Mnozí přistěhovalci hledají práci v Kataru, aby unikli chudobě a nezaměstnanosti v zemích, jako jsou Nepál, Bangladéš a Indie. Aby získali práci, musejí zaplatit vysoké poplatky. Pracovníci, se kterými jsme mluvili, bezohledným náborovým agentům v jejich domovských zemích zaplatili částky ve výši od 500 to 4.300 amerických dolarů. Mnozí z nich jsou v dluzích, a proto se bojí opustit své zaměstnání, když přijedou do Kataru.

„Bůh ví, že jsou dny, když už nemůžu dál, je toho příliš… Jediná věc, která mě drží při životě je myšlenka na moje děti.“ Sakib, zahradník z Bangladéše, který vzal půjčku, aby náborovému agentovi zaplatil 4.000 amerických dolarů

MIGRUJÍCÍ PRACOVNÍCI V KATARU: V ČÍSLECH

1.7 MILONU migrujících pracovníků v Kataru, přes 90% pracovní síly

3200 pracovníků, většinou migrujících, pracuje na Khalifa stadionu každý den

234+ mužů, pracujících na Khalifa stadionu i v Aspire Zone, jsou zneužíváni a vykořisťováni. Někteří se stali oběťmi nucené práce.

US$500 - $4,300 migrující pracovníci zaplatili náborovým agenturám ve svých domovských zemích, aby získali práci v Kataru

^{© Amnesty International}

3. Lži o platu

Náboroví agenti dávají také falešné sliby o platu, kterého zaměstnanci dostanou a o druhu práce, která se nabízí. Jednomu pracovníkovi v Nepálu byl slíben měsíční plat ve výši 300 amerických dolarů, reálně to ale bylo 190 dolarů. Když pracovníci firmám řeknou, že jim byly slíbeny vyšší platy, jsou ignorováni. Mushfiqur, zahradník v Aspire Zone, vzpomíná: „Můj vedoucí jen řekl: Je mi jedno, co říkali v Bangladéši. Dáváme vám tento plat a nic víc. Pokud budete nadále takhle mluvit, řeknu jim, aby vám zrušili vízum a poslali vás zpátky.“  

4. Opožděné vyplácení platů

Platy někdy nejsou vypláceny po dobu několika měsíců. To může být katastrofální – pracovníci nemohou koupit jídlo, poslat peníze domů svojí rodině, nebo provádět platby pro půjčky spojené s náborem. Mnozí z nich jsou na pokraji zoufalství. 

„Moje rodina je nyní bez domova a dvě z mých mladších dětí vzaly ze školy… Každý den jsem napjatý, v noci nemůžu spát. Pro mě je to mučení.“ Prem, kovoobráběč na Khalifa stadionu z Nepálu, jehož vyplacení platu je často opožděné.

5. Nemohou opustit stadion nebo tábor

Někteří zaměstnavatelé neposkytují nebo neprodlužují povolení k pobytu, i když jsou to podle katarského zákona povinni dělat. Tyto identifikační karty prokazují, že jim bylo povoleno žít a pracovat v Kataru. Bez nich pracovníci mohou být uvězněni nebo pokutováni. Kvůli tomu se někteří muži, pracující na Khalifa stadionu, bojí zajít mimo pracoviště nebo mimo ubytování.

6. Nemohou opustit zemi nebo změnit zaměstnání

Pasy všech pracovníků, se kterými jsme mluvili, byly zabaveny zaměstnavateli. A navíc, pokud chtějí opustit Katar, musejí dostat „povolení k odjezdu“, schválené jejich firmami. Ale zaměstnavatelé často ignorují tyto požadavky nebo vyhrožují pracovníkům tím, že nemohou odejít dokud jejich smlouva neskončí – což může být ještě další dva roky.

„Pamatuji si na svůj první den v Kataru. Téměř první věc, kterou [agent], pracující pro moji firmu udělal, bylo to, že mi vzal pas. Od té doby jsem ho neviděl.“ Shamim, zahradník v Aspire Zone z Bangladéše

Kamal, lešenář na Khalifa stadionu z Nepálu: „Mám tohoto místa plné zuby.  Práce je tvrdá, náš tábor je špinavý a malý a dosud jsem ještě žádný plat nedostal.“

7. Ohrožení

Pokud si pracovníci stěžují na podmínky nebo žádají o pomoc, často jsou zastrašeni a ohrožováni svými zaměstnavateli. Jak nám jeden migrující pracovník na Khalifa stadionu řekl: „Šel jsem do kanceláře firmy a říkal vedoucímu, že chci jet domů [zpět do své země], protože vyplacení mého platu je vždycky opožděné. Vedoucí na mě křičel: Pracuj dál, nebo neodjedeš nikdy!“ 

Mohammad, který udržuje plochy zeleně v Aspire Zone řekl: „Firma má můj pas. Kdyby se můj status sponzorství změnil, pošle mě zpátky a já mám spoustu dluhů…, Chci mít svůj pas zpátky… [a] tábor je k ničemu, je nás osm v jednom pokoji – je to příliš mnoho. Ale nemůžu si stěžovat, [protože] přijdu o práci.“