To, že efektivnější než čekat na spásu v podobě probuzení blanických rytířů, je sám se zvednout a malými krůčky přispět k velkému kroku, se snaží Amnesty International sdělit i studentům základních a středních škol. A to prostřednictvím workshopů s názvem 3-2-1 Akce! v rámci projektu FAIR PLAY, jehož cílem je obeznámit studenty s případy porušování lidských práv a bránit diskriminaci a rasismu.

První hodina probíhá formou seznámení se s lidskoprávním tématem a brainstormingem o tom, jaká akce by se na toto téma dala udělat. Ve druhé se lektoři snaží společně se žáky navrhnout vlastní akci na podporu lidských práv. Školy, na nichž se tyto workshopy konají, a které dlouhodobě s Amnesty International spolupracují, mají za sebou psaní dopisů za nespravedlivě vězněné či Živou knihovnu, díky níž si mohli studenti popovídat s příslušníky menšin žijícími v České republice. 

Minulý týden jsem se jakožto členka Pražské univerzitní skupiny Amnesty International zúčastnila tří workshopů. Les rukou nás bohužel neohromil, ale vzhledem k tomu, že studium na střední škole mám ještě v čerstvé paměti, tak přehnaná očekávání jsem ani neměla.

Poprvé jsem se spolu s lektorkami pokoušela o probuzení podnikavosti v žilách mladé krve 9. dubna v osmé třídě základní školy.

Otrávené obličeje a vrtící hlavy většiny bez ochoty vzpomenout si na náplň předchozích setkání s Amnesty dávaly najevo nezájem. Všichni netrpělivě čekali, až zazvoní zvonek. Stéblem pro tonoucí energii se stal Kuba, který přišel s nápadem, že by jejich třída mohla zorganizovat sportovní turnaj, na který by se vybíralo symbolické vstupné. Každý tým by představoval jednu zemi, které se nedodržování lidských práv dotýká. Vybrané peníze by pak putovaly na podporu dodržování lidských práv ve vítězném státu. 

Přístup třídy se změnil po rozdělení do skupin, z nichž měla každá za úkol vymyslet, co je třeba zařídit pro uskutečnění turnaje. Jedna parta měla na starosti propagaci, druhá výběr zemí a mozky dalších zase kličkovaly úplně v jiné oblasti. Jakmile se ocitli jen v malých seskupeních a tlačil na ně jak časový limit, tak nutnost prezentace svých výsledků, najednou to šlo. Zřejmě se nemůžeme divit, že náladu ve třídě ovlivnilo vždy to, zda zrovna někdo vykřikoval „Mě to nezajímá, chci hrát na compu!“ nebo naopak „To je dobrý nápad, šla bych do toho!“ Každopádně stav po zápase: kontakty na čtyři žáky, kteří byli ochotní aktivně se zapojit do pořádání akce, kterou si sami vymysleli. Konečné stanovisko tedy zní: Jdeme do toho, zkusíme to zorganizovat i v realitě. Teď už jen zbývá otázka, jestli se nakonec podaří turnaj uspořádat.

Petra Dvořáková, členka Pražské univerzitní skupiny Amnesty International