Přečtěte si zprávu o problematice v angličtině

Jakkoliv je boj proti skupinám, které jsou zastřešené organizací Islámský stát, náročný a vyžaduje si ze strany irácké vlády i Kurdské regionální vlády vysoké nasazení, nesmí obtížnost tohoto boje znamenat nárok na bianko šek ani ve věci způsobu vedení bojů, ani v zacházení s civilisty.

Podle zpráv Amnesty International se šíitské milice, kterým poskytuje výzbroj irácká vláda, dopouštějí hrubého násilí na sunnitských civilistech a zajatcích. Již v červenci 2014 Amnesty International informovala o nelegálních popravách zajatců iráckými vládními složkami a šíitskými milicemi v Tal Afáru, Mosúlu a Bakubě . Ve věznici v Tal Afáru přímo příslušníci irácké armády zabili zhruba 50 sunitů, z nichž většina byla ve vyšetřovací vazbě. V Mosúlu vládní složky zabili asi 20 sunnitů přímo v sídle protiteroristické agentury.

Šíitské milice v posledních měsících také unášejí a zabíjejí sunnitské civilisty z Bagdádu i jiných částí země. Lidé jsou unášeni ze svých domovů, práce nebo kontrolních stanovišť a později jsou nalezeni mrtví. Informace od svědků a rodin obětí dokládají, že ruce obětí jsou svázané kovovými, plastovými pouty nebo lanem a jsou zastřeleni zezadu. Rodiny obětí bývají často kontaktovány únosci, kteří žádají výkupné. Přestože některé rodiny výkupné zaplatí, oběti únosů se ani poté nevrátí. Další desítky obětí chybí a nejsou o nich žádné dostupné informace od doby, co byly uneseny. Mnoho z nich však bývá zabito. Na základě pořízených fotografií obětí poskytnutých jejich rodinami  se jedná o úmyslné zabíjení a týrání obětí. Šíitské milice disponují různým vojenským materiálem a jsou podporovány ze strany irácké vlády. Z toho důvodu Amnesty International shledává vládu v Iráku zodpovědnou za vážné porušování lidských práv, včetně válečných zločinů, kterých se tyto milice dopouštějí.

Také kurdští Pešmergové se na severu Iráku dopouštějí násilností na sunnitském obyvatelstvu. V listopadu 2014 zdokumentoval výzkumný tým Amnesty International ničení domů sunnitských civilistů s cílem pomstít se za vzestup Islámského státu.

Pokud chce tedy česká vláda tomuto boji pomoct darem vojenského materiálu z vlastních zdrojů, musí mít ze strany Kurdské regionální vlády a irácké vlády patřičné záruky, že dodaný vojenský materiál nepřispěje k závažnému porušování lidských práv a mezinárodního humanitárního práva.

Amnesty International proto doporučuje, aby byly zbraně, munice či jiný vojenský materiál iráckým vládním jednotkám a Kurdské regionální vládě dodán pouze pokud Česká republika může zajistit:

a)    přísný systém pro vedení záznamů o tom, jaký personál má povolení nosit a používat zbraně či munici, pokud jsou zbraně vydávány bojovníkům a příslušníkům bezpečnostních složek;

b)    záznamy o skladování, registraci a používání všech zbraní, munice a souvisejícího materiálu vojáky i příslušníky bezpečnostních složek;

c)    odpovídající systém kontroly zbraní, který dokáže předejít odklonům k nepovoleným koncovým uživatelům nebo na nepovolené trhy, což zahrnuje účinné značení zbraní, munice a souvisejícího materiálu, stejně jako jeho bezpečné uskladnění;

d)    že žádné zbraně, které jsou nerozlišující povahy, nebudou bojovníkům vydány; co se týče budoucích dodávek, žádné zbraně nerozlišující povahy by do Iráku ve stávající situaci vyvezeny být neměly.

Několik dnů poté, co munice opustila české sklady, 24. prosince 2014, vstoupila v platnost Smlouva o obchodu se zbraněmi, kterou se poprvé státy zavazují postavit hodnocení rizik obchodu se zbraněmi, která souvisejí s lidskými právy, do středu tohoto jinak často velmi problematického obchodu. Českou republiku k velmi podobné ostražitosti při povolování dodávek zbraní ostatně zavazují i pravidla pro vývoz zbraní platná v rámci Evropské unie. Přispívat v situacích ozbrojeného konfliktu k závažnému porušování lidských práv na jakékoliv straně konfliktu totiž stěží může být nazváno účinnou pomocí.