Naopak těmto ženám někdy hrozí obvinění ze zločinu „proti mravnosti“, pokud se na policii obrátí. „Společenský řád, zavedený ve jménu tradice a náboženství, je využíván s cílem ospravedlnit popírání základních lidských práv žen. Pokud ženy tato přísná pravidla poruší, hrozí jim vězení nebo dokonce zabití. Některé úřady zacházejí s ženami, které třeba z důvodu domácího násilí opustí svou rodinu, jako s kriminálnicemi a neváhají je uvěznit, upozorňuje Amnesty International.

Sebevraždy v důsledku domácího násilí

AI ve své zprávě poukazuje na vzestup zdokumentovaných nucených sňatků, některé ženy z tohoto důvodu páchají sebevraždu. Děsivé je, že ženy v zoufalství volí jako způsob řešení svých problémů upálení. Jenom v období od 22. září 2003 do 19. dubna 2004 úřad v Herátu zdokumentoval 380 těchto případů, od září do prosince 2004 pak 80 případů upálených žen. Nelze navíc s jistotou říci, zda se všechny tyto ženy upálily samy, či zda se staly obětí zločinu.

Podle pracovníků Afghánské nezávislé komise pro lidská práva (AIHRC), kteří v Herátu pracovali, tento bolestivý způsob odchodu ze světa volí proto, aby ukázaly své zoufalství a rozsah utrpení. Na základě rozhovorů s ženami, které přežily, věří, že sebevražedkyně ve skutečnost nechtějí zemřít, ale nemají jiný způsob, jak demonstrovat svou bezmoc.Většina z nich byla buď týrána v rodině nebo nesouhlasila se sňatkem, který jí domluvila rodina. Mnohé z nich také v průběhu pobytu v nemocnici změnily svou výpověď: poté, co se setkaly se svými příbuznými, začaly tvrdit, že se jim stala nehoda. Smutné je, že mužská část společnosti včetně státních představitelů případy upálení žen odůvodňuje např. vysokými materiálními požadavky žen vůči manželům, vlivu televizního vysílání nebo třeba odložení svatby na poslední chvíli. O naléhavé situaci v Herátu svědčí výpověď Dr. Nesara Ahmeda Ferehmada: “V Kábulu možná ženy nemají tolik problémů, protože mají větší práva – společnost je přijímá, mohou pracovat a studovat. V Kandaháru ženy nemají žádná práva a smířily se s tím, že se nedostanou mimo zdi domova ani do práce. Ale v Herátu ženy usilují o rovnoprávnost, chtějí vycházet z domu, pracovat, a studovat, mužové v jejich rodině s tím však mnohdy nesouhlasí. A to je problém“.

Nedobrovolné a domluvené sňatky

Po letech devastující války zůstalo mnoho rodin bez prostředků a v dluzích. Aby zmírnily chudobu, jsou dívky prodávány za účelem sňatku. Třeba Azra byla provdána, když jí bylo devět let. Její matka Halima pracovníkům Amnesty International řekla: “Její otec ji provdal velmi mladou, ale neměli jsme na výběr. Jsme velmi chudí”. Ženy a dívky v podstatě slouží jako zboží ve společnosti ovládané muži, namísto toho, aby měly rovná práva a důstojnost. Od dětství jsou podřízeny mužské autoritě, jejich svoboda pohybu je omezená, stejně jako možnost zvolit si manžela a získat ekonomickou a společenskou nezávislost.

Další z žen, se kterými Amnesty International hovořila, Nooria, požádala, aby její příběh byl zveřejněn pod změněným jménem. Dnes je jí dvacet let a žije v západní části země. V 16 letech jí oznámili, že se bude vdávat. Manžel ji poprvé udeřil již o svatební noci. A bití pokračovalo i v dalších dnech, stejně jako nadávky nebo zákazy opustit dům. Po osmi měsících zjistila, že je těhotná. Po návratu od lékaře ji manžel zbil, protože bez povolení opustila dům. V důsledku násilností Nooria potratila. Když se to dozvěděl její otec, řekl jí jen, ať v žádném případě neuvažuje o tom, že by manžela opustila. Rozvod by uvalil hanbu na celou rodinu.

Nooria tedy zůstala se svým manželem, bití ale neskončilo. Znovu otěhotněla a podařilo se jí dítě donosit. Narodila se holčička, ale to manžela velmi rozezlilo. V následujících měsících se jeho násilnosti ještě dále stupňovaly. Když byly holčičce tři měsíce, nemohla Nooria násilí dál snášet a manžela opustila. Rodiče jí po delším přemlouvání dovolili zůstat. Po roce ji manžel navštívil a žádal o návrat. Cítila, že nemá podporu u svých blízkých. Chtěla se rozvést, ale byla si vědoma toho, že by tak stigmatizovala své mladší sestry. Tento měsíc se AI dozvěděla, že Nooria je zpět u svého manžela. Její rozhodnutí bylo dáno tradičním přístupem a předsudky, dle kterých žena nesmí opustit svého manžela – bez ohledu na její vlastní utrpení.

Kolaps státních institucí

Po tři desítky let Afghánistán sužuje kolaps zákonů a institucí. Konflikt možná formálně skončil, ale násilnosti a protivládní útoky pokračují a země stále zůstává velmi neklidná. Nestabilita přináší také nerovnost a diskriminaci. Ani po pádu Tálibanu se tak život žen příliš nezlepšil. Diskriminační praktiky, které byly zavedeny již dříve, nezmizely a stále omezují základní svobody. V některých ohledech možná ještě silněji než dříve.

Před několika týdny byla v provincii Badakshan „odsouzena“ k trestu smrti ukamenováním 29letá Amina. Rozsudek vynesla místní náboženská rada ulema za to, že se dopustila nevěry. Podle informací byla Amina nejdříve kamenována vesničany, poté ji členové její rodiny odvedli a vraždu dokončili. Místní úřady zahájily vyšetřování tohoto případu a 15 osob bylo zatčeno, ale proti nikomu z nich nebylo vzneseno řádné obvinění. AI vítá vyšetřování, ale stále je znepokojena dosavadní neschopností vlády tyto případy skutečně vyřešit. Tento zločin ukazuje, jak rodiny, komunitní vůdci i úřady mohou v návaznosti na sebe porušovat nejzákladnější práva žen, včetně práva na život a práva nebýt vystaven mučení.

„Nyní máme naléhavější problémy - státní zaměstnanec má příliš starostí, než aby se mohl zabývat ženskými právy. Je to otázka priorit“, řekl zástupcům Amnesty International Guvernér Kandaháru loni na podzim.

Amnesty International důrazně upozornila afghánské úřady, že právě ony nesou zodpovědnost za bezpečnost svých občanů, ženy nevyjímaje. Zásadním krokem pro bezpečnější život žen bude reforma justice – je třeba pozměnit nebo zcela zrušit některé stávající zákony jako třeba Trestní zákoník. Podle mezinárodního práva musí vláda ženám zajistit rovnoprávnost a právo na život svobodu a bezpečí, stejně jako ochranu před diskriminací, mučením a krutým a nelidským zacházením.

Ženy v Afghánistánu dnes sužuje:

· Sexuální násilí,
· Vynucené sňatky a sňatky v mladém věku,
· Porušování práva na duševní a fyzickou nedotknutelnost,
· Odpírání svobody pohybu,
· Neustálá hrozba špatného zacházení a týrání.

Ženy nechtějí mlčet

Snahy o dodržování ženských práv ale začínají pozvolna získávat podporu veřejnosti. Objevují se sítě ženských aktivistek, které se odvažují upozorňovat na přetrvávající diskriminaci. Působí ve městech i ve venkovských oblastech. Především ve městech se první ženy nebojí ohlásit násilí především k místnímu Afghánskému nezávislému úřadu pro lidská práva.

Oproti uplynulým desetiletím začínají být ženy ve stále větší míře zapojeny do politiky. Ústava z roku 2004 stanoví minimální zastoupení žen v obou komorách parlamentu. V říjnu kandidovala první ženská kandidátka na prezidentku země, letos v lednu byla první žena jmenována guvernérkou provincie. Oběti domácího násilí i v odlehlých částech země se začaly hlásit o svá práva a přispívají k tomu, aby se ochrana žen stala záležitostí celé země.

Nová ústava z roku 2004 stanoví „žena a muž jsou rovnoprávní“. Je to důležitý krok, ale je také třeba usilovat o to, aby svou rovnoprávnost ženy opravdu pocítily.