„Norské úřady nám úmyslně zavolaly v den Kahramanových prvních narozenin,“ vzpomíná devětadvacetiletá muzikantka Sherihan. „Řekli nám: Máme pro vás dárek. Můžete přijet do Norska! O Norsku jsme sice nevěděli vůbec nic, ale přesto jsme měli ohromnou radost.“

Ve světlém bytě uvnitř skromné budovy z 50. let, nacházející se v klidné části hlavního města Osla, žertuje Sherihan se svým manželem. „Já vidím Norsko takhle,“ říká jedenatřicetiletý umělec Hennan. „Na prvním místě jsou děti, potom žena, pak pes a nakonec muž,“ dokončí Hennan svůj postřeh a oba se zasmějí.

Kousky chleba potřísněné krví

Tento šťastný výjev je na hony vzdálený scénám, které nechali za sebou v syrském Aleppu. „Tehdy to bylo opravdu těžké,“ říká Hennan. „Viděl jsem muže, kterého zastřelili ostřelovači při cestě z pekárny.“

„Držel nad hlavou bochník chleba, aby ukázal, že nemá zbraň. Když ho zastřelili, kolem jeho těla byly kousky chleba postříkané krví. Pak přišla nějaká žena a začala ty kousky sbírat, asi měla doma hladové děti.“

„Většina mých skic je smutná,“ pokračuje Hennan, „protože vychází z našich zážitků z války.“

V Sýrii jsme sotva přežívali

„Náš život před válkou v Aleppu byl prostý,“ vypráví Sherihan. „Šli jsme do práce, uvařili si večeři a pak trávili čas s rodinou nebo přáteli. Hrála jsem na flétnu v hudebním institutu. Měla jsem plno snů. Šetřili jsme si na slušné auto a velký dům, kde bychom mohli vychovávat své děti. Znáte to, takové ty věci, které si přejí všichni.“

„Nejradši jsem byl doma a debatoval se svými přáteli o politice nebo si četl,“ vzpomíná Hennan. „Měl jsem asi 700 knížek. Některé z nich byly zakázané, protože se týkaly citlivých náboženských nebo politických témat nebo byly psané v kurdštině“ (pozn. Amnesty International: v Sýrii je zakázáno používání kurdštiny ve školách, na pracovištích a v literatuře).

„Náš byt byl přesně na hranici mezi oblastí ovládanou opozicí a vládní oblastí. Našeho souseda jednoho dne zastřelili jenom proto, že si někdo myslel, že podporuje Assada.“

„Přestěhovali jsme se na venkov,“ navazuje na Hennanovo vyprávění Sherihan. „Byla tam zima a neměli jsme moc co jíst, nebyla tam voda ani elektřina. Byla jsem v té době těhotná. Vůbec jsme nepřemýšleli o budoucnosti, veškerou energii jsme soustředili na to, abychom přežili.“ 24. června 2013 se Sherihan a Hennanovi narodil syn Kahraman.

Těžké časy v Turecku

„Pár měsíců po narození jsme si u Kahramana všimli, že moc dobře nereaguje na naše pohyby,” pokračuje Sherihan. „Lékař mi řekl, že je můj syn nevidomý a bude nevidomý po celý zbytek života. Byla jsem z toho úplně zoufalá.“

„Pak jsem se rozhodla jet do Aleppa a vyslechnout si ještě názor jiného lékaře. Cesta trvala 13 hodin a musela jsem při ní přejít ulici, na které už ostřelovači zastřelili mnoho lidí. Vzala jsem Kahramana do náruče a běžela.“

„V Aleppu mi lékař dal určitou naději, ale také mi řekl, že budu muset jezdit s Kahramanem do Aleppa na pravidelné kontroly. To byla chvíle, kdy jsme se rozhodli odejít do Turecka.“

„V Turecku to ale bylo ještě složitější než v Sýrii. Devět měsíců jsme přebývali v malém bytě spolu se třemi dalšími rodinami. Hennan pracoval celé dny za minimální výdělek. Nebyli jsme schopni zajistit Kahramanovi lékařskou péči, kterou potřeboval. Bylo to nejhorší období v mém životě.“

Poté, co se tato mladá rodina zaregistrovala u Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR), dozvěděli se, že splňují kritéria pro přesídlení.

„Jednoho dne nám bylo řečeno, že norský imigrační úřad má zájem provést s námi pohovor,“ říká Sherihan.

Konečně v bezpečí

O dva měsíce později byli konečně na cestě do bezpečí. „Cestovali jsme nalehko, jen s tím nejcennějším, co jsme měli – počítačem s rodinnými fotkami a fotkami Hennanových děl a mojí flétnou,“ vzpomíná Sherihan.

„Přesně si pamatuji ten okamžik, když 23. září 2014 naše letadlo přistálo na letišti v Oslu. Byla to tak důležitá chvíle – konečně jsme byli v bezpečí!“ „Norsko je úplně jiné než Sýrie,“ říká Hennan. „Je tu ještě chladněji, než jsme čekali. Ale jakmile jsme ve zdejší knihovně našli kurdskou literaturu, věděli jsme, že jsme někde, kde je svoboda skutečností.“

Hennan nám ukazuje fotografie Sherihan, jak hraje na flétnu na jejich svatbě v roce 2010, oblečená do bílých šatů s krajkou. „Stýská se mi po tom, kým jsem byla před válkou,“ říká jeho žena. „Po mém starém životě.“Normální život

V Norsku už si ale pomalu začínají zvykat. Oba mluví plynně norsky. Dvouletý Kahraman se ve školce mezi ostatními dětmi cítí kvůli svému zhoršenému zraku trochu nesvůj. Nicméně pořád se ptá po své nové kamarádce Mině a po bytě se pohybuje rychlostí blesku.

„Naši norští kamarádi se nikdy neptají, proč nechodíme do mešity, ani nijak nekomentují, když si dáme pivo nebo dvě,“ říká Sherihan.

„Prostě nás nijak nesoudí. Jsou ale úplně posedlí nošením cyklistických přileb. Jeden můj kamarád si mě kvůli tomu pořád dobírá, protože já ji nenosím," směje se.

Někteří členové rodiny a přátelé jsou stále v Sýrii. „Moje jediná naděje je, že válka brzy skončí,“ říká Hennan. „Dokud neskončí, budou lidé nuceni utíkat. Světové společenství musí udělat víc pro to, aby válka skončila.“ „Všechny země by měly přijímat uprchlíky, jejichž počet bude mezi jednotlivé země spravedlivě rozdělen,“ dodává Sherihan.

„Kdybych si mohla něco přát, byla by to práce, nezávislost a abych byla se svými blízkými,“ říká Sherihan. „Prostě žít normální život v bezpečí.“

Co je přesídlení a proč je důležité

Přesídlení je přemístění zranitelných uprchlíků ze zemí, kam uprchli, avšak které těmto osobám nemohou nebo nechtějí přiznat jejich základní práva, do bezpečných třetích zemí, kde se jim těchto práv dostane, a kde mohou začít nový život v důstojnosti. Týká se osob ve zvláště těžké situaci a také má pomoci zemím, které čelí obrovskému náporu uprchlíků. Po zkušenostech z druhé světové války se mezinárodní společenství zavázalo sdílet odpovědnost při velkých přesunech obyvatelstva. Možnost být přesídlen dostane jen malý zlomek lidí, kteří by ho potřebovali, a to zejména z těchto důvodů: vážné zdravotní potíže, oběti násilí či mučení, ohrožené dívky a ženy, ohrožené děti a dospívající nebo lidé s odlišnou sexuální orientací, kterým hrozí pronásledování.

Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) upozorňuje na to, že 10% současných syrských uprchlíků by akutně potřebovalo přesídlit. Pět zemí oblasti Blízkého Východu hostí přes 4 miliony syrských uprchlíků. Amnesty vyzývá k přesídlení 400 000 uprchlíků z řad těch, kteří jsou podle UNHCR nejvíce ohroženi, do nejbohatších států světa nejpozději do konce roku 2016. Podle našich odhadů vyvstane koncem roku 2017 potřeba přesídlení u 1,45 milionu lidí po celém světě.