„Když jsem se rozhodl přijet na řecký ostrov Lesbos, neměl jsem tušení, že i moje rodina se na ostrov vydá, a to v malém gumovém člunu. Byla to velká náhoda. Byl to slunečný, ale mrazivý prosincový den a zažil jsem ten nejpodivnější pocit v mém životě. Byly to pro mne velmi těžké chvíle. Nikomu bych nepřál je zažít. Nikdo Sýrii opustit nechtěl. My jsme z Tartusu, krásného města na pobřeží Středozemního moře. Já jsem byl uvězněn na čtyři roky. Po tuto dlouhou dobu jsem byl mučen kvůli mé novinářské práci, a protože jsem bojoval za lidská práva. Z tohoto důvodu jsem v roce 1999 uprchl do Velké Británie.

Můj bratr Safi provozoval až do loňského roku obchod s mobilními telefony. Pak na něj někdo začal střílet a už nebylo bezpečné zůstat v Sýrii. Můj synovec Mazin unikl nucenému náboru do armády útěkem do Libanonu a posléze do Turecka.Potom jsem dostal zprávu, že někomu zaplatili, aby je převezl na Lesbos. Snažil jsem se jim tuto nebezpečnou cestu rozmluvit. Byl jsem ochoten si půjčit peníze, aby mohli zůstat v Turecku, ale nepřemluvil jsem je.

Tak jsem jim řekl, aby nejezdili v noci, protože když dojde k nehodě, je větší pravděpodobnost, že se utopí. Doporučil jsem jim, aby si oblékli pláštěnky a na nohy si upevnili igelitové pytle, a že většina záchranných vest je nefunkčních.A aby se snažili nekřičet, protože tím by vyděsili děti.

Setkání po 17 letech

Věděl jsem přesně, kam připlují, protože sdíleli své umístění na aplikaci WhatsApp. Cesta z tureckého pobřeží trvala hodinu a 50 minut. Zatímco jsem čekal, cítil jsem, jako bych se nacházel na jiném místě, v nějaké bublině.

Sjel jsem po zadku dolů z kopce, kam vlny nesly loď s mým bratrem. Nebylo to nejlepší místo na zakotvení - moje ruce byly plné trní a krve.Jediný, koho jsem poznal, byl Safi, přestože jsme se neviděli celých 18 let. Moje snacha Nina plakala. Myslela si, že přišla o své nenarozené dítě, protože jí lidé v panice stoupli na břicho. Lékaři ji zkontrolovali a našli tlukot srdce. Odnesl jsem mnoho dětí, včetně mé tříleté neteře Sirin. Nevěděl jsem, že je to ona. To jsem se dozvěděl až později.

Poté jsme jeli do oficiálního kempu Morie k registraci – zde bylo však velmi plno a lidé spali v zimě venku. Musel jsem pro svou rodinu pronajmout místo na přenocování -  uprchlíci nesmí zůstat v hotelech nebo si vzít taxíka. Jeden Řek nám nabídl přenocování na jednu noc. Vzal jsem rodinu na večeři a poté se vrátil na noční směnu. Byl jsem v šoku, zachraňování lodí probíhalo celou noc.Moje rodina nyní bydlí v Německu, chodí do jazykové školy a čeká na místo ve školce. Místní obyvatelé jsou velmi příjemní. Je to úžasné. Moje snacha mi řekla: „Cítím se jako lidská bytost“. A narodil se jí zdravý chlapeček.

Ta nejtěžší věc v životě uprchlíka

Nejtěžší na tom být uprchlíkem, je cítit se nechtěný. Jako kdyby uprchlíci přišli vzít ostatním jejich bohatství či práci.Jednou jsem zachránil šest dní staré dítě, které se třáslo zimou. Zeptal jsem se velmi mladé matky, proč sem přišla. „Letadla nás bombardovala a mnoho z nás zemřelo,“ řekla. „Tak jsem vzala své dítě a nastoupila na loď, jen tak jsme mohli přežít.“ Její manžel je nezvěstný a další příbuzní byli zabiti, tak co byste udělali vy?

Ona je moje ikona. Nyní žije ve Švédsku, stále v táboře, ale v bezpečí. Kdykoliv jsem se jí zeptal, jak se má, ona odpověděla: "Šťastně, žádné bombardování."

Mnoho lidí mi řeklo, že by v Evropě nezůstali ani jeden den, pokud by v Sýrii nastalo příměří. Útěk je však jediný způsob, jak přežít.

Situace v Řecku je nyní mnohem, mnohem horší, než když přišla moje rodina. V březnu se tábor Moria stal uzavřeným detenčním zařízením, a to kvůli dohodě mezi EU a Tureckem, podle které mají být uprchlíci vraceni zpět do Turecka. Lidé zůstali uvězněni na území Řecku, a to často v otřesných podmínkách. Když jsem se přihlásil jako dobrovolník do Athén, viděl jsem tři dny staré děti, které byly poslány z nemocnice zpět do stanů, a to v obrovském horku. Je to skutečný pocit zoufalství.

Dobrovolníci a aktivisté jsou ti, kteří mění situaci. Devadesát procent z nás musí zaplatit vlastní náklady. Nikdy jsem neměl strach a nikdy jsem neviděl agresivního uprchlíka. Oni vědí, že se jim snažíme pomoct. Když jsou lidé vítaní, pak cítí naději - a tu potřebují více než cokoli jiného. Je třeba, aby se usadili a necítili se na obtíž. Tento pocit dává lidem zpět jejich lidskost a důstojnost.

To je důvod, proč je bezpečné přesidlování nejzranitelnějších uprchlíků tak důležié. Nemůžeme si dovolit nechat lidi, aby podstupovali velmi riskantní plavby na gumových člunech se svými dětmi, byli v rukách převaděčů či v pasti po celá desetiletí v místech jako je Keňa nebo Pákistán. Mít možnost cestovat do  zemí, které jim poskytnou ochranu, znamená dát jejich dětem budoucnost. Jako rodič byste také chtěli, aby vaše dítě žilo v bezpečí a chodilo do školy.

Ochrana není jakýmsi dárkem pro uprchlíky: je to lidské právo. Musíme říci našim vládám, aby spolupracovaly při hledání řešení, a to hned teď.“