^{© Julia Weiss}

Nový výzkum Amnesty International ukázal, že ženy a dívky z řad uprchlíků čelí při své cestě násilí, zneužívání a sexuálnímu obtěžování, které se odehrává i na evropské půdě.

 

V prosinci 2015 hovořili výzkumníci Amnesty International v Německu a v Norsku se 40 ženami - uprchlicemi, které absolvovaly cestu z Turecka do Řecka a dále přes Balkán. Všechny ženy shodně popisovaly pocity ohrožení, které prožívaly v průběhu své cesty. Mnohé z těchto žen vypověděly, že téměř ve všech státech, kterými prošly, se setkávaly s fyzickými útoky, finančně motivovaným vydíráním, osaháváním nebo vynuceným sexem s pašeráky, členy ostrahy nebo jinými uprchlíky.

 

 „Poté, co zažily hrůzy války v Iráku a Sýrii, riskovaly tyto ženy všechno pro to, aby našly pro sebe a své děti bezpečí. Od samého začátku cesty jsou ale znovu vystavovány násilí, zneužívání, nedostatku podpory a ochrany,“ říká Tirana Hassanová, ředitelka sekce pro krizové otázky Amnesty International.

 

Obzvlášť ohrožené se cítily ženy a dívky cestující samy nebo pouze v doprovodu svých dětí přes Maďarsko, Chorvatsko a Řecko. V tamějších tranzitních uprchlických táborech byly nuceny spát obklopeny stovkami uprchlíků mužského pohlaví. V některých případech daly tyto ženy přednost opuštění vyhrazených míst pro nocleh a spánku pod širým nebem na pláži, kde se cítily bezpečněji.

 

Ženy také musely používat stejné toalety a sprchy jako muži. Jedna z uprchlic vyprávěla Amnesty International, jak v německém přijímacím centru chodili muži-uprchlíci do sprch pozorovat ženy.

Některé ženy se pak na cestě uchýlily k extrémním opatřením, například nejedly ani nepily, aby nemusely chodit na toalety, kde se necítily bezpečně.

 

„Kdyby se takováto humanitární krize odehrávala kdekoliv jinde na světě, očekávali bychom okamžité kroky zajišťující ochranu nejzranitelnějších skupin uprchlíků, jako jsou samotné ženy nebo rodiny cestující bez dospělých mužů. Naprostým minimem je zřízení oddělených, dobře osvětlených toalet a prostor vyhrazených pro přespání žen bez mužského doprovodu. Ženy a děti, o kterých zde hovoříme, uprchly z velmi nebezpečných oblastí a je ostudné, že i po vkročení na evropskou půdu zůstávají stále v ohrožení,“ říká Tirana Hassanová.

 

„Vlády, organizace a dobrovolnické skupiny, které poskytují pomoc uprchlíkům v Evropě, se nyní musí zaměřit na identifikaci nejvíce ohrožených žen a zajistit jim zvláštní přístup a pomoc tak, aby byly zajištěny jejich základní potřeby i jejich bezpečí,“ dodává.

 

Výzkumníci Amnesty International také hovořili se sedmi těhotnými ženami, které shodně popisovaly nedostatek jídla a základní zdravotní péče, stejně jako mačkající se davy na hranicích a v tranzitních táborech.

 

Syrská žena, se kterou Amnesty International hovořila v norském Lillestromu, byla v době, kdy cestovala se svým manželem a malou dcerou, těhotná. Bála se spát v řeckých táborech, kde byla obklopena cizími muži. Zmínila také, jak byla několik dní zcela bez jídla.

 

Dvanáct z dotázaných žen hovořilo o tom, že byly v evropských tranzitních táborech vystaveny nevyžádaným dotekům, hlazení či nepříjemným pohledům. Dvaadvacetiletá žena z Iráku vypověděla pro Amnesty International, že jí člen ostrahy nabídl oblečení výměnou za to, že s ním stráví „čas o samotě“.

 

„Především by nikdo neměl být nucen podnikat takto nebezpečnou cestu. Nejlepší způsob, jak předejít útokům a zneužívání ze strany pašeráků je, aby vlády evropských států umožnily uprchlíkům přejít do Evropy bezpečnou a legální cestou. Je naprosto nepřijatelné, aby lidé, kteří nemají na výběr, byli při své cestě napříč Evropou vystavováni dalšímu ponižování a nejistotě,“ říká Tirana Hassanová.

 

DALŠÍ SVĚDECTVÍ

 

Sexuální zneužívání pašeráky

 

Pašeráci se zaměřují na ženy, které cestují bez mužského doprovodu, neboť vědí, že takové ženy jsou více zranitelné. Chybí-li ženám peníze na cestu, často se je snaží přinutit, aby platily vlastním tělem.

 

Nejméně tři ženy vypověděly, že byly ony nebo ženy v jejich okolí obtěžovány pašeráky nebo jejich pomocníky, kteří jim nabízeli slevu nebo kratší čekání na člun, který je převeze přes Středozemní moře, výměnou za sex.

 

Hala, třiadvacetiletá dívka z Aleppa, řekla Amnesty International:

„V hotelu v Turecku mi jeden Syřan, který pracuje s pašeráky, řekl, že když se s ním vyspím, budu za cestu platit méně nebo dokonce vůbec. Samozřejmě jsem odmítla, bylo to nechutné. To samé se nám všem dělo v Jordánsku.“

 

„Kamarádce, která se mnou přišla ze Sýrie, došly v Turecku peníze. Jeden z pašeráckých pomocníků jí nabídl, že by s ním mohla souložit [výměnou za místo na lodi]; ona ho také odmítla a z Turecka se nedostala, ještě teď tam pořád je.“

 

Nahla, dvacetiletá dívka ze Sýrie, Amnesty International řekla:

„Obtěžoval mě pašerák. Několikrát se mě pokoušel dotknout. Jenom když byl poblíž můj bratranec, netroufal se přiblížit. Hodně jsem se bála, protože jsme po cestě slýchali historky o ženách, kterým pašeráci nabízeli slevu za to, když se s nimi vyspí.“

 

Obtěžování a neustálé obavy

 

Všechny ženy, se kterými Amnesty International hovořila, se shodly, že je v průběhu celé cesty Evropou pronásledovaly neustálé obavy. Ženy cestující bez mužského doprovodu nebyly ohrožovány jen pašeráky, ale cítily se v ohrožení i tehdy, když byly nuceny spát v uprchlických zařízeních se stovkami neznámých mužů kolem. Několik žen vypovědělo, že byly v Řecku, Maďarsku nebo Slovinsku bity nebo verbálně napadány členy ostrahy.

 

Reem, dvacetiletá dívka ze Sýrie, cestující se svou patnáctiletou sestřenicí:

„V táborech jsem vůbec nespala. Měla jsem hrůzu z toho, že mě někdo začne osahávat. Ve stanech byli muži a ženy pohromadě a viděla jsem tam i násilí… Mnohem bezpečněji jsem se cítila při přesunech, hlavně v autobusech, to bylo jediné místo, kde jsem si troufla zavřít oči a spát. V táborech snadno hrozí, že nás bude někdo osahávat, a ženy si nemůžou doopravdy stěžovat a ani se nechtějí zaplést do něčeho, co by mohlo narušit jejich cestu.“

 

Násilí ze strany policie a podmínky v tranzitních táborech

 

Ženy a dívky popisovaly, že v mnoha tranzitních táborech byla špína, omezené množství jídla a nedostatek podpory zejména pro těhotné ženy. Toalety byly často v odpudivém stavu a některé byly také společné pro obě pohlaví, takže se zde ženy necítily bezpečně. Nejméně ve dvou případech byly ženy při cestě na toaletu sledovány neznámými muži.

Některé ženy se také setkaly s násilím ze strany ostatních uprchlíků nebo policie, zejména v situacích vzrůstajícího napětí a zásahů bezpečnostních složek do tísnícího se davu.

 

Rania, devatenáctiletá těhotná žena ze Sýrie, vyprávěla Amnesty International o své zkušenosti z Maďarska:

 „Policie nás pak přesunula na jiné místo, které bylo ještě horší. Bylo tam plno klecí a žádný vzduch. Zamkli nás tam. Zůstali jsme tam dva dny. Dostávali jsme dvě jídla denně. Toalety tam byly horší než v ostatních táborech, přišlo mi, jako by je tak nechávali schválně, abychom se cítili ještě hůř.“

 

 „Druhý den, co jsme tam byli zavření, zbili policisté ženu z Aleppa za to, že je prosila, aby ji nechali jít… Její sestra se ji pokoušela bránit, mluvila anglicky, ale řekli jí, že jestli nebude zticha, zbijí ji taky. Další den se něco podobného stalo ženě z Íránu, když je prosila o trochu víc jídla pro své děti.“

 

Syřanka Maryam, 16 let, mluvila o Řecku:

„Lidé začali křičet, takže se do nás policie pustila a bila nás holemi. Dostala jsem ránu do ruky. Bili dokonce i menší děti. Dokonce i do hlavy. Udělalo se mi špatně a upadla jsem, lidé po mně šlapali. Brečela jsem, protože jsem byla najednou oddělena od své matky. Pak zavolali moje jméno a byla jsem zpátky u ní. Ukázala jsem svoji ruku, policista ji viděl a jen se smál. Sháněla jsem se po lékaři, ale řekli nám, ať jdeme pryč.“