Noori, jedenadvacetiletý uprchlík ze Sýrie, pochází z lékařské rodiny. Studoval, aby se stal zdravotním bratrem a mohl pomáhat lidem. „Chtěl jsem se stát zdravotním bratrem, abych mohl pomáhat zraněným. Po všem, co jsem viděl, to bylo to nejmenší, co jsem mohl udělat.“ Zbývalo mu osm měsíců do praxe, když byla nemocnice, ve které studoval, bombardována a nemohl pokračovat ve studiích. V dubnu 2015 byla při leteckých náletech zasažena jeho vesnice a byl donucen sledovat smrt několika členů sousedních rodin. Syn jedné z těchto rodin byl jeho blízkým přítelem: „Otec byl ředitel ve škole, kam jsem chodil. Přežil jen můj přítel, zbytek rodiny zemřel. V tu dobu jsem se rozhodl odejít, už jsem to nemohl unést.“ Noori odešel ze Sýrie 9. června 2016 a zamířil do Evropy hledat bezpečí a budoucnost. Cesta do Řecka vedla přes Turecko, kam se ale nebylo jednoduché dostat. Amnesty vyprávěl, že během svých prvních dvou pokusů byl zadržen a bit tureckými vojáky a následně vrácen zpět do Sýrie. Při třetím pokusu, který proběhl nedlouho po pokusu prvním, byla jeho skupina napadena ozbrojenou skupinou a 11 jeho společníků bylo zabito. Až čtvrtý pokus se vydařil a Noori zůstal v Turecku měsíc a půl. Jeho syrští známí mu řekli, jak je těžké najít si v Turecku práci, a v návaznosti na nepovedený puč byla tamní situace ještě nestabilnější. Bylo mu řečeno, že se Syřany „není zacházeno jako s lidskými bytostmi.“ Noori se bál a cítil, že v Turecku pro něj není žádná budoucnost. S přáním setkat se s příbuznými, kteří již byli usazeni v Evropě, pokračoval Noori do Řecka a 28. července 2016 přijel na ostrov Lesbos. 4. srpna zde podal žádost o azyl.

Jeho žádost byla ale prohlášena za nepřijatelnou – a to u první instance, i při odvolání. Vysvětlení bylo, že bezpečnou třetí zemí je pro něj Turecko. Rozhodnutí dostal 9. září 2016 a byl okamžitě umístěn do detenčního zařízení. Na konci ledna 2017 byl Noori v detenci již téměř pět měsíců, přestože je jeho deportace v současnosti pozastavena prozatímním rozhodnutím nejvyššího administrativního soudu v Řecku, které bylo vydáno 14. září 2016. Jeho právník podal v prosinci 2016 soudní žádost o jeho propuštění, založenou na faktu, že doba jeho detence již výrazně překročila maximální dobu, kterou podle řeckého práva může být žadatel o azyl v detenci držen. Předložil také psychosociální posudek nezávislého sociálního pracovníka, který ukazoval, že Noori trpí panickými atakami a posttraumatickou stresovou poruchou způsobenou leteckými nálety, které prožil v Sýrii. Ze zprávy vyplývá, že Nooriho křehké duševní zdraví bylo ještě více poškozeno špatnými podmínkami v detenci a nejistotou, jak dlouho ještě bude muset v těchto podmínkách setrvat. Soud v Mytilini ovšem v prosinci 2016 rozhodl, že tato zpráva nemůže předčit původní rozhodnutí soudu, které nařídilo pokračování Nooriho detence s odůvodněním, že hrozí riziko jeho případného útěku.

Prozatímní rozhodnutí řeckého Council of State (státního zastupitelství), které pozastavuje Nooriho deportaci do Turecka, je platné do doby, kdy bude vydáno vyjádření soudu k Nooriho žádosti o anulaci rozhodnutí o nepřípustnosti. Pokud se řecký Council of State rozhodne odmítnout Nooriho žádost, Noori bude opět vystaven okamžitému riziku deportace do Turecka. Nooriho právník a sociální pracovník, kteří ho navštívili, popisují velmi špatné podmínky detence – nedostatečné vytápění, špatné hygienické podmínky, minimální aktivity venku a nedostatek přirozeného světla. Noori zde také chytil svrab.  Když se s Noorim na počátku prosince 2016 setkali výzkumníci  Amnesty International, popsal jim, že sdílí celu s pěti dalšími lidmi a spí na matraci na zemi. Nooriho utrpení se ještě zhoršilo, protože jediná cesta, jak kontaktovat svoji rodinu v Sýrii, je prostřednictvím přátel. „Když jsem přijel do Evropy, nikdy by mě nenapadlo, že skončím ve vězení… Nemohu pochopit, proč jsem byl zavřen do detence. Přišel jsem sem, abych zde začal nový život.“

Zdroj: A Blueprint for Despair: Human Rights Impact of the EU-Turkey Deal, Amnesty International, 2017.