Kdo jsou zajatci „války proti teroru“

Jedná se o zajatce, kteří byli utajeně a bez soudního procesu převezeni za účelem výslechu do jiné země. Většina z nich byla unesena a svévolně zbavena svobody. Někteří byli převezeni z amerických detencí do zemí, kde jim hrozilo mučení nebo špatné zacházení. Jiní byli převezeni do věznic v Afghánistánu, na Guantánamu nebo jinde. S cílem získat od nich informace mimo dohled zákona, i za cenu použití nelegálních a nelidských metod. O hodnověrnosti informací získaných pod takovým nátlakem však můžeme pochybovat.

Všichni zajatci se nacházeli mimo dosah práva, nikdo jim nesdělil důvod jejich zadržení ani to, co je v následujících měsících a letech čeká. Nevěděli, zda a kdy budou propuštěni nebo alespoň předvedeni před spravedlnost. Nevěděli, čeho se měli dopustit. Všichni, s nimiž Amnesty International setkala, mluví o mučení nebo špatném zacházen. Všichni se stali zajatci „války proti teroru“, oběťmi amerického programu utajovaného věznění.

Zajatci jsou drženi bez řádného obvinění a soudu. Někteří z nich se při svém zadržení pouze ocitli ve špatnou dobu na špatném místě a po letech věznění byli bez vysvětlení propuštěni na svobodu, nebyla jim prokázána žádná vina. Někteří byli do amerického držení prodáni v rámci „honu na teroristy“ v Pákistánu a Afghánistánu. U těch zadržovaných, kteří by skutečně mohli mít na svědomí zločiny, je podkopána možnost, aby byli postaveni před skutečnou spravedlnost.

Jaké je zapojení evropských zemí?

Míra zapojení jednotlivých evropských států se liší. Některé země na programu aktivně participovaly, jiné jej pouze tiše tolerovaly. Zpravodajští agenti některých evropských zemí zatýkali nebo zadržovali podezřelé osoby a předávali je bez jakéhokoli soudního procesu do držení amerických sil. Přímo se tak podíleli na nezákonném zbavování svobody, v jednom případě pomáhali americkým agentům zadržet podezřelého v Itálii, byl poté tajně převezen do Egypta. Evropská letiště byla volně využívána letouny CIA, které měly na palubě spoutané zajatce nebo se vracely poté, co zajatce dopravily do cílových destinací – míst, kde byli v tajnosti drženi bez jakéhokoli kontaktu s okolním světem a podrobováni výslechům. Jejich příbuzní přitom neměli žádné informace o tom, kde se nacházejí.

Podle vyšetřování Parlamentního shromáždění Rady Evropy se v letech 2003-2005 na evropském území nacházely tajné věznice CIA, ve kterých byly drženy oběti nuceného zmizení.
Evropské země nebyly „mozkem“, který organizoval a řídil převozy a věznění, některé z nich nemusí nést přímou zodpovědnost za mnohé z bezpráví, kterému byli zajatci vystaveni. Část viny ale nepochybně nesou. Které země to jsou a kam jejich odpovědnost sahá, není možné stanovit bez řádného šetření.

Ne všechny evropské země byly zapojeny stejnou měrou. Některé prostě přivřely oči nad nezákonnými aktivitami, jiné nezabránily zneužití svého území k převozům zajatců. Zodpovědnost dalších zemí sahá mnohem dále. Utajovaná a složitá povaha programu znemožňuje jednoduše stanovit, která z evropských vlád věděla, k čemu dochází. Veřejně dostupné informace představují více než vážný důvod proto, aby země zahájily vyšetřování.

I přes narůstající množství důkazů evropské vlády nadále popírají své zapojení do utajovaných letů a věznění, odmítají zveřejnit informace s výmluvou na „národní bezpečnost“.

Jaká je role NATO?

Zapojení Evropy do nezákonných aktivit bylo částečně umožněno dohodami, které uzavřelo NATO ve dnech po útocích z 11. září. Ty daly americkým armádním letounům právo přeletu nad územím členů NATO i přístup na jejich letiště. Vyšetřování Parlamentního shromáždění Rady Evropy shledalo, že tyto dohody daly v podstatě agentům CIA volnou působnost na území Evropy, a to pod pláštíkem tajemství a rozšířené spolupráce mezi evropskými a americkými bezpečnostními službami.

4. října Generální tajemník NATO oznámil, že „na žádost Spojených států“ byla odsouhlasena opatření k „k rozšíření možností dostupných v kampani proti terorismu“, která obsahovala:

- zvýšení sdílení informací tajných služeb a jejich spolupráce,
- bianko šek k přeletům amerických a spojeneckých armádních letounů při protiteroristických operacích,
- přístup k přístavům a letištím na území členů NATO v průběhu protiteroristických operací,
- zvýšenou podporu NATO protiteroristickým operacím.

NATO však odmítlo poskytnout Radě Evropy celé znění smlouvy.

Sedm rolí Evropy v programu USA:

1. Agenti některých evropských zemí byli zapojeni přímo do zadržování osob nebo jinak umožnili svévolné zadržování.
2. Na evropské půdě byly zřízeny tajné americké věznice.
3. Letouny CIA, označené jako soukromé lety, využívaly evropská letiště pro nezákonné převozy zajatců a pro doplnění pohonných hmot a zajištění dalších služeb při přepravě zajatců nebo cestou zpět po jejich dopravení.
4. Evropští agenti vyslýchali nebo připravovali otázky pro výslech zajatců, které probíhaly v místech, kde hrozilo reálné nebezpečí mučení nebo špatného zacházení.
5. Evropské státy neposkytly pomoc obětem nezákonných operací, které byly jejich občany nebo rezidenty, a nyní se nacházejí v zahraničí v nezákonném držení.
6. Evropské státy odmítají nezávisle vyšetřit obvinění týkající se převozu a věznění zajatců, brání vyšetřování a ignorují doporučení vydaná evropskými orgány, jako je Rada Evropy.
7. Lidé, kteří se stali obětí nezákonných aktivit, neobdrželi odškodnění za újmu. Evropské země navíc neučinily potřebná opatření k prevenci dalších případů zneužití jejich území k nezákonným aktivitám.

Jak je při „boji proti teroru“ porušováno mezinárodní právo?

Vlády mají povinnost respektovat mezinárodně uznané principy a jsou povinny respektovat principy právního státu i v případech, kdy bojují proti hrozbě terorismu. Rada bezpečnosti zdůraznila, že státy musí zajistit, aby veškerá opatření, která přijmou za účelem boje proti terorismu, byla v souladu s jejich závazky vyplývajícími z mezinárodního práva – zejména humanitárního práva, azylového práva a dalších lidskoprávních standardů.“

Evropské státy dlouho svou účast na programu nezákonných převozů a věznění zajatců popíraly. Dnes, po obsáhlém šetření nevládních organizací, novinářů, právníků, žalobců a také několika málo evropských zemí, Rady Evropy a Evropského parlamentu, vyšla najevo řada fakt. Většina informací však stále zůstává utajená, může za to nezájem států spolupracovat při vyšetřování nebo zahájit vlastní nezávislé a nestranné šetření.

Pokud je někdo vystaven porušování lidských práv na evropském území (včetně amerických armádních základen), nebo na amerických letounech pohybujících se na evropském území, zůstává zodpovědnost evropských zemí za bezpráví, a to pokud nedokáží prokázat, že učinila veškerá dostupnou opatření k prevenci zneužití.

Jak se objevují informace o programu tajného věznění zajatců války proti teroru?

Informace se objevují postupně. Jednotlivé střípky o programu CIA již americké úřady potvrdily, některé z informací přitom zaskočily i jejich evropské spojence.

V září 2006 oznámil president Bush převoz 14 zajatců na Guantánamo z „černých míst“ CIA. Tehdy poprvé americké úřady přiznaly, že CIA spravovala utajované věznice. V dubnu 2007 bylo převezeno 15 „důležitých“ zajatců na Guantánamo, šestnáctý pak letos v březnu. CIA rovněž připustila, že nejméně tři ze zajatců byli podrobeni tzv. waterboardingu – metodě mučení, která simuluje topení. Také další metody výslechu představují mučení podle mezinárodního práva.