^{© Amnesty International}

Když se mě známí ptají, copak to vlastně u Amnesty dělám, většinou popíšu FAIR PLAY jako sérii workshopů. „Takže nějaký interaktivní přednášky?“ ptá se většina lidí. Ne, nikdy! Spousta z nás má zkušenosti s tím, že k nim, ať už do třídy či kanceláře, naklusali velmi sebevědomí lidé s prezentací v PowerPointu a snažili se jim ve zkratce vysvětlit, jak to ve světě chodí. Možná i kvůli tomuhle jsem se necítila úplně sebejistě, když jsem mířila na první školení Amnesty. Naštěstí jsem byla velmi příjemně překvapená. Jedno z nejdůležitějších pravidel totiž zní: „Hlavně nikomu neříkejte, co si má myslet.“ Může to znít triviálně, ve skutečnosti se však celkem často setkáte s lidmi, kteří vám z nadřazené pozice řeknou, že váš názor je špatný a ve skutečnosti byste měli přijmout ten jejich. Co tedy vlastně místo toho děláme? Snažíme se vysvětlovat, povzbuzovat k tomu, aby studenti získávali informace z co nejvíce zdrojů, poskytnout osobní setkání se zástupci menšin a vyzývat k tomu, aby se vždy vyvarovali zkratkovitému a generalizujícímu uvažování, ať už se týká čehokoli.

Tohle všechno souvisí s tím největším přínosem, který pro mě FAIR PLAY má. Pomalu jsem si začala uvědomovat, že lidé, kteří se v různých krizových obdobích uchylují ke zjednodušenému řešení v podobě rasismu a xenofobie nejsou ti jediní, kteří nemají dostatek informací, nechtějí poslouchat druhou stranu a reagují emotivně. Během FAIR PLAYe se totiž často setkáte s poznámkou, která zahrnuje nějakou xenofobní myšlenku, ale ve skutečnosti může být velmi těžké ji vyvrátit. FAIR PLAY mě samotnou donutil dohledávat si informace k vysloveným i hypotetickým poznámkám tohoto typu. Naučil mě víc přemýšlet nad tím, co říkám, a vyhnout se vyslovování vět, které jsou přehnaně zobecněné či ničím nepodložené. Uvědomila jsem si, že pokud chci vyzývat k toleranci, neměla bych sama jednat arogantně, odsuzovat lidi za jejich názory a tvářit se, že mám monopol na pravdu. Kdybych si tohle neřekla, mohla bych spoustu lidí v jejich předsudcích ještě víc utvrdit a navíc bych jako lektorka asi moc dlouho nevydržela. Tahle zkušenost se navíc dá rozšířit na jakoukoli polemiku, které se kdy zúčastním.

Další věc, ke které mi FAIR PLAY otevřel dveře, je alternativní způsob vzdělávání. Téma vzdělání mi bylo vždycky blízké, ale se zážitkovou pedagogikou, na které je FAIR PLAY z velké části založen, jsem se pořádně setkala poprvé. V Česku se prosazuje poměrně těžko, jelikož, alespoň dle některých internetových diskuzí, které jsem viděla, se velká část lidí stále staví na obranu konzervativnějšího vzdělávání, a to i v humanitních oborech. To ale v mnoha případech nefunguje – je sice pravda, že by workshopy FAIR PLAY mohly fungovat jako přednášky zahlcené informacemi, ale pak by nejspíš neměly skoro žádný efekt. Zkusit se nad něčím zamyslet sama nebo sám, využít vlastní fantazii a zapojit empatii v tomto ohledu přináší mnohem víc. Díky stále silnému vlivu velmi autoritativního přístupu ke studentům jsem se setkala s tím, že se někdy bojí vůbec něco říct, aby náhodou neudělali chybu (což samozřejmě může mít velmi negativní vliv na to, co se nakonec naučí). FAIR PLAY se na to snaží reagovat otevřeností ke všem studentům, i když je to někdy velice těžké, jelikož samozřejmě nedovedeme během několika hodin změnit roky zažité postoje. Všechny tyto zkušenosti jsou pro mě užitečné především proto, že se v budoucnu pravděpodobně budu alespoň z části učení věnovat, a tento projekt mi poskytnul spoustu nápadů a zároveň ukázal, jaké strategie fungují a jaké ne.

Poslední věc, která se nejspíš týká úplně všech lektorů, je samozřejmě zlepšení „sebeprezentace“. I když se většina z nás asi neplánuje stát vysoce postavenými manažery, věřím tomu, že schopnost srozumitelně se vyjadřovat a být flexibilní a umění dobře argumentovat a vcítit se patří mezi nezbytnosti nejen ve většině zaměstnání, ale že se velmi hodí i při aktivismu či v každodenním životě. Zní to skoro jako růžová idylka, ale samozřejmě, že za tím stojí docela dost práce (hlavně těch, kteří připravují metodiky a potýkají se s námi na školení). Lektor FAIR PLAYe se navíc občas dostává do trochu nepříjemných situací (často vlastní vinou), které musí rychle a co nejefektivněji vyřešit. Také nikdy nemůžete vědět, na koho zrovna narazíte, ale zpětně bych řekla, že právě tyto ne vždy radostné zážitky vedou k těm nejcennějším zkušenostem.

Karolína Kašparová