Přetiskujeme překlad ze stránek Českého rozhlasu - http://www.rozhlas.cz/zpravy/svet/_zprava/1665775

„Nasťo! Jestli se rozhodneš zveřejnit tyhle informace o tom, co se mi děje, pokus se je co nejvíc rozšířit. Zvýší to moji šanci zůstat naživu. Musíš vědět, že v trestanecké kolonii 7 operuje skutečná mafie. Zahrnuje celou správu, mezi nimi i hlavu kolonie majora Sergeje Leonidoviče Kossijeva a valnou většinu jeho zaměstnanců, včetně doktorů. 

Po mém příjezdu do kolonie 10. září 2016 mi vzali prakticky všechny moje věci. (Mezi zbývající) mi nastražili dvě žiletky a později (je) 'objevili' během inspekce. Tohle je tu běžná praxe – dává jim to záminku, aby všechny nově příchozí strčili na samotku a zajistili tak, že okamžitě pochopí, v jakém pekle se ocitli. Mě dali na samotku bez jakéhokoli oficiálního nařízení. Vzali mi všechny věci, včetně mýdla, kartáčku na zuby, zubní pasty, a dokonce i toaletního papíru. Na protest proti těmhle nezákonným metodám jsem vyhlásil hladovku. 

11. září 2016 ke mně přišel šéf kolonie Kossijev se třemi zaměstnanci. Společně mě začali bít. Během toho dne mě zbili celkem čtyřikrát, 10-12 lidmi naráz. Kopali do mě. Po třetím bití mi ponořili hlavu do záchodu přímo tam v zadržovací cele. 

12. září 2016 mi zaměstnanci spoutali ruce za zády a za ta pouta mě zavěsili. Být takhle svázaný mi působilo hroznou bolest v zápěstí, zkroutilo lokty a vyvolalo strašnou bolest zad. Byl jsem tak spoutaný půl hodiny. Pak mi sundali spodní prádlo a řekli, že přivedou jiného vězně, aby mě znásilnil, pokud s hladovkou nepřestanu. Pak mě odvedli do Kossjevovy kanceláře, kde mi v přítomnosti dalších zaměstnanců řekl: ‚Zbili jsme tě jen maličko. Když rozkážu, zmlátímě tě mnohem hůř. Jestli se pokusíš stěžovat si, zabijou tě a zakopou pod plotem.‘ Pak mě bili pravidelně, několikrát denně. Pravidelné bití, šikana, ponižování, urážky, nesnesitelné vazební podmínky – děje se to i jiným vězňům. 

Všechny další tresty se zakládaly na bezostyšné lži. Všechna videa, ve kterých mě 'trestali', byla nahraná: před natáčením mi řekli, jak se chovat a co mám dělat – nehádat se, neprotestovat, dívat se do země… Řekli, že jinak mě zabijou a nikdo se to nedozví, protože nikdo neví, kde jsem. Nemůžu posílat dopisy bez toho, aby nejdřív prošly rukama správy, a ta slíbila, že mě zabije, jestli si postěžuju. Nasťo, ve svém prvním dopisu z trestanecké kolonie 7 jsem Ti psal o Evropském soudu pro lidská práva, abych obešel cenzuru a aspoň trochu Ti naznačil, že nejsem v pořádku a že potřebuju pomoc. (Anastasija Zotovová říká, že jí dopis od manžela z vězení nedošel – pozn. red.) 

Prosím Tě o zveřejnění tohohle dopisu, protože v tomhle místě vládne opravdová 'informační blokáda' a já nevidím žádnou jinou možnost, jak ji prolomit. Nežádám Tě, abys mě odsud dostala nebo mě nechala převézt do jiného zařízení. Opakovaně jsem (tu) viděl a slyšet bít další vězně, takže mi svědomí nedovolí, abych odsud utekl. Budu bojovat, abych pomohl ostatním. Nebojím se smrti. Nejvíc se bojím toho, že mě zlomí mučení a poddám se jim. 

Pokud v Rusku ještě nezničili Výbor proti mučení, prosím o jejich pomoc k zajištění svého práva na život a bezpečí a také (práv) dalších vězňů. Prosím Tě, abys veřejně odhalila, že mi major Kossijev otevřeně vyhrožoval, že mě zabije, jestli si budu jakkoli stěžovat na to, co se děje. Budu rád, když najdeš právníka, který bude moct pobývat v Segeži a poskytovat právní podporu. 

Čas hraje proti mně. Záznamy z kamer budou moct prokázat (že se takové) mučení a bití (děje), ale je pořád méně pravděpodobné, že ty záznamy zůstanou nedotčené. Jestli mě znovu vystaví mučení, bití a znásilnění, pravděpodobně nepřežiju déle než týden. V případě mé náhlé smrti Ti můžou říct, že jsem spáchal sebevraždu, měl nehodu, zastřelili mě při pokusu o útěk nebo že (jsem zemřel) v boji s jiným vězněm, ale to bude lež. (Moje vražda) by byla předem naplánovaná, aby se zbavili svědků a obětí mučení. 

Miluju Tě a doufám, že Tě ještě někdy uvidím. Tvůj Ildar.“