Přesně před 10 lety byla Dilorom Abdukadirovová (39), matka čtyř dětí, mezi tisícovkami většinou neozbrojených demonstrantů, kteří se shromáždili na hlavním náměstí východouzbeckého města Andižanu, aby protestovali proti chudobě, korupci a nespravedlnosti. Bezpečnostní jednotky bez varování spustily střelbu do davu, zastřelili stovky lidí, ženy i děti, bez rozdílu.

Aniž by krev v ulicích zaschla, sestoupil na Baburovo náměstí závoj úředního tajemství. Ve skutečnosti, nikdo nezná ani deset let po události přesný počet mrtvých. Místa hromadných hrobů, o kterých mluví ochránci lidských práv, a které mají být roztroušené v okolí Andižanu, nikdy nebyla potvrzena. Nezávislé zahraniční vyšetřování nikdy neproběhlo a nikdo se nezodpovídal z tohoto zabíjení.

Namísto toho uzbecké úřady stíhaly ty, které podezíraly z účasti na protestech. Lidé jako Dilorom a stovky dalších, byly odsouzeny v nespravedlivých procesech na základě obvinění z pokusu o svržení ústavního pořádku. Dilorom byla mučena a nyní si odpykává 18 roční trest vězení.

V letech po masakru Andižanu Uzbekistán jen posílil svou pověst, coby brutálního narušovatele lidských práv. V nedávné zprávě Amnesty International o nucených přiznáních bylo odhaleno, že mučení je nedílnou součástí režimu, v němž bezpečnostní síly používají k vynucení přiznání a udání metod elektrošoků, bití, znásilňování a sexuálního ponižování. Důkazy získané prostřednictvím mučení jsou často používány u soudu, aby zajistily odsouzení.

Navzdory těmto do nebe volajícím případům Spojené státy, Německo a další evropské státy dělají, že nic nevidí, pokud přijde řeč na lidská práva a Uzbekistán. Bezpečnostní, politické a vojenské zájmy jsou upřednostněny před jakýmkoliv opatřením, které by tlačilo tuto zemi ve významném geostrategickém prostoru k dodržování lidských práv.

Po masakru v Andižanu uvalila EU zbrojní embargo a další cílené sankce a požadovala po Uzbekistánu, aby se zavázal k vyšetřování. V říjnu 2009 však bylo embargo nicméně zrušeno, aniž by kdokoliv zmínil, že vyšetřování masakru neprobíhá. Naposledy se některý z ministrů zahraničí členské země EU zmínil o Uzbekistánu v souvislosti s lidskými právy v říjnu 2010.

Vláda Spojených států též požadovala vyšetření, ale v lednu 2012 upustila od omezení vojenské pomoci, které uvalila v roce 2004, částečně právě kvůli nedodržování lidských práv. Tento rok se vojenské vztahy mezi oběma zeměmi ještě posílily s tím, jak se plní pětiletý plán vojenské spolupráce.  V lednu loňského roku Spojené státy předaly Uzbekistánu 328 vojenských vozidel pro boj proti terorismu a protidrogovým operacím.

Též v lednu, když byla vyzvána k vysvětlení, proč  Spojené státy důrazněji neodsuzují porušování lidských práv v Uzbekistánu, vysvětlila Nisha Biswall, náměstkyně tajemníka pro Střední Asii, že Spojené státy uplatňovaly kombinaci vhodné rovnováhy mezi nátlakem, partnerstvím a určitým množstvím strategické trpělivosti.

Uplatňování strategické trpělivosti v případě Uzbekistánu je symbolem toho, jak Spojené státy upřednostňují svou závislost na represivních vládách kvůli vojenské spolupráci, sdílení zpravodajských informací a operativní podpoře v boji proti terorismu na úkor lidských práv.

Zprávy o Uzbekistánu naznačují, že tento opatrný přístup k řízení „zdrojů a vlivu“ znamená investování minima politického kapitálu do lidských práv ze strachu z konfliktu s partnerem v klíčové geostrategické oblasti.

Spojené státy v tom nejsou samy. Vojenské vztahy s Uzbekistánem jsou důležité i pro Německé operace v Afghánistánu. V roce 2014 byl obnoven pronájem letecké báze v Termezu, která poskytuje podporu německým jednotkám v Afghánistánu.

Roli hrají i ekonomické zájmy. V březnu německé společnosti podepsaly investiční dohodu s uzbeckými státními firmami ve výši 2,8 miliard eur. Německo-uzbecká obchodní rada se poprvé setkala před podpisem dohody a účastno bylo více než 50 předních německých společností.

Strategická trpělivost se může zdát z vojenského a bezpečnostního hlediska výhodná, ale v rámci této diplomacie reálné politiky byla kritika uzbeckého nedodržování lidských práv utlumena.

Tváří v tvář věrohodným důkazům o mučení, uzbecké úřady jakékoliv porušování lidských práv bezostyšně popírají. Ani prezident Islam Karimov ani žádný vysoce postavený činitel veřejně neodsoudil mučení. Mučení je zřídka trestáno podle zákona. Vlastní čísla uzbecké vlády ukazují 336 stížností ohledně mučení mezi lety 2010 a 2013. Z toho pouze 6 případů bylo souzeno a celkem bylo odsouzeno 11 policistů.

V  Uzbekistánu se lidé nebudou shromažďovat na Baburově náměstí k uctění památky mrtvých. Ti, kdo se pokusí veřejně připomenout výročí Andižanského masakru, se bojí represí. Novináři, kteří jsou příliš otevření se bojí vážných následků. Na ochránce lidských práv, kteří otevřeně požadují nezávislé vyšetřování toho, co se stalo v Andižanu, se zaměří vládní úřady.

I přes pokusy uzbeckých úřadů umlčet kritické hlasy, nikdy nemohou popřít, co se stalo. Mezinárodní společenství nesmí být hluché k nářku, který je slyšet z mučíren v Uzbekistánu a ke statečným hlasům, které požadují ve své zemi spravedlnost.

John Dalhuisen, ředitel Amnesty International pro Evropu a Střední Asii

Publikováno 12. května 2015 pro Al-Jazeera.com

Více (v angličtině): Uzbekistan: Secrets and Lies: Forced confessions under torture in Uzbekistan (Report, 15 April 2015).