^{© Christophe Archambault /AFP/Getty Images}

„Shazovali nás do moře. Museli jsme plavat celé hodiny – když jsme se snažili zachytit lodě, bili nás. V momentě, kdy jsme již byli téměř utonulí, nás vtáhli zpět na palubu a zbili.“

Toto jsou slova patnáctiletého „Abdula“ z Barmy, jednoho z mnoha tisíc uprchlíků, kteří letos utekli na moře před násilným pronásledováním, nebo před zoufalou chudobou.

Abdul osiřel v osmi letech, když mu zemřela matka. Od té doby si zajišťoval živobytí pasením dobytka a umýváním nádobí. Barmu opustil Abdul na lodi na začátku roku 2015. Toužil začít nový život v Malajsii: „Doufal jsem, že bych si mohl vydělat nějaké peníze a začít studovat.“

Místo lepšího života, ve který věřil, byl Abdul – stejně jako mnoho jiných – uvězněn v šílených podmínkách Andamanského moře. Když obchodníci s lidmi, kteří ho nalákali na loď, zjistili, že nemá rodinu, která by vyplatila výkupné, přivedli ho na pokraj smrti. Minimálně patnáctkrát ho hodili do moře ve snaze získat od něj peníze.

Počátkem roku pobýval Abdul v Indonésii v přístřešku pro žadatele o azyl. Svou bolestnou minulost ukryl za zářivým úsměvem. Je šílené si uvědomit, že někdo tak mladý už mohl prožít tolik utrpení.

Šokující pravda je však taková, že Abdul je jedním z těch šťastných, kteří přežili bezprecedentní uprchlickou krizi a obchod s lidmi, rozmáhající se v jihovýchodní Asii od května roku 2015. Stovky a možná i tisíce jiných takové štěstí neměly.

Abdul byl na palubě lodi, která uvízla v indonéské oblasti Aceh v květnu 2015. Jeho loď patřila mezi desítky dalších, které byly uvězněny na moři poté, co Thajsko ohlásilo tažení proti obchodu s lidmi. Posádky lodí rychle zareagovaly a pasažéry na volném moři opustily. Indonésie, Malajsie a Thajsko zpočátku vracely přeplněná plavidla od svých břehů zpět na moře a zabraňovaly tak vylodění tisícovkám zoufalých pasažérů. Navíc místní úřady jen velice pomalu organizovaly pátrací a záchranné akce. Indonésie a Malajsie však pod náporem mezinárodní kritiky povolily vylodění lidí pod podmínkou, že se do roka, tedy do května 2016, vrátí zpět do svých domovů a budou pokračovat do jiných zemí.

V nedávné době vydala Amnesty International pod názvem Nebezpečné cesty (Dangerous Journeys) nový dokument, který pojednává o hrůzách, před nimiž lidé z Barmy prchají; o surovém zacházení ze strany posádek lodí a o aktuálních podmínkách uprchlíků v Indonésii.

Mnoho pasažérů, stejně jako Abdul, jsou muslimští Rohingyové, příslušníci etnické a náboženské menšiny v převážně buddhistické Barmě. Již po desetiletí jsou právě oni cílem pronásledování a násilností. Úřady popírají jejich existenci a nazývají je Bengálci, čímž naznačují, že se jedná o migranty ze sousední Bangladéše.

Po prožití mnohatýdenní až několikaměsíční plavby, během které musí uprchlíci snášet hrubé a násilné zacházení ze strany posádky, se útěk z Barmy pro mnohé stává pouze přechodem mezi dvěma nočními můrami.

Někteří Rohingyové vyprávěli, že viděli posádku zabíjet lidi a házet je přes palubu. Lidé byli biti za to, že se pohnuli, za žebrání o jídlo nebo vodu, za žádost o použití toalety. Děti byly dokonce bity za pláč. Podmínky na lodích byly nehumánní a ponižující. Přeplněné lodě měly nedostatečné hygienické vybavení a naprosto nedostatečné příděly vody a potravin. Jeden Indonésan, který pomáhal během záchranné akce, vypověděl, že zápach z lodi byl tak ohromný, že záchranáři nemohli vstoupit na palubu.

Mnoho lidí bylo krutě bito do té doby, než jejich rodiny zaplatily výkupné. Poté byli přepraveni na jinou loď nebo na pobřeží. Patnáctiletá rohingyjská dívka vypověděla, že posádka vyzvala jejího otce, aby, zatímco jí bili, naslouchal jejímu pláči. Za její přemístění na jiné plavidlo požadovali 7 500 malajských ringitů (asi 1700 USD).

Tento typ otřesného násilí mění něco, co mohlo být zpočátku nazýváno pašeráctvím (kdy zoufalí lidé hledající bezpečí za poplatek dobrovolně vstupují na lodě) v nelegální obchodování, v rámci něhož jsou lidé bezohledně vykořisťováni. Obchodování s lidmi z Barmy a Bangladéše je opakovaně už po mnoho let dokumentováno. Oběti jsou unášeny nebo lákány na lodě a posléze prodány na nucené práce na pobřeží nebo na moři – někdy v souvislosti s thajským rybářským průmyslem. Náš výzkum ukazuje, že mnozí, pokud ne většina Rohingyů, kteří se dostali v květnu 2015 do Acehu, se stali obětmi obchodu s lidmi.

Nyní, pokud nebudou vlády jednat, se rýsuje další pohroma. S koncem období monzunů hrozí, že obchodníci s lidmi a pašeráci nepochybně budou s obchodováním pokračovat. Pokud nebudou vlády jednotlivých zemí spolupracovat v boji proti obchodování tohoto druhu, opět dojde u nejohroženějších a nejzoufalejších lidí v této oblasti k vážnému porušování lidských práv.

Z pohromy z loňského května vzešlo jedno důležité ponaučení: vymáhání práva pouze právními cestami samo o sobě nestačí. Je nutné vést zároveň koordinovaná pátrání a záchranné operace, v kombinaci s bezpečnými a předem stanovenými vyloďovacími postupy.

Abdul se překvapivě i přes dosavadní úskalí svého života v Barmě a přes otřesné zacházení, které prožil na moři, zdá být do budoucna plný nadějí: „Chci se naučit anglicky a jít na školu, abych mohl svým lidem pomáhat jako učitel.“

Budoucnost lidí, jako je Abdul, teď visí na vlásku. Vlády v tomto regionu musí aktivně jednat v zájmu záchrany lidských životů a dodržování lidských práv uprchlíků a žadatelů o azyl. Není možné pouze čekat, dokud se nestane další tragédie.