Amnesty International BLOG. Autorem je Solomon Sogband, ředitel Amnesty International Sierra Leone.

Od března, kdy byl hlášen první výskyt případů eboly, se život v Sierra Leone změnil k nepoznání.

Světová zdravotnická organizace doposud potvrdila více než 5 200 případů onemocnění ebolou v Sierra Leone a více než 13 700 případů po celém světě. Více než 4 500 lidí již podlehlo jejím následkům, z toho 1 500 lidí v mé rodné zemi.

Přátelé ze zahraničí se mě často ptají, jaké to je, žít zde v tuto chvíli.

Mohu říci, že děsivé.

Každé ráno se probouzím ve svém domě ve Freetownu za zvuků televize a rádia popisujících děsivé obrazy a lidské příběhy. Lidé se zoufale snaží, nutno říci, že v mnoha případech neúspěšně, získat lékařskou pomoc, která by znamenala rozdíl mezi životem a smrtí. Lékaři a sestry jsou na pokraji svých sil. Celé komunity jsou v izolaci bez dostatku potravin a vody.

Před vypuknutím epidemie jsem chodíval do své kanceláře v centru města každý den a mé děti chodily do školy.

Nyní už sotva opustíme dům. Nikoho nenavštěvujeme a nikdo nenavštěvuje nás. Telefon a sociální média jsou našimi hlavními prostředky komunikace s ostatními. Škola, kam chodily mé děti, je zavřená. Takže zůstávají celý den doma.

Dnes již ulice ve Freetownu nejsou tak zalidněné jako před vypuknutím epidemie. Ačkoliv se zdá, že někteří lidé pokračují normálně ve svých životech, obecně převládá pocit strachu. Bojí se kontaktu s kýmkoliv, kdo by mohl být nemocný, a proto povětšinou ani nevycházejí.

Přežití se tak stává skutečnou výzvou i pro ty, kteří nemocní nejsou. I nákup potravin je složitý. Mnoho obchodů je zavřených a ceny prudce vzrostly. Skutečně to sotva zvládáme.

Přestalo se dovážet jídlo ze zahraničí a mnoho leteckých společností zrušilo své lety.

Mám pocit, že celá země je v karanténě.

Ale situace na venkově je ještě horší.

Vláda dělá vše, co může dělat za daných okolností. Vydává informace o tom, jak si počínat, aby nedošlo k nakažení ebolou. Samotné vypuknutí epidemie však odhalilo obrovské problémy v našem zdravotnickém systému, který je v současné době neúprosně zkoušen až za hranici únosnosti, a to zejména ve venkovských oblastech.

Nemocnice sotva stačí poskytovat péči, vzhledem k nedostatku zdrojů a speciálního zdravotnického personálu. To znamená, že lidé, kteří potřebují lékařskou pomoc s jinými nemoci než je ebola, jsou odmítáni, i přestože jsou často v ohrožení života jako například u malárie nebo porodních komplikací. Základní léčba rakoviny je v podstatě odložena.

Dalším velkým problémem je začlenění přeživších zpět do komunity. Slyšeli jsme mnoho příběhů o lidech, kteří přežili ebolu, ale nemohou se vrátit zpět do společnosti, jsou stigmatizováni.

I přes některé mezinárodní operace, kupříkladu z Velké Británie, za účelem zajištění potřebné pomoci, situace stále zůstává zoufalá.

I s ohledem na nejkonzervativnější odhady Světové zdravotnické organizace týkající se šíření nákazy, je potřeba mnohem větší podpory z celého světa, pokud má být epidemie zastavena.

Zoufale potřebujeme mezinárodní společenství, aby zvýšilo své úsilí, ale ne pouze poskytováním finanční pomoci. Co lidé v Sierra Leone opravdu potřebují, jsou lékaři a sestry připraveni k práci a využití svých odborných zkušeností v boji proti této kruté nemoci. Docílit toho lze jen koordinovaným mezinárodním úsilím a celosvětovým politickým odhodláním.

Jedná se o celosvětovou krizi, která vyžaduje celosvětovou reakci.

Příliš mnoho životů je v sázce. Neztrácejme čas!

Podívejte se na PETICI apelující na státy G20 - Jednejte teď k zastavení eboly!