V únoru 2002 zemřelo nejméně 57 Indů ve vlaku, který byl zapálen rozvášněným davem a následně vykolejil v gudžarátském městě Godhra. Útok, z něhož byli obviněni místní muslimové, se stal impulsem k propuknutí násilí, které si vyžádalo přes 2 tisíce mrtvých převážně z řad muslimského obyvatelstva. Prezident Světové hinduistické rady (VHP) Ašók Šinghala tehdy označil tento brutální útok za „úspěšný pokus o zvýšení sebeuvědomění Indů, který bude opakován ve všech zemích“. Podobně se veřejným násilnostem stavěla také indická státní správa a veřejnost, podněcovaná k tomu radikály. Mnoho desítek tisíc muslimů bylo násilně vystěhováno do tzv. dočasných kolonií. Podle zprávy místních obránců lidských práv bylo mezi vyznavači islámu cíleně živeno klima odcizení a strachu.Muslimové, kteří se stali uprchlíky ve své vlastní zemi Podle odhadů bylo násilně přestěhováno 250 tisíc muslimů. Část z nich odešla do jiných indických států, většina však do dočasných kolonií v Gudžarátu. Pro mnoho z nich se tyto kolonie staly domovem, protože jsou příliš vystrašení. Často je jim vyhrožováno kvůli zabránění jejich svědectví v případech násilí v Gudžarátu. Další překážkou je pro ně nedostatek finančních prostředků. Přestože vláda přislíbila náhradu všech škod, uskutečnila se zatím pouze nárazová kompenzace. Indická státní komise pro menšiny (NCM) navštívila kolonie poprvé po pěti letech a popřela tvrzení vlády, že tito přestěhovaní byli již adekvátně odškodněni. Ve zprávě, kterou NCM vládě předložila, uvádí, že obrovský počet muslimských rodin žije v gudžarátských koloniích za naprosto nelidských podmínek. Nemají dostatek základního vybavení pro důstojný život, včetně přístupu k pitné vodě, hygienickým zařízením, elektřině, zdravotnickým službám a ke vzdělání. Dostali jenom poukazy na základní potraviny. Většina z nich je frustrována svou neschopností postarat se o sebe tak, jak byli před přestěhováním zvyklí. Důsledkem cílených ekonomických bojkotů nepřímo nařízených Indickou lidovou stranou (BJP), která byla tehdy u moci: obyvatelům Gudžarátu bylo zakázáno zaměstnávat nebo nechat se zaměstnat muslimy, nakupovat něco o nich nebo jim něco prodávat - s cílem vyřadit je z ekonomiky státu. Vláda tedy podle zprávy NCM selhala v zajištění podmínek pro jejich návrat domů, navíc mnoho z nich žije v atmosféře nepřátelství ze strany státní byrokracie, včetně policie, aniž by byly formálně uznáni za poškozené následkem násilností.Vyšetřování a trestní stíháníV srpnu 2004 přiměl Nejvyšší soud vládu Gudžarátu, aby znovu otevřela 1 594 kriminálních případů spojených s násilnostmi v roce 2002. Důvodem byl nesouhlas veřejnosti a obránců lidských práv s tím, že většina případů byla předčasně uzavřena pro nedostatek důkazů a tedy zjevně špatně prošetřena. Navíc byly na policii podány stížnosti kvůli vyšetřovacím postupům. Policisté odmítli zahrnout do záznamů výpovědi, které neobsahovala předchozí dokumentace o případu a které detailněji popisovaly pachatele. Při novém vyšetřování nebyl také spuštěn program ochrany svědků, což mnoha z nich brání vypovídat.Nejvyšší soud tedy ustanovil komisi pro opětovné vyšetření případů, která mu bude čtvrtletně odevzdávat zprávu, a nařídil zveřejňovat postupy a závěry vyšetřování na webové stránce. Ta podle zdrojů AI ale nevznikla.Obránci lidských práv také poukazují na odlišnosti v zacházení s obžalovanými. Skupina muslimů, kteří jsou obvinění ze zapálení vlaku v Godhře, se nachází už čtyři roky v předběžné vyšetřovací vazbě, navzdory snahám lidskoprávních organizací o jejich propuštění na kauci. Tito muslimové byli obžalováni na základě zákona pro prevenci terorismu (POTA), který je však již dva roky zrušen kvůli obavám z jeho zneužití proti politickým odpůrcům a menšinám. Tento zákon byl navíc znám svou předpojatostí vůči muslimům. V současnosti se projednává stažení těchto žalob.Gudžarátská vláda se kvůli značnému zpoždění ve vyšetřování snaží případy urychlit, což vede k unáhleným závěrům. Ve společnosti kvůli tomu vzniká napětí, které je následováno represemi a dalším sociálním a ekonomickým bojkotem muslimů.Sexuální násilí v GudžarátuProblémem, který doprovází nepřátelství k muslimům, je rozsáhlé násilí páchané na muslimských ženách a dívkách. Jsou cílem únosů a terčem útoků, které podle mezinárodního práva svou podstatou náleží ke zločinům proti lidskosti. V mnoha případech přihlížela sexuálním útokům policie nebo se na nich dokonce podílela. To ukazuje, že jednotlivé části systému trestního soudnictví, včetně policie, zanedbávají svou povinnost objektivně zaznamenat a trestně stíhat pachatele těchto činů. Současná indická legislativa neobsahuje dostatek opatření pro potírání znásilnění, mnoho ze zločinů na ženách, spáchaných během gudžarátských násilností, do právního systému ani nespadá, a tak nebyly policií registrovány. Farah Naqui, aktivistka za lidská práva, poznamenala: „Konečný součet je takový, že za pět let od veřejných násilností v Gudžarátu nepadl jediný rozsudek v případu sexuálního násilí.“ Přitom Výbor pro odstranění všech forem diskriminace žen (CEDAW) uvádí, že obětí sexuálního násilí se stalo během roku 2002 přinejmenším 300 až 400 žen.Změny, které musí nastatNová vláda Koalice levicových stran (UPA) v roce 2004 navrhla vytvoření zákona o zacházení s oběťmi veřejného násilí a podpoře každého státu přijmout zákon o zárukách a jistotách pro minoritní skupiny. AI i jiné lidskoprávní organizace věří, že tento zákon odstraní nedostatky v právním systému a pomůže také zajistit spravedlnost pro oběti veřejného násilí v Gudžarátu. Současná verze návrhu zákona však nerozšířila dostatečně definici násilí na ženách a svým obsahem neodpovídá mezinárodním zákonům. Návrh také neřeší situace, kdy je sama vláda obviněna z účasti na zločinech. Nedostatečně zasahuje i otázku obecné odpovědnosti nižších orgánů státní správy. AI už od roku 1997 apeluje na indickou vládu, aby přehodnotila opaření, která chrání úředníky před trestním stíháním.AI žádá vládu Indie, aby byla zajištěna spravedlnost pro oběti násilí v Gudžarátu a jejich rodiny. Podle článku 20 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, který Indie ratifikovala v roce 1979, „jakákoli národní, rasová nebo náboženská nenávist, jež představuje podněcování k diskriminaci, nepřátelství nebo násilí, musí být zakázána zákonem“ a tedy podle něj i potrestána.