“Když víte, že bojujete proti tyranii, dokážete ve svém boji vytrvat. Jedno libyjské přísloví praví, že vkročíš-li do Abú Salím, jsi mrtvým mužem, ale odejdeš-li odtamtud, pak se znovu narodíš.” Ali al-Akermi strávil 30 let svého života jako vězeň svědomí v Libyi za režimu plukovníka Muammara Kaddáfího, z čehož 18 let snášel mučení a jiné formy špatného zacházení v nechvalně známé věznici Abú Salím.

V roce 1973 měl Ali al-Akermi, tehdy dvaadvacetiletý libyjský politický aktivista, ještě celý život před sebou.

15. dubna téhož roku pronesl k národu plukovník Kaddáfí řeč, která změnila chod dějin. V Zuwaře, pobřežním městečku na západ od Tripolisu, vyhlásil počátek lidové revoluce a přísahal zničit veškerou politickou opozici.

Ten den Alimu navždy změnil život.

Aliho matka projev poslouchala, a protože se obávala, že by její syn jako člen libyjské opoziční skupiny, Islámské strany osvobození, mohl být v nebezpečí, varovala ho. Důkazy o svém politickém aktivismu začal Ali okamžitě ničit. „Měl jsem stroj na šablony a spoustu zakázaných knih – všeho jsem se zbavil,“ říká.

Během dvou dnů se matčiny nejhorší obavy potvrdily. Když přišel Ali 17. dubna z práce domů, u dveří na něj čekali tři agenti výzvědné služby. Zamířili rovnou do knihovny a začali listovat Aliho sbírkou knih. Poté ho požádali, aby je následoval na policejní stanici kvůli dalšímu výslechu.

„Řekli mi, že to zabere jen pár minut,“ vzpomíná Ali s těžkou ironií v hlase.

Tenkrát netušil, že se jako svobodný člověk vrátí až ve věku 52 let. Z pár minut na policejní stanici se stalo téměř 30 let ve vězení. Aliho matka už svého syna nikdy neviděla.

1200 vězňů bylo 29. června roku 1996 popraveno ve věznici Abú Salím, která se nachází v Tripolisu, hlavním městě Libye. © Amnesty International

Hrůzy věznice Abú Salím

Ali al-Akermi strávil 18 let svého života – od října 1984 do září 2002 – v neblaze proslulé věznici s maximální ostrahou Abú Salím v Tripolisu. Její jméno ještě dnes v mnoha Libyjcích vzbuzuje strach, a to především kvůli hrůzyplným zprávám o mučení a jiných formách špatného zacházení s vězni, které věznici předcházely. „Mučení bylo ve věznicích vojenské policie běžné a provádělo se systematicky,“ říká Ali. „Rozřízli člověku kolena žiletkou a do rány mu nasypali sůl. Pak vám vytrhali zuby a nehty.“

„Nebo v ohni rozpálili železné tyče, které pak zavedli vězňům do řitního otvoru,“ pokračuje Ali. Dále na vězně dozorci pouštěli cvičené hlídací psy.

Pravidelně byli vězni bezdůvodně biti, některým dozorci vyhrožovali zastřelením. Často se z nich snažili dostat vynucené přiznání pod hrozbou sexuálního zneužití jejich rodiny.

Vzpomínky na masovou popravu

Dnes už je depresivní betonová budova, kde dřív věznice Abú Salím sídlila, úplně opuštěná. Holé zdi pokrývají graffiti se jmény těch, kteří zde padli za oběť masakru dne 29. června 1996. Zavražděno bylo přibližně 1200 vězňů.

Na dvoře vězení byly toho dne bez spravedlivého soudu popraveny stovky mužů – tak byla potrestána vzpoura, která 29. června 1996 ve věznici vypukla. Ali si dodnes vzpomíná, jak se vězením rozlehly výstřely.

„Ten den byli chladnokrevně zavražděni právníci, univerzitní profesoři, doktoři a mnozí další,“ vzpomíná Ali.

Ostatní se z oken dívali, jak dozorci sbírají těla popravených a jak je poté vhazují do společného hrobu.

Ačkoli od masakru v Abú Salím uběhlo už 18 let, úkol zjistit, co přesně se toho dne stalo a kde jsou těla některých obětí, stojí stále před námi. K odpovědnosti musí být hnáni ti, kdo ji za tyto činy nesou.

Většinu svého času ve věznici strávil Ali ve špinavé přeplněné cele v nelidských podmínkách.

Cely byly zamořené hmyzem a krysami. Nebyl v nich ani jeden záchod. Vězni často museli dozorce prosit o krabice od mléka, aby se měli kam vymočit. „Občas jsme k pití a močení používali jeden hrnek,“ říká Ali.

Zápach byl v celách tak silný, že si dozorci zakrývali ústa a nosy šálou, když byli nuceni vejít dovnitř.

Jídla bylo málo a navíc bylo často spálené nebo zamořené hmyzem.

„Snědli jsme úplně cokoli, co nám přišlo pod ruku… Spousta lidí dokonce jedla i trávu, která rostla na dvoře,“ vzpomíná dále Ali.

Už tak zlé podmínky se ještě zhoršily, když ve vězení propukla epidemie tuberkulózy.

„Mnoho mých kolegů sužovaly hemoroidy, takže celých šest let krváceli a nikdo jim nepomohl. Pokud vás začaly bolet zuby, bolely vás celých těch šest let.“

Jak najít sílu k přežití

Přese všechny ty roky utrpení, které byl Ali ve vězení nucen snášet, čerpal sílu z dopisů od příznivců Amnesty International, která již od roku 1974 vedla kampaň za jeho propuštění a taky ze společnosti ostatních politických vězňů. Velká většina z nich byli vzdělaní lidé, a tak trávili společný čas diskutováním o všemožných problémech. Neměli tužku ani papír – psali modrou zubní pastou na krabičky od cigaret či mýdel.

Přese všechno týrání a utrpení se Ali nikdy nevzdal.

„Když víte, že bojujete proti tyranii, dokážete ve svém boji vytrvat.“

„Jedno libyjské přísloví praví, že vkročíš-li do Abú Salím, jsi mrtvým mužem, ale odejdeš-li odtamtud, pak se znovu narodíš,“ říká Ali.

V jeho případě mluví přísloví pravdu.

Ali byl propuštěn v roce 2002 na pokyn Kaddáfího, který se po letech mezinárodního tlaku na Libyi kvůli jejímu zacházení s politickými vězni začal snažit pozvednout svou zemi v očích okolního světa. Brzy po svém propuštění se Ali oženil, založil rodinu a vybudoval si nový život. V roce 2005 vznesl vůči státu požadavek na kompenzaci za bezpráví, jež se mu dělo ve vězení, a soud mu udělil finanční odškodnění.

Momentálně Ali bojuje za lidská práva jako prezident Libyjského sdružení na pomoc vězňům svědomí a jako poradce pro lidská práva v prozatímním libyjském parlamentu. Bývalým politickým vězňům pomáhá vést jejich boj za odškodnění.

V roce 2012 byl konečně přijat zákon zajišťující finanční náhradu politickým vězňům zadrženým mezi zářím 1969 a únorem 2011, ale teprve nedávno začal být realizován.

Politická nestabilita a problémy s bezpečností v nynější Libyi zastínily snahy vyřešit zneužívání lidských práv v minulosti a podkopaly práva obětí.

Ali si plně uvědomuje výzvy, které s sebou přerod Libye nese, neztrácí však naději. Po tom všem, čím si prošel, zůstává bojovníkem za lidská práva. „I ti, kdo nás mučili, si zaslouží spravedlivý soud,“ podotýká Ali. „Nechceme se mstít – násilí vždy pouze plodí další násilí. Usilujeme o smíření, ale nikoli bez spravedlnosti.“