické, ale pro migranty mají nevyčíslitelnou hodnotu. Poskytují jim potraviny, věci pro každodenní potřebu jako deky nebo bloky na kreslení pro děti a dávají jim najevo svoji solidaritu. To je na ostrově, kde se v rámci boje proti migrační vlně trestá i svezení migranta autem, velký krok.

Jeho fotografie a příběhy za nimi jsou silnější než tisíce analýz a prohlášení. Při pohledu na zbytky osobních věcí a těl vyplavených na pláže, kde se koupeme, mě mrazí. Giorgios nicméně říká, že taková je realita a pomoci lze i těmto lidem a jejich rodinám, které čekají na jakékoli zprávy od svých blízkých. S místním duchovním se proto rozhodli pořádat pohřby podle náboženských zvyklostí mrtvých, je-li jen trochu možné rozeznat víru mrtvého. „Cítím jako důležité, aby mrtví měli aspoň důstojný pohřeb, když už nemohli důstojně zemřít.“ Giorgisovo dílo a snaha pomoci i v situacích, kdy je pro ostatní každá snaha marná, ve mně zanechala hluboké stopy - inspiraci a úctu.

UPDATE 24. července

Podívejte se na VIDEO z lesbosské akce.

UPDATE 22. července

Přes všechno, co jsem v Řecku zažil, tu chci zůstat a usilovat o změnu současného stavu – vyprávění Somálce Saleha

O svůj příběh a zkušenosti s novým životem v Řecku se s námi podělil i 27letý Saleh. Z jeho vyprávění v člověku zůstane především zděšení a otázka, jak je tohle v Evropě v 21. století možné…

Poté, co se rozhodl nespolupracovat s vládní opozicí v Somálsku, byl jimi pronásledován a brutálně napaden. Jelikož pro něj v zemi již nebylo bezpečno, rozhodl se ji opustit. Tehdy dvacetiletý odjel do Jemenu, kde zůstal pět let. Situace v Jemenu také nebyla uspokojivá a Saleh se rozhodl pokusit o cestu do Evropy. Poplatek převaděčům za cestu do Řecka je 3-4 tisíce dolarů. Otec mu poslal peníze a Saleh tedy mohl absolvovat náročnou cestu plnou strachu, fyzického a psychického utrpení, nadávek a ponižování za strany převaděčů.

Jeho cesta dopadla úspěšně, s falešným pasem se nejprve dostal do Turecka a po několika týdnech překonal i vytouženou řeckou hranici. Spojil se s přáteli v Athénách a pomalu začínal nový život. Původně neplánoval zůstat v Řecku, chtěl jet do Londýna, kde má příbuzné, osud však rozhodl jinak.

Nejistota, obavy, neznámé prostředí, neznalost jazyka, bolestivé vzpomínky a nejistá budoucnost provází migranty odlišné barvy pleti v Athénách každý den, k tomu se však musí bát také agresivních útoků ze strany sympatizantů strany Zlatý úsvit, která má otevřenou protimigrantskou rétoriku a ve volbách roku 2012 získala 18 křesel v řeckém parlamentu. Situaci zhoršuje dlouhotrvající ekonomická krize, v jejímž důsledku se migranti stali snadným terčem k vybití frustrace krizí sužovaných Řeků.

O těchto útocích migranti nejen slýchají, ale často je zažívají na vlastní kůži. Existuje i neoficiální mapa míst, kterým se každý raději vyhne, protože je zde riziko napadení téměř stoprocentní. Saleh byl poprvé napaden dva měsíce po svém příchodu do Athén, když ještě neměl papíry. Procházel se svým blonďatým americkým přítelem známou ulicí Ag. Panteleimon. Nedaleko od nich sedělo 6 asi dvacetiletých mladíků, kteří na něj začali pokřikovat „Mavro, mavro“! (černý). Saleh je ignoroval, ale raději přidal do kroku. Brzy jej však mladíci dohonili a napadli. V té chvíli se dal jeho přítel do běhu a zmizel kdovíkam. Pět mladíků potom Saleha brutálně zbilo, šestý celý incident s úsměvem pozoroval. „V tu chvíli jsem si připadal jako kopací míč“. Útok viděli i lidé z blízké kavárny, kteří však, místo, aby zavolali pomoc, pokračovali v popíjení odpolední kávy.

Útočníci pak pomalu odkráčeli. Saleh se obtížně zvedl a zavolal na policii. Policie se zeptala, zda má papíry. Když odpověděl, že ne, okamžitě zavěsili. Poté zavolal na záchranku, řekl, že byl napaden, krvácí a zřejmě má zlomenou ruku a oni se zeptali, odkud pochází. Když odpověděl, že ze Somálska, hlas v telefonu odvětil, že nemohou přijet, jelikož jsou daleko. Zavolal tedy kamarádce právničce, která pro něj přijela a odvezla ho do nemocnice, kde za ošetření zaplatil 100 euro.

Tato zkušenost jej vyděsila, myslel totiž, že po odchodu ze Somálska se již nebude muset bát chodit po ulici, a bude moci začít nový život v lidská práva respektující Evropě. Zjistil však, že podobné útoky jsou zde běžné, tolerované a mají migrantům ukázat, že je tu nikdo nechce a je pro ně lepší se vrátit odkud přišli. Tuto volbu však většinou nemají, nemohou se vrátit ani do své země, tam jim hrozí přinejmenším podobné útoky, často bohužel dokonce smrt. Jsou tedy v pasti a odsouzeni žít v každodenní nejistotě a strachu z dalšího útoku. Tato obava se Salehovi bohužel vyplnila.

Po druhé byl napaden před pěti měsíci, když se vracel z kurzu řečtiny domů. Potkal skupinku 7 asi 19letých mladíků, kteří na něj z dálky ukázali. A Salehovi došlo, že se asi něco stane. Začal utíkat, ale oni mu nadběhli a obklíčili ho. Začali na něj křičet „Vypadni z naší země!“, snažil se jim nedívat do očí, aby je nenaštval ještě více. Nejdříve ho udeřili do obličeje a on začal krvácet, jeden z nich pak vyndal nůž a obrácenou stranou ho začal bít po celém těle. Poté ho střídavě několik minut bili, když se mu podařilo mezerou mezi dvěma útočníky utéci. Plný strachu běžel jako šílený přes město asi půl hodiny, až nakonec doběhl domů. Po svlečení zkrvaveného oblečení a umytí ran už se na policii ani neobracel, předchozí zkušenost ho poučila, že je to k ničemu. Řecká vláda však zřídila pro stoupající počet obětí rasistických útoků speciální telefonní linku, na kterou se mohou obracet. Dva dny po útoku se ho tedy, na nátlak přátel, rozhodl ohlásit tam.

Zavolal na zpoplatněnou linku s tím, že chce oznámit útok. Hlas v telefonu se ho zeptal na jeho jméno, telefonní číslo a adresu. Pak se zeptali, v čem byli oblečeni a zda útočníky zná a jestli zná jejich jména. Odpověděl, že samozřejmě ne a hlas mu oznámil, že pokud budou něco potřebovat, tak se mu ozvou. Saleh ale odpověděl, že on něco potřebuje, že potřebuje pomoc, ale hlas mu odpověděl, že mají jeho údaje, a když budou potřebovat, budou ho kontaktovat. Pak zavěsili.

Výsledkem tedy je, že ulicemi Athén chodí velmi obezřetně, někdy ho k smrti vyděsí i vlastní stín a žije s vědomím, že pokud se mu něco přihodí, není nikdo, kdo by útočníky potrestal nebo je vůbec potrestat chtěl. Je přeci migrant a jako takový není v Řecku mnohými považován za plnohodnotnou lidskou bytost.

Přes tyto strašné zkušenosti se Saleh rozhodl v Řecku zůstat a snažit se o změnu situace. Nyní pracuje jako překladatel pro několik neziskových organizací a také dobrovolničí v organizacích, které se snaží situaci migrantů v Řecku změnit.

UPDATE 19. července

Podívejte se na VIDEO, které natočili účastníci řeckého workshopu a sledujte webové stránky kampaně http://www.whenyoudontexist.eu/

Tenhle svět nezná hranic, to jenom lidi je vytvořili na zemi i sami v sobě - příběh íránského uprchlíka

Sedíme ve skupince a posloucháme vyprávění Kushy, jednoho z nás – aktivistů na Lesbosu. Jeho životní příběh je nicméně na hony vzdálený tomu našemu. Před pár měsíci dostal azyl v Řecku, po dlouhých sedmi letech od momentu, kdy se z hodiny na hodinu rozhodl opustit svoji rodinu a zemi - Írán. Teď nám vypráví svůj příběh – o dlouhé cestě do Evropy, obavách o osud svých nejbližších, podmínkách v detenčních centrech i napadání migrantů v Řecku. I na žhavém slunci nás z jeho vyprávění mrazí.

Důvodů pro své rozhodnutí měl tenkrát 22letý Kusha víc – vždy byl kritický k režimu, který v zemi vládne a později se rozhodl přestoupit z islámu ke křesťanství, což je v Íránu považováno za jeden z nejzávažnějších trestných činů. O obojím navíc otevřeně mluvil, takže kdyby zůstal, byla by jen otázka času, než by byl perzekvován.

Jeho cesta připomíná spíš dobrodružný film. Jeho původní myšlenka usadit se v Arménii, kde to zná díky starým rodinným vazbám nejlépe, skončila v tureckém vězení, kde strávil 8 měsíců za pokus o překročení hranice s falešným pasem. Úspěšný přechod řeky Evros na turecko-řecké hranici za pomoci převaděčů je pak jen začátek mnohaletých peripetií s úřady a neexistujícím azylovým systémem, nikoli šťastný konec příběhu.

Nyní už díky pomoci známých právníků patří mezi pár šťastných, jimž byl po letech čekání azyl udělen a začíná budovat nový život. Spolupracuje s mnoha organizacemi, monitoruje podmínky v detenčních centrech, ale práci si v krizi zmítané zemi – zvlášť jako cizinec - ještě nenašel. „Nežádám o mnoho, přeji si jen být v bezpečí a respektován, jako každý člověk“. Na otázku, zda by něco změnil, zda by se po svých zkušenostech vydal na cestu znovu, odpovídá, že kdyby věděl, co ho čeká, změnil by jednu věc – nemluvil by tak otevřeně o své víře a kritice politického systému v zemi.

Po těchto zdánlivě banálních slovech mě znovu zamrazí – vždyť „západní“ státy na jednu stranu podporují opozici v nesvobodných zemích a na druhou stranu pak odmítají pomoc těm, kteří měli tu odvahu promluvit. Bez vidiny této skutečné podpory ale těchto statečných bude ubývat a opravdová změna zvenku nikdy nepřijde.

• --

Stojíme na pláži, pozorujeme klidné moře a před sebou vidíme turecké břehy, vzdálené jen 16 kilometrů. Pro někoho turistická idylka, pro jiného nebezpečná cesta za vidinou lepšího života. Řecký Lesbos, stejně jako italská Lampedusa, představují pro tisíce migrantů a uprchlíků vysněnou bránu do Evropy. Většina z nich netuší, jak strastiplná cesta je čeká, a že za branami vysněného ráje rozhodně nejsou vítáni. Pokud cestu ve zdraví přežijí a nejsou ještě na lodi vráceni zpět, často je čeká zadržení a dlouhé čekání na rozhodnutí o udělení azylu nebo ulice a riziko rasistických útoků sympatizantů extrémní pravice v krizí zmítaném Řecku.

Letos jsme přijeli na setkání aktivistů Amnesty usilujících o dodržování práv migrantů a uprchlíků z Česka ve třech – Adam, Kristýna a Šárka. Kampaň S. O. S. Evropo se letos přesunula z jihu Itálie k řecko-turecké hranici, přes kterou se snaží dostat velký počet lidí prchajících především před ozbrojenými konflikty ve svých zemích (Sýrie, Afghánistán, Irák a další). S dalšími 60 lidmi z 20 zemí jsme se zde sešli, abychom se na místě seznámili se současnou situací a naplánovali akce upozorňující na její závažnost, které zorganizujeme nejen zde, ale i po návratu v našich zemích.

Na zoufalost situace v Řecku poukazují i nejnovější čísla – země stále zůstává jednou z hlavních vstupních bran do Evropy. Dříve touto cestou proudilo dokonce okolo 80% z celkového počtu uprchlíků a migrantů. To je v systému, který určuje první zemi EU, do níž žadatel o azyl vstoupil, za zodpovědnou za vyřízení azylové žádosti, pro Řecko obrovská zátěž. Země si nedokáže s takovým přílivem cizinců poradit – většinu žadatelů (okolo 99%) proto odmítá. Někde dokonce úplně chybí jakékoli přijímací centra, kam se mohou příchozí obrátit. Často proto končí ve vazbě, přestože nespáchali žádný zločin, nebo na ulici, kde jsou odkázání na dobrou vůli místních.

Dlouhodobá frustrace ze špatné ekonomické situace navíc vede k nárůstu popularity krajně pravicové strany Zlatý úsvit a rasistických útoků proti lidem vypadajícím jako cizinci. Mezi migranty se tak neoficiálně šíří mapa zapovězených míst v Athénách, kde budou s velkou pravděpodobností napadeni, někdy dokonce i speciálně cvičenými psy.