^{© Spencer Platt/Getty Images}

Evropská Unie nyní čelí tlaku z uprchlické krize: humanitární krize na Blízkém východě zapříčinila narůstající příliv žadatelů o azyl na území Evropy. Uvaluje to těžké břímě na tzv. hraniční státy Unie. Proto došlo k navržení přijetí tzv. relokačních kvót, jež by snížily tlak působící na zmíněné státy a podnítily lepší asimilaci uprchlíků. Právním základem této snahy je článek 78(3) Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU), který stanovuje, že: „Ocitnou-li se jeden nebo více členských států ve stavu nouze v důsledku náhlého přílivu státních příslušníků třetích zemí, může Rada na návrh Komise přijmout ve prospěch dotyčných členských států dočasná opatření. Rada rozhoduje po konzultaci s Evropským parlamentem.“

Daná myšlenka si bohužel nezískala podporu veškerých členských států. Národní vlády odmítají přijmout uprchlíky a poskytnout podporu lidem v nouzi. V dnešní době se ovšem nejedná o otázku vůle, nýbrž právních závazků. Veškeré členské státy EU (včetně České republiky) ratifikovaly mezinárodní dokumenty z oblasti ochrany uprchlíků. 

Mezinárodní legislativa nebyla vytvořena bezdůvodně. Její přijetí zapříčinily zejména další humanitární krize – nečekané migrace, velký příliv osob nuceně přesídlených vlivem 2. světové války. Miliony lidí byly nuceny opustit své domovy, aby se vyhly strachu, bolesti a smrti. Pokud jde o hlavní d právní dokument upravující problematiku uprchlictví – Úmluvu o právním postavení uprchlíků z roku 1951, byla vytvořena Organizací spojených národů, v té době čerstvě zorganizované za účelem podpory míru a bezpečí. Tento dokument byl tedy navržen za účelem přeměny lidských hodnot v právní závazky – k ochraně osob před státy, k ochraně lidských práv. Úmluva svým smluvním stranám předně ukládá povinnost posoudit žádost žadatele o azyl a zabránit jeho návratu do země, jedná-li se o žadatele s již uděleným statusem uprchlíka (čl. 33). Uprchlíkem je přitom ten, kdo je neschopen či neochoten navrátit se do země svého původu z důvodu odůvodněné obavy, že v ní bude pronásledován na základě své rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité společenské vrstvě či politickému přesvědčení.  Smluvní strany jsou také povinny nepostihovat uprchlíky za nelegální vstup na své území (čl. 31), zajistit jejich právo pracovat (čl. 17-19), bydlet (čl. 21), vzdělávat se (čl. 22), získat veřejnou pomoc a podporu (čl. 23) atd. a v nejvyšší možné míře podpořit jejich možnosti asimilace a nabytí státního občanství (čl. 34). Uprchlíci pak také přirozeně mají určité povinnosti vůči tzv. hostitelskému státu. Jsou zajištěny článkem 2: Každý uprchlík má povinnosti vůči zemi, ve které se nachází, což znamená v zásadě, že se musí podrobit zákonům a nařízením, jakož i předpisům týkajících se udržování veřejného pořádku této země. 

Uprchlíci požívají také ochrany všech obecných lidskoprávních instrumentů. Všeobecná deklarace lidských práv stanovuje právo aktivně hledat a požívat azylovou ochranu (čl. 14). Mezinárodní úmluva o občanských a politických právech, Mezinárodní úmluva o ekonomických, sociálních a kulturních právech zajišťují naplnění lidských práv všem v oblasti daných jurisdikcí. Vzhledem k tomu, že uprchlíci se nacházejí na území daných smluvních států, mohou nepochybně požívat ochrany zajišťované těmito dokumenty. Úmluva proti mučení (čl. 3), Úmluva o právech dítěte (čl. 22), Evropská úmluva o lidských právech (protokol č. 7, čl. 1) a Listina základních práv EU (čl. 18, 19) zakotvují princip nenavrácení a ochrany uprchlíků.

EU navíc přijala řadu dokumentů vytvářejících Společný evropský azylový systém. Jedná se o akty jako je tzv. Procedurální směrnice, Recepční směrnice, Dublinské nařízení, nařízení EURODAC a další. Primární legislativa EU (SEU a SFEU) zavazuje k provedení norem příslušných předpisů v národních legislativách všech členských států. Podstatné přitom je, že EU disponuje k vynucení výkonu svých rozhodnutí účinnými mechanismy. Nyní je rozhodováno o více než 40-ti případech porušení právních závazků, mezi nimiž jsou – rozhodnutí o porušení právního závazku pro nedostatek vyvíjeného úsilí potřebného k transpozici unijní azylové legislativy v rámci České republiky, Maďarska, Polska a dalších. Je důležité poznamenat, že rozhodování o porušení právních závazků je součástí celého řízení, neaplikuje-li členský stát právo EU. V případě pokračující ignorace může EU využít širokou škálu sankcí, ohrožujících reputaci, ekonomiku atd. daného státu. Doufáme, že tato upozornění přimějí členské státy k účasti na tvorbě Společného evropského azylového systému a předcházení dalšímu porušování lidských práv.

Co se týče relokačních schémat, v podpoře tohoto opatření selhaly veškeré státy Visegradské čtyřky. Vlády proklamují, že dané opatření s sebou nese riziko pro národní bezpečnost, občané mají strach. Vyskytují se také argumenty nebezpečí možných teroristických útoků. Toto schéma ovšem neimplikuje nekontrolovatelný proud uprchlíků napříč Evropou. Pro představu, dle relokačního schématu poskytnutého Evropskou komisí by Česká republika přijala pouze 2961 osob v období 2 let. Navíc, jak tvrdí Komise, každý členský stát obdrží nadstandardní příspěvek – 6000 euro za každou relokovanou osobu, kdy 50% částky je vyplaceno s předstihem tak, aby národní autority měly prostředky pro promptní reakci. Ve skutečnosti tedy opodstatněnost rezilience vlád chybí. Zejména je pak třeba pamatovat na to, že: uprchlíci jsou ti, prchající před strachem, bolestí a smrtí. Nikoli ti, co toto odcházejí šířit jinam. 

Evropská unie byla vytvořena za účelem hluboké spolupráce vysoce civilizovaných a tolerantních států. Jakákoli spolupráce s sebou nese jak práva, tak povinnosti. Obzvláště dnes je nesmírně důležité, aby každý stát naplňoval vlastní závazky, za účelem předcházení humanitární krize v celé Evropě. Unie byla založena na hodnotách jako je respekt k lidské důstojnosti, svoboda, demokracie, rovnost, vláda práva a respekt k lidským právům, včetně právům osob příslušejících mezi menšinové skupiny. EU byla vytvořena za účelem propagace solidarity napříč svými členskými státy a svojí populací. Je proto nemyslitelné dovolit, aby docházelo k tolika legislativním porušením, kolika jsme nyní svědky.