4. dubna 2002 uzavřela angolská vláda mírovou smlouvu s Národní unií za úplnou nezávislost Angoly (UNITA) a ukončila tím po 27 letech občanskou válku. Smlouva stanovila kromě podmínek pro ekonomický růst a stabilitu země také opatření pro poválečnou obnovu sociálního zázemí. V tomto bodě však dosud nepodnikla dostatečné kroky k zabezpečení občanů, kteří přišli o své domovy a získali status neoficiálních osadníků na území okolo Luandy.Během pěti let po ukončení konfliktu se zvýšily požadavky na využití pozemků okolo hlavního města. Tisíce rodin byly v letech 2004 – 2006 násilně vystěhovány ze svých provizorních domovů kvůli vytvoření prostoru pro ekonomicky výhodnější záměry. Pozemky byly těmto lidem odebrány bez předchozího upozornění, jakékoliv ochrany nebo řádného soudního rozhodnutí, jak to požaduje Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech (ICESCR), jehož je Angola signatářem. Jejich domovy byly zbourány podle plánu nové bytové výstavby. Mnoho případů vystěhování navíc doprovázelo nadměrné násilí.Následně se obyvatelé těchto městských čtvrtí vrátili do rozvalin svých domovů, protože jim nebylo poskytnuto žádné náhradní ubytování. V sutinách si postavili nové přístřešky. Žijí bez přístupu k pitné vodě, kanalizaci a sociálnímu zařízení, vystaveni vlivu počasí. Nikdo z nich neobdržel za své ztráty odškodnění.Podle vyjádření někdejšího Výboru OSN pro lidská práva jsou tito násilně vystěhovaní oběťmi hrubého porušení lidských práv, především práva na dostačující bydlení. AI žádá angolskou vládu, aby neopomíjela povinnost chránit lidská práva svých občanů a zajistila všem vystěhovaným odpovídající ubytování a odškodnění ztrát.