Výstavu podpořila ministryně Petra Buzková, jejíž tvář je zachycena na jednom z děl. „Násilí na ženách považuji za významný celospolečenský problém, a proto jsem ráda přijala nabídku AI podpořit tuto zajímavou a neotřelou kampaň,“ uvedla Petra Buzková. Partnerem výstavy je Dopravní podnik hl. m. Prahy, díky němuž výstava proběhne v prostorách, kterými od rána až do noci proudí mnoho cestujících. „Prostory, kterými denně prochází tisíce lidí, jsou jedinečnou příležitostí k oslovení významné části veřejnosti. Věříme, že lidé nebudou pouze prohlížet vystavená díla, ale zamyslí se také nad skrytým problémem násilí na ženách. Může se totiž týkat i nás nebo někoho v našem okolí,“ říká Zdeněk Rudolský, ředitel AI ČR. Snaha informovat veřejnost prostřednictvím veřejné instalace osobitých výtvarných děl funguje, což ukazují i zahraniční zkušenosti. Výstava by neměla oslovit jen ženy, ale také muže; případné oběti, pachatele i svědky násilí, kteří třeba za zdmi bytu slýchají nářek, ale neví, zda mají pomoci. S podobnou zkušeností souvisí dílo slovenské výtvarnice Tamary Moyzes, která na videosnímku zachytila svůj vlastní zážitek: „Den před mou svatbou jsem seděla u počítače a zapisovala jména pozvaných přátel. Najednou mě vyrušil šílený křik, který se ozýval od sousedů. Od začátku jsem se cítila rozzlobená, že si někdo dovolil přerušit mé osobní štěstí. Po pár sekundách jsem pochopila, že to není hra. Žena za stěnou mého bytu prožívala skutečné utrpení – její vlastní partner ji bil a znásilňoval.“ O mýtech a stereotypech, které se týkají násilí na ženách, se v posledních letech podařilo alespoň částečně hovořit a přijímají se zákony k ochraně žen. Přesto se násilí nedaří zastavit. Nesužuje přitom zdaleka jen ženy v tzv. „třetím světě“. Například výzkum, který před několika měsíci provedla AI ve Velké Británii ukázal, že třetina Britů se domnívá, že za znásilnění je zodpovědná také žena. Jakoby neviděli, že tento násilný zločin kromě fyzických zranění obvykle zanechává také trvalá psychická traumata. „Chceme na problém násilí na ženách upozornit neobvyklým, přesto velmi viditelným způsobem. Psychické vydírání nebo fyzické útoky a diskriminace sužuje řadu žen a dívek v mnoha zemích světa včetně České republiky a je nepochopitelné, že je stále zahaleno mlčením, nezájmem a nedostatkem pomoci. Snažíme se to alespoň částečně změnit.“ upozorňuje Filip Karel, kampaňový koordinátor AI ČR. Akce AI chce mimojiné podpořit práci řady nevládních organizací, které v České republice pomáhají obětem domácího násilí. „Existence a práce nevládních organizací je jedním ze základních prvků v ochraně žen. Těmi dalšími je informovanost, pochopení a také kvalitní a dostatečné zákony a především jejich aplikace v praxi,“ dodává Filip Karel. AI však pracuje v řadě zemí, kde nevládní organizace vůbec nesmějí fungovat, případně čelí ústrkům ze strany úřadů. Právě tady je činnost AI důležitá. Násilí na ženách je celosvětový skandál Amnesty International upozorňuje, že násilí na ženách je celosvětový skandál. Od narození do smrti, během válek, ale i v míru čelí ženy diskriminaci a násilí ze strany státu, společnosti nebo rodiny. Nevyhýbá se snad žádné části světa, bez ohledu na bohatství, náboženství nebo kulturu země; nesouvisí s politickým ani ekonomickým systémem. Je to problém, o kterém se přes jeho závažnost dlouho mlčelo. Navíc je provázen řadou mýtů a tabu. Samotné oběti se často stydí vyhledat pomoc a dávají si vinu. Společnost jim nepomůže, vždyť je to „soukromá záležitost.“ V posledních letech je navíc diskriminace žen stále více hlasitěji obhajována ve jménu tradice, náboženství a kultury. AI se rozhodla věnovat dvěma zásadním tématům – domácímu násilí a situaci žen v zónách ozbrojených konfliktů. Je pravda, že pro mnohé ženy je bitevním polem jejich vlastní domov. Situace se ale extrémně zhoršuje v časech ozbrojených konfliktů. Dlouhá řada zemí jako třeba Afghánistán nebo Irák mají navíc diskriminaci žen obsaženou v zákonech. AI tak zaznamenala případy, kdy byla žena, která v Afghánistánu oznámila domácí násilí, obviněna ze zločinů „proti mravnosti“. Stejně tak ženy, které v této zemi utíkají kvůli násilí z domova, končí v policejních celách. Nesmíme se tak divit, že řada z nich sahá k sebevraždě, a to i tak drastickým způsobem, jako je upálení. „Ženy nechtějí zemřít, ale demonstrují tak své zoufalství a beznaděj,“ říkají pracovníci místních organizací. Netolerujme násilí Tolerance násilí na ženách je vidět také v nechuti úřadů mnoha zemí stíhat násilí na ženách a dokonce taky vraždy. V řadě zemí přetrvávají tzv. „vraždy ze cti“, kdy příbuzní ženu zavraždí proto, že na rodinu uvalila „hanbu“. V praxi to znamená, že např. odmítá vdát se za muže, kterého jí vybrala rodina. V září 2002 byl 22 letý muž v Jordánsku odsouzen k pouhým 12 měsícům vězení za vraždu své sestry. Uškrtil ji telefonní šňůrou, když se dozvěděl, že v době své svatby byla těhotná. Soud zdůvodnil nízký trest tím, že žena „pošpinila čest a pověst rodiny“. Problémem souvisejícím s diskriminací žen je také tzv. ženská obřízka. Zhruba 135 milionů dívek a žen na světě podstoupilo obřízku a 2 milionům dívek za rok obřízka hrozí – to je zhruba 6 000 žen a dívek za den. V mnohých z těchto zemích neexistují dostatečná centra, která by ženám mohla pomoci.