^{© Amnesty International}

Před prvním setkáním jsme všichni byli poněkud neinformovaní. Většina z nás neměla tušení, že podobná organizace existuje. Během krátké chvíle při prvním střetnutí jsme pochopili její důležitost a obsah práce. Amnesty International je dobrovolné hnutí lidí z celého světa, kterým není lhostejné porušování lidských práv, a chtějí se mu postavit. Za tímto účelem pořádají různé akce, vytváří petice, vedou kampaně, zastávají se lidí, jejichž práva byla nějakým způsobem porušena, apod. Myslím, že nejvíce nás zaujala myšlenka odesílání dopisů do cizích zemí (jejich vládám a příslušným orgánům) za propuštění politických vězňů a podobným způsobem, tedy neprávem, uvězněných lidí. Mezi další vytyčené cíle Amnesty patří zrušení trestu smrti a praktikování mučení, spravedlivé soudy pro všechny, ochrana civilistů v ozbrojených konfliktech a mnohé další. Za přibližně padesát let svého působení se k hnutí připojilo okolo sedmi milionů členů a přívrženců rozhodnutých změnit svět, kteří pochází z více než sto padesáti zemí a regionů.

Prozatím jsme se s lektorkami Amnesty setkali dvakrát a v brzké době nás čeká poslední meeting. Úvodní přednáška byla spíše jen informační (ale dobře propracovaná a dokonce i pohybová), druhé setkání nám připravilo mnohem větší a silnější zážitek. Na naší škole proběhla tzv. „živá knihovna“. Přišlo k nám celkem pět dobrovolníků z rozdílných skupin sociálních menšin. Řekli nám své životní příběhy, s naprosto šokující otevřeností a upřímností, vysvětlili své postoje a názory a dali prostor na dotazy. Protože lektorky měly už s živou knihovnou zkušenosti, nechaly nás dopředu si připravit otázky. Bylo to nutné. Když jdete za nějakou osobou s plnou hlavou představ o její odlišnosti a nakonec zjistíte, že je to vlastně úplně normální člověk jako vy, dojde vám řeč. A nám tedy došla. Dalo nám práci vzpomenout si na připravené dotazy, protože po vyslechnutí skutečnosti nám všechny naše otázky přišly buď nevhodné, nebo již zodpovězené. A když se máte zeptat muže, který býval ženou, na zlomový bod v jeho rozhodování, nepřijde vám to správné. A tak jsme raději zůstali u „lehčích“ otázek typu výběr jména. Alespoň ze začátku. Když bylo vidět, že už jsme všichni klidní a máme vše promyšlené, vychrlili jsme na naše knihy obrovské množství dotazů. Nesetkala jsem se s tím, že by na některý z nich ti lidé odmítli odpovědět. Ať byl jakkoliv osobní nebo nepříjemný, podívali se nám hrdě do očí a řekli pravdu.

Na nás, náctiletých, kteří stále hledají sami sebe, toto setkání zanechalo silný pozitivní zážitek. Ohlasy studentů, vyjádření jejich podpory pro všechny zúčastněné dobrovolníky nebo třeba jen sympatizující povídání mezi kamarády, tedy v místě, kdy řeknete opravdu cokoliv, bylo velmi kladné. Ani jeden negativní názor nebo nespokojenost. Všichni používali slova typu zajímavé, skvělé, hustý, paráda apod. Celý den se nemluvilo o ničem jiném. Všichni dávali celou dobu pozor, neposmívali se, chápali, naslouchali a nesoudili. To hlavně. Tento „projekt“ se jim natolik líbil, že se někteří z nich rozhodli věnovat svůj budoucí volný čas mimoškolním dobrovolným aktivitám v Amnesty. Začali plánovat založení dobrovolnické skupiny v Blansku, aktivity na gymnáziu a dokonce i různé budoucí akce. Podepsali se na dobrovolnické archy pro kontakt a s dobrým pocitem se opět vydali do svých studentských životů plných stresu a spěchu. Ale alespoň na malou chvíli se mohli nadchnout pro dobrou věc. Že v budoucnu snad budou součástí věcí pomáhající druhým.

Nejsem žádná výjimka. Byla jsem ze všeho unešená. Nejvíce z té upřímnosti. Tak osobní témata, která jsou ve společnosti naprostá tabu, tak otevřeně popisovaná od lidí, kteří je zažili na vlastní kůži. Nepopsatelný důkaz lidské odolnosti. Já osobně jsem tento projekt pochopila jako snahu o boření předsudků. Abychom my, budoucí generace, pochopili, že to, co je jiné, není vždy špatné, ale vlastně naprosto originální. Takže místo předsudků a myšlenek o „nenormálnosti“ máme ke všem přistupovat s respektem a úctou, jakou si všichni lidé zaslouží. A tím se dostáváme zpět k prvotní myšlence Amnesty International – dodržování lidských práv a svobod. Závěrem bychom všichni chtěli poděkovat všem zúčastněným – živým knihám, kterým do jejich budoucích životů držíme palce, slečnám z Amnesty International za jejich čas a práci a všem ostatním, kteří se na této akci podíleli. Doufám, že jménem všech žáků mohu říci, že jste nám otevřeli oči a změnili pohled na svět. V nejlepším slova smyslu.

Klára Pekárková, 2. ročník, Gymnázium Blansko