Drahý Taši, rádi bychom Vám tímto dopisem a přiloženým dárkem vyjádřili podporu a úctu k tomu, co děláte.

Usilujete o to, aby tibetština nezmizela ze školních lavic, a tím i ze života obecně. Aby tibetské děti měly příležitost číst a mluvit jazykem své kultury, své identity, svého srdce.

V České republice, kde žijeme, se vedl v minulosti podobný boj. Před několika staletími jsme měli být připraveni o náš národní jazyk. Před několika dekádami jsme pak byli utlačováni sovětským komunistickým režimem. Ten mimo jiné cenzuroval literaturu, umění a další oblastí naší kultury. Někteří z nás tyto složité kapitoly nepamatují, protože byli malí nebo ještě ani nebyli na světě. Známe je ale dobře z vyprávění příbuzných nebo z příběhů o našich statečných předcích. Tak statečných, jako jste teď Vy.

Ačkoli je naše země tisíce kilometrů daleko, máme k Tibetu velmi vřelý vztah. Možná je to přátelstvím našeho bývalého prezidenta Václava Havla s Jeho svatostí Dalajlámou. Možná krásnými horami, kam toužíme cestovat. Možná pocitem sounáležitosti s malým utlačovaným národem. Každý rok v den výročí násilného potlačení tibetského povstání, 10. března, se u čínské ambasády sejde několik stovek lidí a protestuje proti porušování práv Tibeťanů.

Právě na této akci před několika dny lidé podepisovali petici za Vaše propuštění a společně vytvářeli Česko-tibetský slabikář, který Vám posíláme. Podle podobné knihy se české děti učí písmena. Přímo před čínskou ambasádou se tak lidé „učili“ zakázanou tibetštinu.

Snad tímto gestem alespoň trochu podpoříme Vaše úsilí. Snad našimi činy a myšlenkami přispějeme malým dílkem k tomu, že tibetská kultura nebude nikdy zapomenuta.