Muž se ohlédl. Jeho bratr, asi padesátiletý muž z Pákistánu, leží bez známek života u železniční trati několik stovek metrů od nádraží v maďarském Bicske. Nevíme, proč zemřel, víme ale, že se tak stalo na cestě za lepším životem v Evropě.

Oba bratři patřili do velké skupiny lidí utíkajících z vlaku zastaveného předchozího dne na nádraží ve městě Bicske. Mnozí další uprchlíci a migranti odmítli vlak opustit z obav z nuceného převozu do některého z maďarských přijímacích center.

Minulý týden jsem na hlavním budapešťském nádraží Keleti a na nádraží v Bicske byla svědkem dosud nevídané krutosti při zacházení s uprchlíky v Maďarsku.

Po několika dnech, kdy bylo uprchlíkům a migrantům bráněno policií v nástupu do vlaků, se 3. září ráno policie na nádraží Keleti nečekaně stáhla.

Stovky lidí spěchaly do vlaku, objímaly se a slavily, objevily se německé vlajky. Mnoho lidí si zoufale přálo odjet z Maďarska poté, co zde na několik dní uvízli v zoufalých podmínkách, které kolem vlakového nádraží panují, a věřilo, že tento vlak je konečně odveze do Německa, odkud se v minulých dnech šířily po celém světě obrazy tamějších obyvatel vítajících uprchlíky. Vagóny se rychle naplnily cestujícími a kolem jedenácté dopolední vlak vyjel na cestu.

Ovšem ve městě Bicske ležícím asi 30 kilometrů od Budapešti, jeho cesta nečekaně skončila.

Palestinský uprchlík přicházející ze Sýrie, který byl jedním z lidí cestujících v tomto vlaku, mi popsal, co se stalo:

„Vlak najednou zastavil. Policie nám oznámila, že musíme vystoupit, jinak že nás přinutí silou. Tak jsme poslechli, otevřeli dveře vlaku a vydali se na nástupiště. Před nádražím byly přistavené autobusy. Policisté na nás křičeli a byl vidět kouř. Rozhodl jsem se raději utéct, poodešel jsem kus stranou a pak rychle pokračoval dál podél kolejí a jenom doufal, že jdu správným směrem do Rakouska. Ale ve skutečnosti jsem šel směrem zpátky do Budapešti! Nakonec jsem to vzdal a zaplatil 30 euro za taxi, které mě odvezlo zpátky na nádraží Keleti.“

Návrat na Keleti nebyl pro tohoto muže ničím příjemným, protože moc dobře věděl, co ho tam čeká. Davy lidí, kteří na nádraží čekají celé dny i týdny. Lidé spící na holé zemi, přikrytí dekami a svým oblečením nebo ve stanech, které tu distribuují dobrovolníci. Omezené možnosti hygieny, které poskytují hlavně okolní podniky rychlého občerstvení. Jen vzácně se objevující informace o tom, co se bude dít, jaké jsou další možnosti a jaká práva mají uprchlíci ve státech EU garantována.

Maďarská vláda si nad situací na Keleti i jinde myje ruce. Argumentuje tím, že uprchlíci stejně nechtějí v Maďarsku zůstat. Já se ale uprchlíkům nedivím, že odtud chtějí pryč. Od okamžiku, kdy překročí hranice, jsou jejich setkání s maďarskými institucemi dost náročná. Uprchlíci mluví o zařízeních umístěných v oblasti hranic jako o „věznicích“ a „Guantánamu“ a vypráví mi o hrubém zacházení ze strany policistů, nedostatku jídla i vody a upírání přístupu k hygienickým zařízením.

Dina (46), přišla do Maďarska 14. srpna spolu se svým synem a jeho ženou, která je v sedmém měsíci těhotenství. Pohraniční policie je zadržovala po dobu 16 hodin, aniž jim poskytla vodu nebo jídlo. Když jsme se setkali na nádraží v Keleti, Dina už měla koupené jízdenky na cestu do Německa. „Chci začít nový život v míru... Chovají se k nám jako ke zvířatům. Hůř než ke zvířatům.“

Poté, co uprchlíci podají na maďarských hranicích žádost o azyl, obdrží dokumenty s instrukcemi, do kterého z přijímacích středisek se mají dostavit. Většina lidí, se kterými jsme mluvili, byla rozhodnuta do střediska nejít. Když jsme se ptali proč, slyšeli jsme dokola ty samé odpovědi: protože střediska jsou zcela přeplněná, lidé mají špatné zkušenosti podobnými středisky na hranicích, protože ve střediscích nejde žít normálním životem. Amnesty International nezískala povolení k návštěvě přijímacího střediska, takže na tamější podmínky můžeme pouze usuzovat z toho, co nám říkají lidé, kteří v některém z těchto středisek pobývali.

Předseda maďarské vlády Viktor Orbán při svém projevu 3. září na půdě Evropského parlamentu řekl: „Debaty o systému [uprchlických] kvót bez kontroly hranic jsou pozváním pro všechny, kteří chtějí přijít. Vytvořit dojem, že budeme schopni přijmout každého, by bylo morálním selháním.“

Maďarsko ale selhává už teď. Narychlo postavený plot podél hranice, nedostatek potřebné pomoci pro lidi na nádražích a ve vlacích, neodpovídající přijímací podmínky a nedávné změny zákonů; to vše má jednu společnou příčinu – touhu udržet lidi přicházející do Evropy co nejdále od Maďarska. Toto není jen morální selhání, ale také situace hrozící značným porušováním lidských práv.

Z kontroverzních aktivit Maďarska je možné jmenovat například sadu zákonů namířených proti migrantům a uprchlíkům, schválenou minulý týden, která zavádí trest odnětí svobody za nelegální překročení hranice i přísné tresty za poškození hraničního plotu.

Otřesná odpověď Maďarska na současnou uprchlickou situaci vede k mnoha obviněním na všech stranách. Nespočet lidí byl vyhnán ze svých domovů válkou a pronásledováním. V okamžiku, kdy se dostanou do Evropy, by tito lidé už neměli být nuceni se vydávat na další nebezpečné nebo dokonce život ohrožující cesty.

Dokud se evropští lídři konečně nedohodnou na zásadních změnách hroutícího se evropského azylového systému, zůstanou uprchlíci v Maďarsku, nechtění a bez pomoci. Se svými, pro tuto chvíli zmařenými, sny, bez přístupu k potřebné pomoci, s vlaky, které nikam nejedou.