„Odpočítávali jsme vteřiny, které zbývaly do doby, kdy jsme sem měli přijít,“ říká 38letý Walid, otec tří dětí, který teď bydlí ve městě Bradford v severní Anglii.

„Předtím pro nás byly dveře zavřené,“ vypráví. „Cítili jsme se úplně zoufalí. Mě sužovala rakovina a dceřina zdravotní situace vypadala špatně. Navíc jsme si na léčbu museli půjčit pět tisíc amerických dolarů.“

„V těchto temných časech konečně přišel záblesk naděje: možnost odejít do Spojeného království. Byli jsme nadšeni.“

Walid a jeho žena Esa’af, 28, a jejich dcery Rasha, nyní třináctiletá, osmiletá Rachel a tříletá Hala byli v roce 2012 přinuceni uprchnout ze Sýrie do Libanonu. „Vojáci naši vesnici úplně zničili,“ vysvětlují. „Už jsme neměli šanci na návrat.“

Následující dva roky byly velmi těžké. Walid nemohl kvůli sarkomu, určitému druhu rakoviny, kterým trpěl už od roku 2011, pracovat.

Rachel, která se narodila s dírou v srdci, potřebovala stálou lékařskou péči.

Z rodiny vyzařuje štěstí, když sedí všichni pohromadě a v bezpečí ve svém zbrusu novém domě. Na věci, které zažili, ale nemůžou zapomenout.

„Neexistuje nic těžšího, než je migrace,“ říká Walid. Velkým břemenem bylo, že se museli vypořádávat s vážnými zdravotními problémy, spolu s prostou snahou přežít jako uprchlíci.

„Walid chodíval jednou měsíčně na léčení do mírových oblastí v Sýrii, protože v Libanonu je zdravotní péče příliš drahá,“ vypráví Esa’af. Pak ho ale poslali do válkou sužovaného Damašku.

„Nemocnice byla v blízkosti bojiště,“ doplňuje Walid. Tam ho ošetřovali rok. „Často budovu ostřelovali. Schovávali jsme se pod postele, lidé křičeli. Jediné, na co jsem myslel, bylo to, jestli se tentokrát vrátím ke své rodině.“

„Po třech měsících jsem měl jít na prohlídku,“ pokračuje Walid. „ale to se nepodařilo. Nemocnice totiž byla zničena. O šest měsíců později jsem cítil, že se mi nádor vrátil. Libanonský doktor mi doporučil jít na další chemoterapii. Ta byla ale příliš drahá.“

„Potřebovali jsme pomoc,“ říká Esa’af. Po několika rozhovorech s Úřadem Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky konečně přišel telefonát, který vše změnil: rodině bylo dovoleno vstoupit do Velké Británie na základě tzv. humanitárního přijetí. Z letadla konečně vystoupili 20. května 2014 v Manchesteru.

Úsměvy a vřelé přijetí

Mluvit o minulosti není jednoduché. „Už jsme dnes o té tragédii mluvili tolik, že je mi do pláče,“ říká Walid. „Pojďme raději mluvit o našem životě tady. Ten je mnohem šťastnější.“

„První noc po tom, co jsme dorazili, jsme strávili v hotelu,“ pokračuje. „nechal jsem si zavolat manažera a velmi mě udivilo, že se jednalo o stejného člověka, který nám servíroval jídlo a vyzvedl nás na letišti. Byl ohromně skromný.“

„Následujícího dne nás přivedli do tohoto domu. Nechali nám tu jídlo na týden a povlečení – se vším všudy. Nejlepší bylo to, že se příjemně usmívali. Cítili jsme se díky tomu vítáni.“

Když Walid konečně obdržel velmi potřebnou zdravotní péči, na rodinu dopadla další rána: „Doktor, specialista na nádory, mi řekl, že mi budou muset amputovat nohu pod kolenem.“

„Bylo to velmi těžké,“ svěřuje se Esa’af, „ale věříme na osud a štěstí. V arabštině je jedno úsloví: „Něco pro tebe může být dobré, ačkoliv to nenávidíš.“

Po tom všem, čím si rodina prošla, se věci konečně začínají uklidňovat. Jejich děti jen kvetou a konečně si můžou užívat normální, spokojené dětství - hlavně to, že mají možnost chodit do školy.

„Zdejší vzdělávací systém velmi obdivujeme,“ říká Walid, „a to, jak se chovají k dětem.“

Rachel pyšně ukazuje fotografie svých spolužáků. „Ve škole se mi líbí,“ říká. „Má paní učitelka je moc milá a hodná. Mám tři nejlepší kamarádky a o Vánocích nám Santa přinesl dárky.“

Její starší sestra Rasha nedávno začala studovat péči o děti, psychologii, angličtinu a matematiku na střední škole. Angličtinu se učí od kamarádky.

„Ze začátku se mi v Bradfordu nelíbilo a chtěla jsem se vrátit do Libanonu, ale přece jen je to tu lepší,“ vzpomíná. „Vyhlídky do budoucna jsou tu lepší než v mé zemi.“

V současné době se přes čtyři miliony syrských uprchlíků ukrývají na území pouze pěti okolních států. 400 000 z nich je organizací UNHCR považováno za nejzranitelnější. Mají být do konce roku 2016 přesídleni do bohatších zemí. Přesídlení (a další druhy humanitárního přijetí) je záchranným lanem pro ty nejzranitelnější uprchlíky a lidi, kteří jsou ve vážném zdravotním stavu. Předpokládáme, že do konce roku 2017 bude přesídlení potřebovat 1,45 milionu lidí po celém světě.