Lehce ovíněná atraktivní žena se vrací z večírku přes park. Pár metrů od ní číhá v křoví neznámý muž, pro kterého bude bezbranná kráska snadnou kořistí… Tak nějak začíná podle většiny lidí typický případ znásilnění. V Česku je každý rok znásilněno přes 7 tisíc žen, ale jen 2% pachatelů soudy potrestají. Lidé přitom mají dojem, že se tyto činy počítají jen v řádu stovek a potrestán je až každý druhý.

Většina respondentů se také domnívá, že násilníkem je nejčastěji neznámý pachatel, který si oběť vybere náhodně - skutečnost je přitom zcela opačná. Průzkum zjišťoval i názor lidí na to, zda je žena za určitých okolností za znásilnění spoluzodpovědná - pokud je například opilá, prochází sama opuštěným místem nebo se vyzývavě obléká.

“Ano” odpovídala zhruba třetina respondentů a až polovina dotázaných mužů.

“Nejsilnější souhlas vyslovují muži ve věku 18-34 let, kteří jsou podle statistik také nejčastějšími pachateli těchto činů,” uvádí Jiří Nepala z agentury Focus, která průzkum provedla.

Výsledky ukazují, že většina obyvatel má o znásilnění zcela zkreslené představy. “9 z 10 případů znásilnění žena, která ho prodělala, vůbec nenahlásí. Do značné míry za to mohou právě předsudky - ženy mají dojem, že pokud je znásilnil jejich známý nebo partner, nebude se případem nikdo zabývat. Často mají také obavu, že se na ně okolí bude dívat jako na spoluviníky, a že si za znásilnění vlastně můžou samy. Raději tak s tímto traumatem žijí bez toho, aby kontaktovaly policii, nebo alespoň odborníky, kteří nabízejí pomoc,” vysvětluje Gabriela Bártová z Amnesty International ČR.

“Tato zpráva, která vyplývá z průzkumu, je pro naši společnost alarmující. Lidé nemají skutečný pojem o problematice násilí na ženách a nevnímají ženu jako oběť násilí, ale jako spoluviníka,” dodává socioložka Hana Stelzerová z České ženské lobby.

I kvůli těmto společenským tabu je znásilnění a jiné formy sexuálního násilí problém obrovsky rozšířený v Česku i celé Evropě - podle Agentury EU pro základní práva s ním alespoň jednou v životě setká až třetina žen. Na to upozorňuje kampaň Stop násilí na ženách, kterou Amnesty International spolu s Českou ženskou lobby a dalšími partnerskými organizacemi spustila letos v červnu.

“Na stránkách www.stop.cz jsme zveřejnili petici, která vyzývá českou vládu k bezodkladnému přijetí Úmluvy Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí. "

Prostřednictvím webových stránek nebo infostánků ji už podpořilo na 7 tisíc lidí. Úmluva žádá členské státy o přijetí konkrétních opatření a vytvoření základního standardu v boji proti násilí na ženách - mimo jiné volá po zakotvení trestnosti jednotlivých druhů násilí v zákonech, zajištění azylových domů nebo telefonních linek pomoci obětem či po tom, aby se země výskyt násilí snažily monitorovat.

"Česko je momentálně mezi posledními čtyřmi státy EU, které se k úmluvě zatím nepřipojily,” dodává Bártová.

Základní informace o výzkumu „Znásilnění v ČR“

• zadávala Amnesty International ČR

• prováděla agentura Focus

• vzorek odpovídá populaci v ČR starší 18 let

• velikost vzorku: 1040 lidí (odpovídá obecnému standardu pro dotazování vzorku populace)

• termín průzkumu: 15. - 24. srpna 2015

Výsledky průzkumu:

98% lidí neodhadlo správně počet znásilnění, ke kterým každý rok v ČR dojde, většina respondentů se přitom mýlila řádově, když hádala desítky či stovky skutků znásilnění ročně. Téměř třetina respondentů (29%) na otázku nedokázala vůbec odpovědět.

Počet odhadovaných skutků znásilnění v Česku je podle různých zdrojů mezi 7500 a 20 000. Jedná se o odhad, protože většina činů není nahlášena na policii. Z těch, kteří otázku zodpověděli, odhadovala více než polovina respondentů, že počet znásilnění je do 500.

Pro ilustraci lze doplnit údaj průzkumu FRA (Agentura EU pro základní práva) z roku 2014, podle něhož má 32% českých žen starších 15 let osobní zkušenost s fyzickým nebo sexuálním násilím.

91% lidí mylně odhadlo podíl znásilnění, která oběti nahlásí na policii. Nahlášeno je podle různých statistik 3-8% skutků, respondenti přitom nejčastěji uváděli 20-50%.

Pouze 16% dotazovaných se svým odhadem přiblížilo podílu pachatelů, kteří jsou za znásilnění následně odsouzeni. V ČR je to zhruba 150 odsouzených ročně, tedy přibližně 2% všech pachatelů znásilnění.

Většina respondentů se mýlila také v posouzení, kdo nejčastěji násilí páchá. Převažuje přesvědčení, že pachatelem bývá osoba, kterou oběť nezná (odpovědělo tak 55% lidí). Ve skutečnosti je neznámá osoba pachatelem jen v cca 20% případů - násilí páchá ve většině případů člověk, kterého oběť zná (partner, bývalý partner, příbuzný, kamarád, kolega…). Častěji se přitom mýlili muži a osoby s nižším vzděláním.

Velmi znepokojivé je zjištění, že výrazná část společnosti považuje ženu za znásilnění za určitých okolností spoluzodpovědnou. Téměř polovina (45%) lidí se domnívá, že žena je za znásilnění zcela nebo částečně zodpovědná, pokud se chovala koketně. Zhruba stejný počet respondentů (43%) jí připisuje spoluzodpovědnost v případě opilosti. Podle mnohých si žena o znásilnění “koleduje” také pokud je vyzývavě oblečená (myslí si to 37% respondentů), pokud neřekla jasné “ne” (37%), pokud sama prochází opuštěným místem (35%), nebo pokud se o ní ví, že měla mnoho partnerů (28%).

O spoluvině oběti jsou přitom častěji přesvědčení muži, respondenti starší 55 let a lidé s nižším vzděláním.