Kůže na Sašově čele a kolem jeho očí je trochu žlutá a na spánku má strup svědčící o nedávném zranění. Rány se hojí dobře.

Deset dní před naším setkáním byste tohoto devatenáctiletého mladíka stěží poznali: obličej měl napnutý, nateklý a pohmožděný. Vzhledem k tomu, že ho unesli a mučili, je Saša rád, že je naživu.

Poté, co se město Luhansk na východě Ukrajiny v dubnu 2014 dostalo pod kontrolu ozbrojených separatistických skupin, stal se Saša jasným cílem.

Byl členem „sebeobranného týmu“, který vznikl na ochranu proukrajinských aktivistů během střetů s protestujícími, kteří vyšli do ulic proti přítomným demonstrantům podporujícím Kyjev v ulicích Luhansku. Na místě bylo jen málo policistů a k ochraně demonstrantů neudělali nic.

Pyšně nám ukazuje fotografii na mobilním telefonu. Mladý muž s kuklou na hlavě v „první linii“ protestů. „To jsem já,“ chlubí se.

Je to bezpochyby důvod, proč se zaměřili na něj.

Saša se domnívá, že ho udal jeden z členů sebeobranné skupiny. Volal Sašovi a řekl mu, že se právě vrátil z Kyjeva a má nějaké novinky, které chce probrat. Saša souhlasil se schůzkou poblíž sídliště, kde bydlel, okolo osmé hodiny večer. Když však dorazil, přítel tam nebyl. Místo toho na něj ze zaparkovaných aut vyskočila skupina ozbrojených mužů, stříleli do vzduchu a křičeli, aby si lehl na zem.

„Nejprve jsem se snažil utéct, byl to šok,“ říká. „Nechápal jsem, co se děje, a nevěděl jsem, co je to za lidi. Rozběhl jsem se, ale stříleli mi kolem nohou. Lehl jsem si na zem, protože nebylo kam utéct. Pak mě začali mlátit zbraněmi do hlavy. Kopali do mě a bili mě pěstmi, spoutali mě a vzali do auta.“

Několik mužů prohledalo Sašův byt, zatímco byl v autě, kde ho opakovaně bili a kopali, než se všichni vrátili do auta. Poté mu zavázali oči a zavezli ho do budovy ukrajinské bezpečnostní služby, kterou ozbrojená skupina zabrala. V místnosti ve druhém patře ho vyslýchali ohledně úlohy v protestech. Věznitelé požadovali adresy dalších aktivistů a detaily o ukrajinském vojsku. Dokonce ho obvinili z toho, že je placen Američany.

„Bylo tam hodně lidí. Nejdřív mě začali bít pěstmi do obličeje… do paží a nohou. Nedělali z toho žádné tajemství – řekli mi, že mě zabijí. Asi po čtyřiceti minutách přestanete cítit bolest. Začal jsem omdlévat, ztratil jsem vědomí,“ říká nám Saša.

Když omdlel, strčili ho prý do sklepa. Pokaždé, když se mu vědomí vrátilo, vzali ho zpět nahoru na výslech. Mučení bylo stále tvrdší.

Popisuje, jak ho mlátili vším, co našli, včetně židle, bičovali ho plastovými hadicemi a dusili ho. Vypráví, jak mu k zápěstím připevnili kabely a pouštěli do něj elektrický proud. Poté nám ukazuje hluboký šrám na vnitřní straně stehna s dírou o velikosti špičky prstu.

„Vzali cigarety a pálili mě s nimi do nohy, pokaždé cigarety tiskli na to samé místo… Jak tohle někdo může dělat druhým lidem? To není normální,“ rozčiluje se a ukazuje na svou hojící se ránu.

Saša říká, že byl opakovaně mučen po 24 hodin. Do místnosti ve druhém patře ho vzali více než desetkrát. Nakonec zase skončil ve sklepě. „Ležel jsem ve sklepě, když se dveře otevřely a jeden chlápek mi přiložil k hlavě zbraň. Nařídil mi, abych šel na chodbu a nic neříkal. Jak jsem šel chodbou, ozbrojení lidé, kteří tam byli, mi říkali: ‚Sbohem – zabijou tě‘,“ pokračuje.

„V hlavě jsem měl jedinou myšlenku: Umírám jen tak. Neumírám jako hrdina Ukrajiny, neumírám za něco, co jsem udělal – umírám jen tak.“

Sašu ale nezastřelili. Skrze síť rodinných přátel kontaktoval únosce jeho otec. Během tří hodin dal dohromady šedesát tisíc dolarů a svého syna zachránil.

Sašu odvezli do opuštěné budovy v parku. Řekli mu, ať sedí na okenní římse a ani se nehne, jinak ho zastřelí ostřelovač. Právě tam ho otec našel. Pomohl synovi do auta a odvezl ho okamžitě na nádraží. Tam Sašu, který na sobě stále měl zakrvácené oblečení, posadil na vlak do Kyjeva a rozloučil se s ním.

Saša nyní žije se svou matkou v pokoji na okraji hlavního města ve zchátralém bytovém domě. Zoufale se snaží najít práci, aby zaplatil nájem a splatil dluh své rodině a přátelům, kteří přispěli na výkupné.

„Dnes bydlím v jiném městě. O všechno jsem přišel – o byt, auto, každou věc, co jsem měl. Musím si najít práci. Jediné, co mám, je pas, který nosím v kapse. Potřebuji peníze, abych zaplatil za tenhle byt a potřebuji zaplatit lidem v Luhansku, kteří dali peníze mé rodině. Šedesát tisíc dolarů,“ říká s nádechem beznaděje.

Neexistuje nic, co by mohlo ospravedlnit násilí a mučení, které Saša zažil po svém únosu. Smutné nejsou pouze jeho materiální ztráty, ale také vliv na psychiku. Když se ho ptáme na budoucnost, má v očích vztek.

„Vrátím se do Luhansku – a budu pokračovat ve válce,“ říká.