^{© Amnesty International}

Připoutáni každý na jeden bok koně, přešli vloni v zimě třicetiletý Alan Mohammad a jeho  dvacetiosmiletá sestra Gyana skalnatá pohoří z Iráku do Turecka. Jejich mladší sestra šla vepředu a vedla koně. Jejich matka, bratr a mladší sestra se vláčeli za nimi, tlačíc před sebou po strmé nedlážděné stezce těžké invalidní vozíky.

Alan a Gyana, oba učitelé, trpí od narození svalovou dystrofií. Mobilita byla pro ně vždycky problémem, ale když ozbrojené skupiny samozvaného Islámského státu (IS) začali bombardovat jejich domov v Hasace, v severovýchodní Sýrii, rodina poznala, že je čas vydat se na cestu. Ale kam mohli jít?

Vyprávěli nám, jak se třikrát pokusili překročit hranice Turecka, a jak na ně turecká policie pokaždé střílela. A tak zkusili jinou únikovou cestu a překročili hranice Iráku. Rodina zůstala v Iráku rok a půl, dokud je blížící se IS nedonutil uprchnout znovu. Odtamtud nakonec jejich otec s nejmladší sestrou dorazili do Německa.

Poprvé jsem potkala Alana v červenci ve vatšském uprchlickém táboře, což je asi osmdesát kilometrů od Athén. „Byla to velmi náročná cesta,“ řekl mi Alan. „Pro „normální lidi“ je to velmi náročné. Ale pro postižené lidi je to jako zázrak, protože všechny hranice mezi těmi dvěma státy [Irák a Turecko] jsou hory.“

Když byli v Turecku,  podařilo se rodině zkontaktovat pašeráka lidí, kterému každý zaplatil 750 dolarů za převezení do Řecka. Popsali, jak pašeráci rodinu ujistili, že na devítimetrovém člunu bude něco kolem třiceti lidí. Ale když dorazili na pláž, zjistili, že se jedná o jen šestimetrový nafukovací člun, jehož paluby se dožadovalo okolo šedesáti lidí. Pašeráci řekli Alanovi a Gyaně, že pro jejich invalidní vozíky není místo.

Neměli žádnou jinou možnost, než zanechat invalidní vozíky na pobřeží a s pomocí své rodiny se vtěsnali na palubu. 

Krátce nato motor zapraskal a nechal je napospas tureckým vodám. „Bylo to příšerné. Byli jsme na vodě něco kolem čtyř hodin,“ vzpomíná Alan. „Pokaždé, když jsem se rozhlédl kolem sebe, viděl jsem plačící děti… Moje matka omdlela a v jeden moment mi má sestra povídá, že už to nezvládne.“

Poté se nějakým lidem na člunu podařilo znovunastartovat motor a pokračovalo se v cestě. Nakonec byli zachránění řeckou pobřežní hlídkou a byli převezeni na ostrov Chios, kde Alan a Gyana dostali invalidní vozíky.

Na ostrov dorazili dvanáctého března, několik dní předtím, než nabyla platnosti dohoda mezi Tureckem a Evropskou unií. Hranice ostatních evropských zemí tím  byly pro ně nyní uzavřené.

Jakákoliv naděje, že by jim mohlo být povoleno, aby se připojili ke svému otci v Německu, byla zmařena a setkání s Evropským podpůrným úřadem pro otázky azylu se nekonalo. Namísto toho byla rodina donucena nalodit se na parník, který je převezl na pevninu a odtud byli převezeni autobusem do ritsonšského uprchlického tábora.

Ritsona je izolovaný otevřený tábor na opuštěné vojenské základně, který se nachází uprostřed lesa. Místní podmínky jsou velmi náročné, protože během dne je tam velké horko.  Písečný povrch a vyčuhující kořeny stromů ztěžují Alanovi a Gyaně pohyb, a s blížící se zimou se budou podmínky zhoršovat.

Navzdory těmto těžkostem zůstává Alan pozitivní. Vyučuje angličtinu v provizorní stanové třídě, kterou zprostředkovaly neziskové organizace. Veselé nadšení dětí ostře kontrastuje s mizernými podmínkami v táboře. Uzavření takzvané balkánské cesty do severní Evropy a neúspěch evropských elit ve věci přesídlení a přestěhování uprchlíků zanechalo skoro 60 000 uprchlíků a migrantů uvízlých v Řecku, kde čekají v permanentní  nejistotě a strachu z budoucnosti. Také to znamená, že Alan a zbytek rodiny zůstanou odděleni od svého otce a mladší sestry na dobu neurčitou.

Ale Alan věří, že se to změní. „Tady máme doktory a učitele. Opustili jsme zemi kvůli válce,“ říká. „Evropanům, kteří chtějí vítat uprchlíky, bych rád poděkoval. A těm ostatním bych chtěl říct: nebojte se.“

Podívejte se na VIDEO o cestě odvážné rodiny!

A jak to s rodinou bylo dále?