Výzkum a statistické údaje vždy zohledňují transfery tzv. hlavních zbraní (major weapons), mezi které patří veškerá těžší vojenská technika. I přes rozsáhlý seznam monitorovaných zbraní zde však chybí tzv. malé lehké palné zbraně (SALW), přenosné protiletadlové systémy (MANPADS), munice, podpůrné vybavení nebo náhradní díly. Právě zbraně SALW přitom nejčastěji tvoří základ regionálních konfliktů a jsou hlavní položkou při ilegálním obchodu se zbraněmi. Nejen SIPRI, ale i jiné zdroje tento fakt odůvodňují nedostatkem informací, které jsou skryté v netransparentních zbrojních zakázkách.

V porovnání s lety 2005-2009 vzrostl objem mezinárodního obchodu se zbraněmi v období 2010-14 o 16%. Největší podíl na tom měly země jako USA, Čína a Rusko. K rapidnímu nárůstu vývozu zbraní došlo od roku 2005 taktéž na Ukrajině, v Itálii, ve Španělsku nebo v Izraeli. Je však nutné mít vždy na paměti, že procentuální změny ve vývozu či dovozu zbraní nelze přímo porovnávat mezi jednotlivými zeměmi. Jinými slovy, například 1% nárůst exportu zbraní u USA je co do počtu vyvezených zbraní srovnatelný s několikaprocentním nárůstem vývozu zbraní například u Číny nebo menších států.

Databáze exportérů zbraní SIPRI celkem identifikovala 60 zemí, jejichž zbrojní produkce překročila jejich vlastní hranice. Mezi pět největších exportérů zbraní za poslední čtyři roky patřily již poněkud tradiční země jako USA, Rusko, Čína, Německo a Francie. Procentuálně tato pětice tvoří celé tři čtvrtiny světového exportu zbraní (74%). Samotné Spojené státy a Rusko více než polovinu (58%). Jedinou výjimkou jsou v tomto ohledu státy Evropské unie, které jak z hlediska exportu, tak importu snížily svůj celkový objem obchodovaných zbraní. Z pětice největších exportérů tak například úplně zmizela Velká Británie a Německo bylo nahrazeno Čínou.

Oblastmi nejvýraznějšího importu za období 2010-14, tedy kam zbraně směřovaly nejvíce, byly především rychle se rozvíjející země jako Indie, Pákistán, Čína nebo též Saudská Arábie a Spojené arabské emiráty. Dohromady tyto země obdržely 33% z celkového objemu importovaných zbraní. Zatímco importy směřující do Evropy stagnovaly nebo měly snižující se tendenci, tak do Afriky, Asie a Oceánie, Blízkého východu, Severní a Jižní Ameriky, tomu bylo přesně naopak. Vzrůstající podíl na dovozu zbraní měla zejména Afrika, kde nárůst dovezených zbraní činil v období 2010-14 celých 45%.

Příčiny současné narůstající poptávky po zbraních zpráva SIPRI přímo nezmiňuje. Nicméně zvyšující se trend, na základě geopolitického klíče, lze pozorovat už dlouhodobě od roku 2001. K tomu bezpochyby přispěly teroristické útoky z 11. září 2001 a následná válka v Afghánistánu, Iráku a jiné regionální konflikty na Blízkém východě a Africe, které pokračují hlavně v rámci boje proti terorismu dodnes. Sílí také tzv. ekonomizace konfliktů, založená na primární touze po zisku. V posledních letech se tak jedná zejména o ekonomické zájmy, podpořené mocensko-politickým soupeřením a rychlou technologickou expanzí napříč velkým počtem oborů. Do celého procesu zbrojní výroby je tak zapojována celá řada nových subdodavatelů a výzkumných center, pro které je rostoucí a expandující trh se zbraněmi atraktivní oblastí. Další pomyslnou příčinou současného stavu je komplexní síť organizovaného zločinu, stojící mnohdy na hranici legálního obchodu se zbraněmi

Zpráva vedle statistických údajů zmiňuje i konkrétní trendy a pravděpodobný budoucí vývoj v obchodu se zbraněmi. V tomto ohledu hovoří o narůstajícím obchodu s bezpilotními letouny (UAVs / drony), který zažívá nevídaný rozmach. Ten se týká jak vyloženě bojových letounů (UCAVs), tak i průzkumných modelů určených k monitoringu státních hranic nebo ke špionáži na území nepřítele. Podle zprávy začal rozmach obchodu s drony již před 15 lety, tedy v době těsně před útoky z 11. září a následné invaze do Afghánistánu a Iráku, během kterých byly poprvé nasazeny ve velkém měřítku. V období 2010-2014 bylo dodáno 429 těžších dronů (25-15000kg) do USA a dalších minimálně 35 zemí. Mezi nové zákazníky nedávno přibyla nigerijská armáda, která je v loňském roce odkoupila od Číny (Typ CH-3) údajně pro boj s radikálním hnutím Boko Haram na severu země.

Trend v oblasti transparentnosti v obchodu se zbraněmi je v posledních letech značně negativní. Počet států, které poskytují vybrané údaje o transferech zbraní do Databáze konvenčních zbraní OSN (UNROCA) se sice zvýšil, na straně druhé je kvalita poskytovaných informací stále velmi špatná. Někteří z nejvýznamnějších exportérů či importérů zbraní, jako je například Indie, Rusko, Čína, Ukrajina, Turecko nebo Izrael do databáze své údaje poskytují jen velmi sporadicky. Participace některých exponovaných regionů, kde hlavní zbraně hrají zásadní vliv na jejich stabilitu, je navíc kontinuálně extrémně nízká. Například v roce 2013 poskytl informace o svých transferech zbraní pouze jeden stát z Blízkého východu a dva z Afriky. Z 10 největších producentů zbraní 3 z nich dokonce nikdy neposkytly tzv. národní zprávy o exportech svých zbraní – Rusko, Čína a Izrael.

Zpráva SIPRI o trendech v mezinárodním obchodu se zbraněmi se o dopadu na lidská práva přímo nezmiňuje. Lze však zmínit několik případů exportu zbraní z posledních let, které směřovaly do zemí, kde probíhal ozbrojený konflikt nebo potlačování občanských protestů ze strany státních ozbrojených složek.

První zmíněnou zemí je Egypt, kam byly z USA nebo taky z České republiky dodány zbraně vojenské správě během kontroverzních zásahů proti Mursího stoupencům v roce 2013. Naopak, významným úspěchem bylo zastavení dodávek ruských zbraní (stíhačky Mig-29, podzvukový letoun Yak-130) pro syrské letectvo v roce 2014. V letech 2010-11 se však dodávky ruských zbraní oproti předchozím letům zvýšily 4krát, tj. v době, kdy se začalo Arabské jaro naplno projevovat i v Sýrii. Tyto zbraně (např. řada protiraketových systémů, bitevníky Mil Mi-25) byly přitom do Sýrie úspěšně dodány skrze ruskou vojenskou základnu v Tartusu a v zemi operují dodnes – např. během náletů a bombardování Aleppa s mnoha civilními oběťmi. Na území Sýrie jsou zbraně taky součástí mučení v tajných vězeních, které mají na starost syrské tajné služby, mnohdy za spoluúčasti provládních milic Šabíha. Dalším příkladem jsou exporty vojenského materiálu do Iráku. Sem bylo od začátku invaze roku 2003 dodáno obrovské množství vojenské techniky od široké škály dodavatelů, zejména pak od USA. Ty sem dodaly například 10 000 obrněných vozidel a další vojenské techniky. Spolu s oficiálními dodávkami zbraní do země proudily i dodávky soukromých výrobců. Kvůli obavám z postupu jednotek Islámského státu na východ a sever země, byly do Iráku poslány další dodávky zbraní z Německa, USA, České republiky, Ruska, Íránu či Bulharska.

Amnesty International dlouhodobě apeluje na státy, aby při povolování konkrétních vývozů přisuzovaly náležitou váhu riziku, že můžou přispět k porušování lidských práv v zemi koncového užití. Důležitým milníkem se v tomto ohledu stal koncem roku 2014 vstup v platnost Smlouvy o obchodu se zbraněmi. Smlouva představuje završení dlouhých let snahy nevládních organizací, mezi nimi i Amnesty International, která stála u zrodu samotné myšlenky Smlouvy. Její rozšíření mezi státy a zejména její naplňování v praxi bude však během na dlouhou trať.