Selhání mezinárodního společenství ve věci vypořádání se s rostoucím počtem syrských uprchlíků prchajících do Turecka vede ke krizi nebývalých rozměrů. Uprchlíci na hranicích čelí střelbě a vytlačování, stovky tisíc jich žije v bídě.

20. listopadu publikovaná výzkumná zpráva s názvem Boj o přežití: Uprchlíci ze Sýrie v Turecku dokumentuje vážné porušování lidských práv, kterému již tři a půl roku čelí 1,6 milionu uprchlíků, hledajících útočiště. Upozorňuje rovněž na žalostnou neochotu mezinárodního společenství převzít finanční odpovědnost za tuto uprchlickou krizi.

„Turecko se očividně potýká s problémem naplnit i ty nejzákladnější potřeby stovek tisíců syrských uprchlíků. Výsledkem pak je to, že jsou mnozí z těch, kteří se dostali přes hranice, ponecháni životu v bídě. Humanitární pomoc, kterou nabízí mezinárodní společenství, je velmi mizivá, ale Turecko o ni také musí důrazněji zažádat," řekl Andrew Gardner, výzkumník Amnesty International pro Turecko.

„Zatímco Turecko oficiálně otevřelo své hraniční přechody syrským uprchlíkům, realita je pro mnohé z těch, kteří se snaží uniknout pustošivé válce, zcela odlišná. Mnozí jsou tlačeni zpět do válečné zóny, některé dokonce vyprovází střelba.”

Turecko hostilo polovinu z 3,2 milionů žen, mužů a dětí, kteří uprchli před násilím, pronásledováním a dalším porušováním lidských práv v Sýrii. V současné době Turecko tvrdí, že do uprchlické krize vložilo již 4 miliardy dolarů. Oproti tomu ke konci října 2014 bylo ze 497 milionů dolarů, které OSN vyčlenila pro Syřany, jen 28% mezinárodním společenstvím opravdu zaplaceno.

Turecko, spolu s dalšími sousedními zeměmi – Libanonem, Jordánskem, Irákem a Egyptem – hostí 97 % syrských uprchlíků.

„Turecko na svá bedra vzalo značnou část finanční zátěže. Neochota bohatých zemí vzít větší finanční zodpovědnost za uprchlickou krizi i ubohé nabídky na přesídlení jsou politováníhodné," prohlásil Andrew Gardner.

Střelba na hranicích

Zatímco Turecko udržuje politiku otevřených oficiálních přechodů pro syrské uprchlíky, existují jen dva plně otevřené přechody na úseku hranice dlouhém 900 km. Dokonce i na nich jsou uprchlíci bez pasů odmítáni. Výjimku však tvoří naléhavé případy, které vyžadují lékařskou či humanitární pomoc.

Navíc jsou tyto hraniční přechody pro většinu uprchlíků nebezpečně daleko. Mnoho z nich tedy nemá jinou možnost, než se uchýlit k nebezpečným a neoficiálním přechodům přes hranice v konfliktních zónách – v těchto případech často závisí na pašerácích. Touto cestou se pak setkávají s násilím.

Amnesty International zaznamenala, že nejméně 17 lidí bylo ostrými náboji zabito pohraniční stráží na neoficiálních přechodech, a to v období mezi prosincem 2013 a srpnem 2014. Mnozí další byli biti, setkali se s jiným špatným zacházením či vytlačováním zpět do válkou zničené Sýrie.

Ali Özdemir byl ve věku 14 let střelen do hlavy v noci z 18. na 19. května 2014, když se blížil k turecké hranici. Jeho otec řekl Amnesty International, že Ali postupoval s dalšími devíti uprchlíky, když asi 10 metrů před hranicí uslyšeli turecké hlasy. Ali dostal strach, ale v okamžiku, kdy se rozhodl vrátit, byl střelen ze strany do hlavy. Nedošlo k žádnému slovnímu varování, ani nezazněly varovné výstřely. Rána Aliho zcela připravila o zrak.

„Střílet na lidi, kteří prchají před konfliktem a zoufale hledají bezpečné útočiště, je opovrženíhodné. Jedná se o zřejmé porušení mezinárodního práva, jež nesmí zůstat bez trestu," uvedl Andrew Gardner.

„Nejzákladnější povinností států je otevřít své hranice lidem, prchajícím před pronásledováním či válkou. Turecké úřady musí přijmout komplexní opatření pro zajištění maximální bezpečnosti a přístupu uprchlíků utíkajících od konfliktu v Sýrii."

Uvnitř hranic

Ze 1,6 milionu syrských uprchlíků v Turecku pouze 220 000 žije v 22 dobře zásobených táborech, které mají v současné době zcela naplněnou kapacitu. Více než 1,3 milionu uprchlíků se o sebe musí postarat. Podle tureckých vládních zdrojů se pouze 15 procentům syrských uprchlíků, nacházejících se mimo oficiální tábory, dostává pomoci od humanitárních agentur a organizací.

Potřeba zajistit základní potraviny a přístřeší předznamenává, že se rodiny uchylují k zoufalým činům, jen aby získaly prostředky na jejich získání – a to včetně umístění svých dětí do práce.

Desetiletý „Ibrahim" a jeho rodina uprchli z Aleppa před dvěma lety a přestěhovali se do tureckého pohraničního města Kilis, kde žijí v cementovém bunkru. Aby přežili, vybírají otec a syn z odpadkových košů plasty s výdělkem 1 TL (50 centů) za každého půl kilogramu plastu. Mladý Ibrahim sdělil Amnesty International, že každý den vstává v 6 hodin ráno a končí s prací okolo 4. hodiny. V některých dnech má čas učit se číst a psát od místního Imáma. Žádné z ostatních devíti dětí z rodiny do školy nechodí. „Realita, které většina syrských uprchlíků čelí poté, co unikla z válkou zmítané země, je ponurá a beznadějná. Mezinárodní společenství je ponechalo jejich osudu. Světově nejbohatší národy otálejí, pokud jde o poskytnutí finanční pomoci a pomoci v přesidlování," uzavřel Andrew Gardner.

„Turecko v říjnu definovalo právní postavení, práva a nároky syrských uprchlíků, když parlament schválil směrnici o dočasné ochraně. Tato směrnice musí být plně naplněna a jasně komunikována jak syrským uprchlíkům, tak i veřejným činitelům," uzavřel Gardner.